1903: Odměna za první místo v etapě byla vyšší, než roční příjem dělníka
První ročník Tour de France odstartoval 1. července 1903. Na start v Paříži nastoupilo šedesát cyklistů. Byli mezi nimi profesionálové, amatéři, ale i dělníci a dobrodruzi, kteří si chtěli vydělat. Za vítězství v každé z etap totiž byla odměna 3000 franků. A to bylo pořádné lákadlo. "Bylo to dvacetkrát více než průměrný měsíční plat tehdejšího dělníka," vysvětlují Geoff Hare a Hugh Dauncey ve své knize věnované Tour.
Celkový vítěz, kterým se stal nakonec Maurice Garin, dostal 12 tisíc franků, čímž získal hotové jmění. Takovou sumu vydělal průměrný dělník za šest let.
Závod byl vypsán na 6 etap - jelo se od 1. do 19. července a každý se mohl za 10 franků přihlásit i do samostatné etapy. Závod tehdy měřil 2 428 km. Jeho nejdelší etapa z Nantes do Paříže měla úctyhodných 471 km, nejkratší z Toulouse do Bordeaux 268 km.
1905: Vítěz používal fintu jako od Járy Cimrmana
Ve třetím ročníku začali pořadatelé tour experimentovat se skladbou etap a také s pravidly. Celkového vítěze určil součet bodů získaných v jednotlivých etapách, nikoliv čas. Jelo se na 11 kratších etap a poprvé se závodilo i v horách.
Celkovým vítězem se stal Louis Trousselier, známý šprýmař pelotonu. Jeho nejlepším kouskem bylo oblíbené představení v restauracích, kam ke konci tréninku často mířil s týmovými kolegy na večeři. Připomínalo poněkud cimrmanovský "Vítr z hor".
Torusselier většinou vybral to nejdražší jídlo a poté sehrál s kamarády hlasitou hádku. Když přišel restauratér závodníky uklidnit, řekli mu, že se hádají o to, kdo z nich je nejlepší cyklista a ať jim to pomůže vyřešit závodem. Donutili ho vytyčit trať se startem a cílem před restaurací s tím, že kdo vyhraje, je nejlepší a nemusí samozřejmě platit útratu. Naopak poslední v cíli bude platit nejvíc. Ovšem pak už partu okolo Trousseliera v dotyčné restauraci nikdy neviděli.
1909: První vítěz, který nebyl Francouz
První nefrancouzským vítězem Tour se, při neúčasti obhájce titulu Luciena Petit-Bretona stal v roce 1909 Lucemburčan narozený ve Francii, François Faber. Dodnes je to jeden z nejmladších vítězů závodu (22 let a 7 měsíců).
1910: Poprvé v Pyrenejích
O rok později, tedy v roce 1910, se peloton Tour de France poprvé vydal do Pyrenejí. I kvůli tomu se na trati poprvé objevil sběrný vůz.
1919: Žlutý trikot se cyklistům moc nelíbil
V roce 1919 se poprvé objevil žlutý trikot. Jako první si ho oblékl v 11. etapě cyklista Eugéne Christophe. Ředitel závodu Henri Desgrange předal vedoucímu závodníkovi trikot před etapou, aby byl lépe rozpoznatelný v pelotonu.
Žlutá měla ukazovat na barvu časopisu L'Auto, hlavního organizátora Tour de France. Někteří ale říkají, že to byla jediná výrazná barva látky, která se po válce dala sehnat. Jezdcům se tehdy moc nelibila a Christophovi hned začali říkat "kanár".
1924: První vítězství italského cyklisty
První italské vítězství Ottavia Bottecchii. I když Italy závod ze začátku příliš nepřitahoval, Bottecchia zaznamenal hned dva primáty. Stal se prvním italským vítězem a k tomu byl prvním závodníkem historie, který vezl žlutý trikot od 1. etapy až do cíle. Vyhrál o 35 minut.
1930: Revoluční ročník. Povolili cizí mechanickou pomoc
Od tohoto ročníku se u pelotonu objevili mechanici a závodníci si již nemuseli defekty řešit sami. Byly také zavedeny nové prémie. Například den ve žlutém trikotu byl oceněn tisíci franky.
Sledujte Tour živě
Cyklisty můžete během závodu sledovat v reálném čase na stránce:
http://racecenter.letour.fr/.
Živé přenosy dat přímo z kol cyklistů zajišťuje na Tour de France firma Dimension Data.
V tomtéž roce byl z Tour odvysílán první živý rádiový přenos. A poprvé jela před pelotonem reklamní karavana. Nejpopulárnějším sponzorem byly čokoládovny Menier - rozdávaly čokoládu, pro kterou si tehdy přišlo až půl milionu diváků.
V tomto roce na Tour poprvé startovaly národní týmy a příjmy z reklamy byly využity na jejich zabezpečení. Od toho, že nestartovaly komerční týmy, si šéf závodu Desgrange sliboval vymýcení taktizace při závodě.
1933: Poprvé mezi sebou soutěží vrchaři
Na počátku třicátých let už měla Tour okolo 22 etap o celkové vzdálenosti cca 4 500 km. V roce 1933 se poprvé objevila vrchařská soutěž. Do té doby byl nejlepší vrchař pouze jmenován rozhodčími. Puntíkovaný dres pro nejlepšího vrchaře se ovšem objevil až v roce 1975.
1937: Na kolech jsou poprvé převody
Na Tour v tomto roce startovali první dva Britové, ani jeden však nedokončil. Poprvé byly povoleny převody a každý tým už měl své doprovodné vozidlo. Po zákazu startu v předchozím roce, který nařídil Mussolini, se do závodu vrátili Italové. A to hned s novou hvězdou, Ginem Bartalim. V 1938 pak tento jezdec celou Tour de France vyhrál.
1948: Bartalimu volá premiér, ať jede a zabrání občanské válce
Po deseti letech opět vítězí italský hrdina Gino Bartali. Chtěl sice v průběhu závodu odstoupit, ale motivoval telefonát od italského premiéra, který povzbuzoval Bartaliho k dobrým výkonům, aby tím pomohl zabránit narůstajícím nepokojům v Itálii a možné občanské válce.
1952: První cíl v horském stoupání
Prvními cílovými kopci se staly Alpe d'Huez, Sestriere a Clermont-Ferrand
1953: Objevuje se bodovací soutěž
Jejím prvním vítězem se stal Švýcar Fritz Schär. Od začátku se tato soutěž jezdí o zelený trikot. Byla také vyhlášena soutěž tzv. superkombativity - o nejaktivnějšího jezdce v celém průběhu závodu. (Nyní se vyhlašuje jen v jednotlivých etapách).
1953 - 1955: Slavný hattrick Louisona Bobeta
Francouzský jezdec vyhrál poprvé v historii třikrát za sebou. Bobet, který byl synem pekaře a na kole jako dítě rozvážel pečivo, byl v juniorském věku bretaňským mistrem ve stolním tenisu. Během války spolupracoval s domácím odbojem a vozil na kole zprávy mezi odbojářskými jednotkami. A krátce po válce se z něj stal fenomenální cyklista.
V době Bobetovy slávy se odehrála ještě jedna historická událost: v roce 1954 Tour de France poprvé startovala mimo Francii, konkrétně v Amsterdamu.
1959: Španělský vrchař, který nerad jezdil z kopce sám
Prvním španělským vítězem Tour se stal Frederico Bahamontes. Proslul vrchařským talentem a sjezdařským antitalentem. Odmítal dokonce jezdit z kopce sám. Traduje se o něm historka, že přijel na vrchařskou prémii několik minut před skupinou pronásledovatelů a místo toho, aby se spustil dolů, dal si zmrzlinu a čekal na jezdce za sebou.
1975: Hrdina Eddy Merckx jede se zlomenou čelistí
V tomto roce je nově zavedena klasifikace závodníků do 25 let. Tehdy ji ovládl Francesco Moser. Stejně tak se poprvé objevil puntíkovaný trikot pro vedoucího závodníka horské klasifikace. Hrdinou závodu byl belgický cyklista Eddy Mercxk, kterého připravila o vítězství kolize s divákem. Belgičan si při pádu zlomil lícní kost, nemohl v podstatě jíst, v závodě ale zůstal, aby tým a jeho spolujezdci brali peníze za jeho druhé místo v celkovém pořadí a za vítězství v ostatních soutěžích.
1982: Závodník, který vzdá, k tomu musí mít pádný důvod
Toho roku se na startu objevilo rekordních 170 závodníků ze sedmnácti týmů. Po špatných zkušenostech z předchozího roku se organizátoři rozhodli, že závodník, který chce odstoupit, k tomu musí mít "pádný důvod" - jinak mu budou odebrány prize money a další rok nebude vpuštěn na start. Důvodem k tomuto rozhodnutí byla skutečnost, že v roce 1981 odstoupilo několik sprinterů před Alpami, hlavně Urs Freuler (do té doby dráhař) a bratři Eddy a Walter Planckaertovi.
1986: První americký vítěz: Greg LeMond
Američané se o Tour začali ve větší míře zajímat až v roce 1979, kdy se tento sportovní podnik poprvé vysílal i do USA. Prvním Američanem, který Tour vyhrál, se pak stal v roce 1986 Greg LeMond. Staroval už i první americký tým 7-eleven.
1987: První a zatím poslední Irské vítězství
Vítězství si vybojoval v životné formě jedoucí Ir Stephen Roche. V roce 1987 vyhrál Tour, Giro i Mistrovství světa (byl teprve druhým cyklistou v historii, kterému se to povedlo - po Eddy Merckxovi). Další velký etapový závod z kategorie Grand Tour už bohužel nikdy nevyhrál, a to kvůli chronickým problémům s koleny. Poslední Tour de France jel v roce 1993, jak sám říkal "pro legraci", a byl 13. v celkovém pořadí.
1989: Nejtěsnější vítězství. LeMond o 8 sekund před Fignonem
LeMond v roce 1989 startoval s cílem umístit se v první dvacítce. Už v prologu ale dojel čtvrtý a během rovinatých etap cítil, že přichází forma. Vyhrál první časovku. Po horských etapách se ocitl na druhém místě v celkovém pořadí s odstupem 50 sekund na vedoucího Fignona.
Zdálo se být rozhodnuto, na oba čekala už jen poslední časovka na 24 km. Fignon byl jedním z nejlepších časovkářů své doby, takže všichni už považovali závod za rozhodnutý. Lemond však vzbudil pozdvižení už na startu. Do etapy vyrazil s tehdy neznámými novinkami, jako jsou časovkářské nástavce na řídítkách a protažená aerodynamická přilba.
Na přední kolo zvolil 24 drátů, zatímco Fignon využil disk. Dnes se odhaduje, že Lemond jen speciálním řídítky získal na Francouze náskok celou minutu. Dalších 16 vteřin mu zřejmě pomohla získat přilba. V cíli byl LeMond o 58 sekund rychlejší než Fignon a Tour vyhrál o 8 vteřin. LeMond prolétl časovku rychlostním průměrem 54,55 km/h. V té době byla nejrychlejší časovka delší než 10 km.
1992: Tour sedmi zemí
K poctě podpisu Maastristchtské smlouvy vedla rekordní Tour de France územím sedmi zemí: Francie, Itálie, Nizozemska, Belgie, Lucemburska, Německa a Španělska.
1995: Tragická smrt Fabia Casartelliho a debata o povinných přilbách
Tehdy 24letý mladík Fabio Casartelli měl už za sebou vítězství na Olympijských hrách z roku 1992. Zemřel po pádu ve sjezdu z Col de Portet d´Aspet. Jeho smrt rozvířila debaty o povinném nošení přileb, někteří lékaři totiž odhadovali, že Casartelli by s ní pád přežil.
Následující etapa byla anulována. Casartelliho tým Motorola v závodě zůstal a Lance Armstrong v jejich barvách vyhrál 18. etapu. Vítězství samozřejmě věnoval Casartellimu. Casartelli má u Col de Portet památník. Jsou to sluneční hodiny, které odkazují na jeho tři životní milníky: Casartelliho narození, olympijské vítězství a smrt.
