Válka, která trvá téměř dva roky, lidem bere domovy, blízké, a všechny jistoty. Zoufalství, které nemá konce, má vliv i na duševní zdraví všech, kteří na Ukrajině zůstali. Často žijí ve velice těžkých podmínkách. Teď navíc hrozí že nebudou mít dostatek tepla a energie na vaření.
Do kontejnerového městečka pro uprchlíky na okraji Pavlohradu jezdí mobilní tým psychosociální i medicínské pomoci dvakrát týdně. Jednou ze sociálních pracovnic je i Natalia: "Tady v Pavlohradu pracujeme s dětmi, z nichž některé mají jen 3 nebo 4 roky. Na jiných místech zase pracujeme s šedesátiletými. Dětem nahrazujeme mámy, starším zase pečující dcery. Senioři se nemají kam vrátit, přišli o všechno. Naše role je dát jim teplo a pocit, že jsou potřební, v jejich věku si už těžko hledají práci a snadno propadávají depresím."
U některých však bolest dokáže odnést jen čas. Své o tom ví i Oleh a jeho žena Valentina, kteří také žijí v centru pro seniory v Novooleksandrivce. Manželé potkal těžký osud. Válka jim vzala syna. Oleh přišel o nohu a kvůli vysokému věku mu nedali protézu. Zasáhly ho deprese, mozková mrtvice, a klinická smrt. To všechno zvládnul překonat. Přesto se ale cítí zlomený. "Žena mi říká, že můžu plakat, ale muži přece nemají plakat. Bojoval jsem v Afghánistánu, svýma rukama jsem pochoval několik kamarádů, ale nikdy jsem u toho neplakal. Tady už ale nějak nemohu.", svěřuje se Oleh.
Oleh a Valentina nejsou jediní, kdo kvůli válce žijí ve velmi špatných podmínkách. Například v uprchlickém centru v Pokrově, žije v budově o pěti patrech přes 220 lidí ve věku od osmi měsíců do 80 let. Jedním z nich je Vladimir: "Bydlím tu 18 měsíců, jsem sám, protože v Lysyčansku jsem přišel úplně o všechno. Největší problémy máme se šváby. Rozlézají se a skrývají pod podlahou, lezou do všech místností. Organizovaně je hubíme každé dva týdny, ale po chvíli zase vylezou." Lidé v Pokrově dostávají humanitární pomoc třeba v podobě nezávadné vody. Potřeby jsou ale podle Jana Paula z CARE obrovské. "Snažíme se opravit okna, umývárny, světlo i kvůli bezpečí, dveře u záchodů apod. Ideálně by bylo potřeba opravit i elektroinstalaci, ale ta budova je v takovém stavu, a tak stará, že je potřeba na to získat víc prostředků," uzavírá Jan Paul, který před nedávnem Ukrajinu navštívil. Odpověděl nám na pár otázek v rozhovoru níže.
Zničené domy a lidi bez domova, kteří neustále čelí válečné frontě. Foto: CARE
Jaké byly Tvé první dojmy, když jsi na Ukrajinu přijel?
Už když jsem čekal na hranici v dlouhé frontě lidí na vlak, stála přede mnou mladá maminka s dítětem a doprovázeli je rodiče. Až před pasovou kontrolou se ukázalo, že rodiče zůstávají v Polsku a ona jede dál sama. Měl jsem možnost pozorovat, jak se spolu loučí, co si přejí na rozloučenou a jak těžký ten moment pro všechny je. A v jednu chvíli byla ta maminka na všechno úplně sama. Se slzami stékajícími po tvářích, s několika taškami, kočárkem a malým dítětem se vydávala zpět na Ukrajinu. Tenhle krátký, ale intenzivní moment pro mě byl takovým připomenutím, proč tuhle práci dělám.
Jaká je teď situace pro humanitární pracovníky z hlediska bezpečnosti?
Hodně záleží, kde se člověk zrovna pohybuje. Nasazení dronů přineslo nové výzvy, a proto je důležité, abychom byli jasně označení, což ale samozřejmě neznamená automaticky ochranu před útokem. Prošej jsem školením na pohyb a práci v podobném prostředí, takže jsme všichni víme, co máme dělat, aby byla zajištěna bezpečnost jak pro nás, tak pro ty, se kterými pracujeme.
Daří se lidem v Ukrajině žít běžný život? Musel ses tam Ty osobně nějak omezovat?
Podoba každodenního života dostává ve válce úplně jiný rozměr. V bezpečí České republiky asi to neumíme ani představit. Tamní lidé se museli adaptovat na současnou situaci a v ní se každý snaží fungovat, aby přežil. Naučí se pravidla, jak se chovat v průběhu raketových útoků. Například v místech, kde není poblíž protiraketový kryt, musí člověk mezi sebe a ulici "postavit" minimálně dvě silné zdi tak, byl základním způsobem chráněný před případnou tlakovou vlnou při výbuchu. Koupelna bývá ideálním místem. A lidé, kteří tam žijí, zažívají takové situace téměř dva roky, prakticky noc, co noc. Stejně tak lidé na ulicích nemají neprůstřelné vesty a helmy, které my při pobytu v terénu nosíme. Proto si myslím, že mé omezení nebo to, že jsem se několik nocí nevyspal, je nic oproti tomu, co zažívají místní.
Jak moc je významná pomoc CARE přímo v terénu?
Pomáháme v nejvíce zasažených oblastech Ukrajiny. Potřeby jsou velké a úměrné devastaci, ke které dochází. S prostředky, které máme k dispozici a s týmem opravdu schopných kolegů, se nám daří reagovat na různé situace. Například pro pacientku, která je uvázána na lůžko na klinice, které tlaková vlna od ruské rakety vymlátila okna, je velký rozdíl, jestli s naší pomocí budou okna vyměněna, nebo jestli bude ležet na mrazu. Stejně tak jsou velmi nápomocné mobilní týmy psychosociální pomoci, které do jednotlivých uprchlických center dojíždějí. Pro děti zasažené válkou jsou důležitým momentem, protože jim na hodinu nebo dvě dají zapomenout na to, co se jim děje. Viděl jsem, jak obrovský význam má taková pomoc.
Někteří lidé mají pocit, že jejich malý příspěvek pomoci svět nespasí. Co bys jim řekl?
Věřím, že každý, byť sebemenší akt pomoci je nesmírně důležitý. Je jedno, jestli člověk pošle sto korun, uvaří polévku pro lidi bez domova, pošle nepoužité šaty lidem, kteří je využijí, nebo si jednou týdně sedne s dětmi uprchlíků a bude s nimi cvičit češtinu. Každá podobná drobnost dělá velký rozdíl v životech jednotlivých lidí. Co se týče Ukrajinců, potřebují především to, aby na ně svět nezapomněl.
Zima je pro Ukrajince velice náročná a bez naší pomoci ji těžko zvládnou. CARE bude na Ukrajině pomáhat kým to bude třeba. Přidejte se k nám, pomoct můžete i příspěvkem na sbírkový účet CARE 243 308 210/0300 . Děkujeme!
