reklama
 
 

Prach, defekty a sláva. Závod Cape Epic je jako Tour de France na horských kolech, říká cyklista

AKTUALIZOVÁNO 15. 4. 2017
Etapový závod dvojic Cape Epic, který se jezdí v Jihoafrické republice, je občas nazýván jako Tour de France na horských kolech. Na startu superobtížného závodu se objevují největší cyklistické hvězdy. Kristian Hynek, kterému se už podařilo Cape Epic vyhrát, popisuje zážitky z letošního ročníku, kdy jeho tým skončil osmý.
Doporučujeme

Letos jste absolvoval Cape Epic už po čtvrté. Po vítězství, druhém místě a loňském odstoupení po pádu jste letos byli osmí. Jak hodnotíte tento výsledek?

Loňské odstoupení ze závodu bylo to nejhorší, co se nám mohlo stát. Takže oproti loňsku je to veliké zlepšení a snad jsme tu téměř sestupnou tendenci výsledků zastavili. Pochopitelně ambice byly mnohem vyšší. Jeli jsme tam bojovat o vítězství, ale bohužel už po prvních etapách se ukázalo, že nevyhrajeme.

Nakonec jsme bojovali spíš sami se sebou. Parťáka Albana Laktatu trápila alergie. Dokonce v předposlední etapě jsem byl přesvědčen, že závod ani nedokončíme. 8. místo je sice daleko za naším očekáváním. Po těch problémech můžeme být spokojeni, že jsme letos dojeli do cíle.

S Albanem Lakatou (mistr světa v MTB maratonu 2015) jste startoval už potřetí za sebou. Jak se vám spolupracuje a je pro vás Alaban ideálním partnerem?

Dovolím si tvrdit, že jsme možná nejsilnější dvojice. Společnou řeč jsme už našli. Letos k úspěchu chyběla dostatečná kondice. Možná společné hledání cesty zní zvláštně, ale oba máme jiný závodnický styl. Alban je ryzí vytrvalec, a pokud je v běžné formě, má neskutečně silnou druhou polovinu závodu.

Já jsem spíš dynamičtější jezdec, asi mi to zůstalo z cross country, rád útočím od začátku. Museli jsem se naučit oba styly propojit. Bohužel chybělo i trochu štěstí a zdraví.

Oba jezdíte za stejný tým - Topeak Ergon. Jak důležitý je pro něj úspěch na Cape Epic?

Význam závodu je cítit už na tom, kolik se do závodu investuje. Tým nám poskytl maximální podporu. Měli jsme kuchaře, mechaniky, fyzioterapeuty. To vypovídá o významu Cape Epicu ve světě horských kol. Společně s mistrovstvím světa je to jasný vrchol sezony.

Na Cape Epicu se potkávají maratonci i závodníci z klasického cross-country. Mezi vítězi je Jaroslav Kulhavý, letos vyhráli Schurter se Stirnemannem. Jaké je porovnání maratonců a těchto závodníků, kteří obyčejně závodí na hodinu a půl?

Obě disciplíny se hodně prolínají. Konkrétně Jarda Kulhavý je unikátním závodníkem. Je naprosto univerzální, možná jako jediný na světě má schopnost vyhrát jakýkoliv závod.

Letošek byl z tohoto pohledu zvláštní. Spousta lidí zmiňovala, že závodníci jezdící cross country maratonce naprosto zválcovali, a na první pohled to tak opravdu vypadá. Tradiční maratonské týmy letos vybuchly, ale nemyslím a nechci věřit tomu, že by to měl být nový trend. Spíš jsme letos my, maratonci, konkrétně náš tým a Bulls, prostě nepřijeli dostatečně připraveni. 

Letos se jel už 14. ročník závodu. Vy jste poprvé startoval na jeho 11. ročníku. Jaký je váš osobní vztah ke Cape Epicu?

Bohužel jsem minul ten 10. jubilejní. Speciální prémií tam byly luxusní hodinky. To by byl krásný suvenýr, schoval bych si ho. Tehdy vyhrál právě Jaroslav Kulhavý. Já startoval až o rok později. Do té doby jsem neměl tým, který by mi start na Epicu umožnil, a také jsem dlouho váhal s přestupem do maratonu.

Chtěl jsem startovat na olympiádě v cross-country a tomu snu jsem věnoval spoustu let. Byl jsem druhý u nás a na světovém poháru jsem zajel okolo 20. místa. Jenže to na olympiádu nestačí, a tak jsem přestoupil na maraton. Zpětně toho pozdního přestupu lituji. Mohl jsem to v maratonu dotáhnout dál.

Na Epicu se jezdí prolog a sedm etap. Celý závod měří okolo 700 km a denně se nastoupá okolo 2000 m. Kde se tak dlouhý a náročný závod rozhoduje?

Chtělo by se říct, že v druhé polovině. Letos bylo zajímavé sledovat výkon dvojice Avancini - Fumic. Loni jeli od začátku vlažně a v druhé polovině zrychlovali. Tento rok zkusili útočit od začátku. Jeli na doraz od první etapy a v druhé polovině naopak ztráceli. Zajímavé je, že výsledek byl nakonec prakticky stejný. Letos byli pátí a vloni čtvrtí. Faktem ale zůstává, že kdo chce vyhrát, musí jet na doraz od startu až do cíle.

V závodě dvojic hraje velkou roli štěstí. Je to závod ve specifickém prostředí, nemáte žádná doprovodná auta jako silničáři a hrozí defekty.

Štěstí hraje velkou roli, větší než v jakémkoliv jiném závodě. Konkrétně u defektů však hodně lidí soudí, že jsou z devadesáti procent jezdeckou chybou, a do jisté míry je to pravda. V únavě ztrácíte koncentraci a uděláte hodně zbytečných chyb. Závod dvojic je v tomto unikátní. Riziko defektu nebo pádu je dvojnásobné. Proto přichází tolik zvratů v průběhu etap. Pak samozřejmě nemoci, opět to riziko je větší. Už jen hloupý průjem vás vyřadí ze závodu a v Africe to riziko není malé. Bez štěstí nevyhrajete.

S Albanem Lakatou jste oba ze střední Evropy. Jak si zvykáte na prostředí v JAR?

Celou kariéru jsme zvyklí hodně cestovat a střídat podmínky. Samozřejmě musíte si dát čas na aklimatizaci a velkým benefitem je znalost trasy. Je potřeba si ji v rámci možností nastudovat. Nelze to provést úplně dokonale. Na Epicu není možnost najet si trasu přesně. Kvůli soukromým pozemkům a dalším omezením se na spoustu míst před startem vůbec nepodíváte. Já jsem letos v Africe strávil celé tři měsíce. Jednak jsem si chtěl zvyknout na odlišný povrch tratí, ale hlavně jsem měl poslední možnost, jak někam vyrazit na delší dobu s rodinou. Děti ještě nechodí do školy a taková, vlastně pracovní, příležitost už se mi nenaskytne.

Kevin Vermaak založil závod s ambicí uspořádat Tour de France na horském kole. Daří se mu tento cíl splnit?

Na sto procent. Cape Epic je vzorem pro ostatní závody. Organizace je opravdu na vysoké úrovni, a přestože srovnání s Tour de France je otřepané, podepsal bych ho. Když se řekne Cape Epic, každý závodník i fanoušek MTB ví, o čem je řeč. O závod je velký mediální zájem, zázemí je na vysoké úrovni a sjíždí se tam absolutní světová špička.

Otázka je, jak se Epic změní s příchodem nového majitele. Kupuje ho agentura pořádající triatlon Ironman. Je to jejich čerstvá akvizice. Díky osobnímu kontaktu s Kevinem Vermaakem věřím, že nás čeká zajímavá budoucnost. Nejen na Epicu, ale i v etapovém závodění na horských kolech. Snad v sedmatřiceti letech ještě stihnu něco objet.

Cape Epic přenáší televize, večer probíhají rozhovory se závodníky a celá akce je veřejností hodně sledována. Jaká je kulisa Cape Epicu?

Závod je médiím podřízen. I proto se startuje už v sedm ráno. Záběry východu slunce a startujícího pelotonu jsou naprosto unikátní. Spousta lidí, včetně Albana, si na brzký start stěžuje. Vždycky se mu snažím vysvětlit, že to je ten důvod, proč je Cape Epic tak jedinečný a populární. 

Cape Epic jezdí i amatéři. Co by je mělo naladit na Cape Epic a proč investovat peníze, energii a čas do tréninku a cesty do JAR?

Určitě příroda. Afrika je zvláštní a nádherná. Je to i země skvělé gastronomie a vína. Potom perfektní organizace a zázemí závodu. Zároveň je Cape Epic definicí MTB. Terén, tvrdé podmínky, teplo, prach, každý den se překonáváte. Když se pak podaří dojet do Grand finale, letos ve Val de Vie, je to neuvěřitelný pocit a každý, kdo tam dojede, je vítěz.

Jaký máte z Epicu nejhorší zážitek a s čím nejvíc bojujete během závodu?

Je to ten každodenní stres pramenící z boje o vítězství. Stres je samozřejmě v každém závodě, ale tady máte ještě odpovědnost vůči partnerovi. Kdybych měl vypíchnout jeden zážitek, tak to bude určitě loňský pád. Ve zlomku vteřiny jsem nám závod pokazil.

Vedle profesionálního života jste i obchodník s cyklistickým materiálem. Dalším rokem vedete svůj obchod Future Cycling. Máte nějaký speciální tip na Cape Epic?

Na Epicu hlavně nemá cenu jít do rizika. Nevolit nějaké lehčí pláště s vidinou ušetření nějakého gramu. Kdybych měl zmínit jeden produkt, který nám pomáhá celoročně, bude to Sahmurai Sword. Těch systémů na opravu bezdušových plášťů je spousta, my používáme tento. Je to praktická pomůcka kterou schováte do řidítek a jste připraveni na defekt. Jinak to na Epicu nejde. S duší tam vydržíte tak 10 km, bezdušový systém je nutností.

Kolik kilometrů nebo hodin jste najezdil v přípravě na Cape Epic?

Teď už si to přesně nevybavím. Od začátku ledna do startu Epicu to bylo okolo 5000 km a 60 000 nastoupaných metrů. Ale funguji na Stravě, takže fanoušci si mě mohou najít a podívat se na statistiku mých tréninků.

autor: Štěpán Straka

reklama
reklama
komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama