V čem se vám současný svět zdá tak chaotický?
Chaos vidím v mnoha ohledech, ale nejprve bych rád definoval, co pod pojmem chaos vlastně myslím. Nejdůležitějším aspektem chaosu je takzvaná autoamplifikace. Věci, s nimiž se každý den setkáváme, mohou zůstávat v rovnováze. Můžeme je mít pod kontrolou, jako má termostat pod kontrolou teplotu. Když je moc horko, tak se ochladí, a když je příliš velká zima, tak se zase oteplí. Takto svět ovšem fungoval v minulosti, kdy ke krizím docházelo v pravidelných cyklech. Teorie chaosu říká, že když se krize dostane do bodu zlomu, věci se najednou vymknou z naší kontroly. Termostat ve velké zimě dál ubírá teplotu a naopak.
A teď několik věcí, na kterých se chaos projevuje. Obyvatelstvo naší planety ještě nikdy nepřibývalo tak rychle. Před 150 lety nás tu žila jen jedna miliarda, dnes Zemi obývá možná osm miliard lidí. Tito lidé navíc nikdy nebyli mezi sebou tak propojení, za což vděčíme internetu a mobilním telefonům. Od roku 2014 se na planetě nachází víc mobilů než lidských bytostí. V čem v tomto případě spočívá autoamplifikace? Například v tom, že čím víc lidí už používá Facebook, tím víc jich tam každý den přibývá.
Z negativnějších fenoménů můžeme jmenovat ekonomickou krizi, která jako domino spouští politickou krizi a ta zase nastartuje společenskou krizi. Tento proces bohužel nikde nekončí a situace se stále zhoršuje. Čím bohatší už jste, tím více bohatnete, a čím chudší jste, tím chudší se ještě stáváte.
Může být proces autoamplifikace, o kterém mluvíte, v něčem přínosný?
Sám o sobě tento proces není dobrý ani špatný. Záleží na tom, k jakým důsledkům vede v dalším kroku. Ze stavu chaosu nevede cesta zpět k původní rovnováze. Následovat mohou jen dvě možnosti. Buď se systém zcela zhroutí a nezbyde po něm nic než popel, jak už jsme v historii viděli na pádu římské civilizace. Rozdíl spočívá v tom, že dřívější krize byly lokální a ke kolapsu došlo až po mnoha letech. Dnešní svět je ale natolik propojený, že v případě krize hrozí daleko rychlejší zhroucení, které navíc zasáhne téměř všechny státy.
Bod zlomu ale může znamenat také vznik nového systému, který bude komplexnější než ten předchozí. Otázkou zůstává, jestli je takové komplexnější stadium, v němž budeme žít ve větší vzájemné blízkosti a harmonii a kde každý bude mít přístup k obživě nebo zdravotní péči, možné. Je jen na nás, jestli chceme, aby naše civilizace zkolabovala, nebo se pokusíme každý přispět k vytvoření nového stadia.
Bruno Marion
- Francouzský futurolog a vizionář, který o sobě mluví jako o futuristickém mnichovi.
- Vystudoval fyziku, ale posledních dvacet let se živí tím, že managementu korporací jako Nestlé, Siemens, Hermes nebo L’Oréal radí, jak si poradit v chaotickém světě.
- Své rady, jak fungovat ve stále méně předvídatelném světě, shrnul také v knize Chaos: A User´s Guide, která vyšla i v českém překladu.
- Posledních třicet let cestuje po světě a mluví s technologickými inovátory i s duchovními vůdci.
- Když necestuje, tráví čas ve svém sídle na jihu Francie, kde žije na samotě, produkuje elektřinu pomocí fotovoltaických panelů a věnuje se organickému pěstování zeleniny.
Jak jste ale říkal, žijeme ve světě, kde bohatí bohatnou a chudí chudnou. Opravdu existuje způsob, jak tento trend zastavit?
Věřím, že ano. Musíme si ale uvědomit, že šanci na změnu drží každý z nás ve svých rukou. V minulosti, kdy světu vládla rovnováha, jste musel být velmi mocný, abyste něco změnil. Musel jste být bohatý, vlastnit velkou společnost nebo být prezidentem či premiérem země. Díky autoamplifikaci se však i malé věci mohou proměnit ve velké. Říkám tomu efekt motýlích křídel. Zdánlivě nepatrný čin může dnes vyústit v ohromný výsledek. Obyčejní lidé nikdy neměli tak velkou moc.
Musí však mít svůj sen o tom, čeho chtějí dosáhnout, ať už pro sebe a svou rodinu, nebo pro svou společnost či celé lidstvo. Myslím, že potřebujeme více snílků a ti dokážou změnit svět i tím, že budou milí ke svým sousedům nebo budou třeba každý den meditovat. Moje rada tedy zní, napište si na papír svůj sen, každý den si ho čtěte a dělejte malé krůčky k tomu, abyste ho jednou dosáhli.
Napadá vás nějaký příklad, kdy efekt motýlích křídel zafungoval i v rozvojových zemích, kam jste během svých cest zavítal?
Vybavuje se mi mnoho takových příkladů. Třeba arabské jaro, kdy sebevražda mladého prodavače v Tunisku započala významnou politickou revoluci. Dnes se sice můžeme hádat, jestli šlo o změny k lepšímu, nebo k horšímu, ale to není důležité. Zásadní je, že malý čin vedl k velkému výsledku. V Indii jsem se setkal se zemědělcem, který se rozhodl přestat směňovat zrní s velkými podniky a místo toho ho sdílel se zemědělci ve svém sousedství. Dnes se na jeho projektu podílejí tisícovky farmářů. Zkuste něco podobného začít a uvidíte, jestli to bude fungovat, nebo ne.
Na svých přednáškách mluvíte také o krizi zastupitelské demokracie, kterou západní země v současnosti procházejí. Čím si nedůvěru v politický systém, který byl dlouho chápán jako ideál, vysvětlujete?
Obyvatelům západních států, zejména těm mladým, chybí pocit, že politici bojují za jejich zájmy. Naopak jim čím dál více přijde, že lidé, kteří by se za ně měli prát, žijí ve své vlastní bublině. Systém zastupitelské demokracie odpovídá tomu, jak svět fungoval v minulosti, ale ne tomu, jak funguje dnes nebo jaký bude zítra.
Úspěch Donalda Trumpa a jemu podobných je další výborný příklad autoamplifikace. Čím větší jste pravičák, tím více dnes budete směřovat doprava. Čím větší jste levičák, tím víc se budete přiklánět nalevo. Pokud máte profil na Facebooku, pak vás vývojáři Facebooku budou chtít přimět, abyste na sociální síti trávili více a více času. Pokud jste pravičák, použijí algoritmus, aby vám předhazovali čím dál více obsahu, který odpovídá pravicovému názoru, a vy se v něm budete dále utvrzovat.
Dalším problémem je nespokojenost lidí, kteří se s dnešním světem nedovedou ztotožnit. Připadají si ztracení, a proto mají strach. Nedávno jsem navštívil Turecko a v Ankaře i v Istanbulu jsem poznal spoustu mladých lidí, kteří hodně cestují, spojují se přes sociální sítě se zbytkem světa. Pak ale přijdete na venkov a vidíte jiné Turky, kterým takové propojení chybí, a tak měnícímu se světu kolem sebe nerozumějí. Stejný fenomén najdete v mnoha dalších zemích včetně mé vlasti Francie. Voliči se kvůli strachu obracejí k řešením, která fungovala v minulosti, ale pro dnešek jsou nepoužitelná.
Nevěříte, že politici, kteří v chaotickém světě slibují zajištění větší kontroly, to voličům dokážou poskytnout?
Mnoho lidí v zemích po celém světě chce kontrolovat věci, které už pod kontrolou být nemohou. Když jsem před dvaceti lety začal radit byznysmenům, jak se v chaosu zorientovat, hudebnímu průmyslu stále vládla cédéčka, ale pomalu se začínalo rozšiřovat i stahování z internetu. Šéfové hudebních vydavatelství mi tehdy říkali "Bruno, neboj se, hned hudbu dostaneme zpět pod naši kontrolu". Kroutil jsem hlavou a doporučil jim, ať se místo toho pokusí systém inovovat, ale nechtěli mě poslouchat. Obchod s cédéčky se zhroutil a oni ztratili sedmdesát procent zisku během pouhých pěti let. Kdykoliv se znovu pokusíme nastolit kontrolu, systém se zřítí.
Jak ale chcete lidi přesvědčit, aby změnili svůj přístup a nepokoušeli se vrátit do doby, kdy všechno měli pod kontrolou?
Nesnažte se změnit způsob, jakým přemýšlejí ostatní. Proměňte místo toho své vlastní myšlení. Pokud to zkusíte, je velká šance, že se vaše energie bude šířit dál a lidé vám sami začnou naslouchat. Nepokoušejte se svou vesnici nebo svou zemi změnit, jen jí ukažte sen, na kterém pracujete, a možná se stanete lídrem. Pokud máte dobrý nápad, lidé budou následovat váš příklad.
Jako řešení pro krizi zastupitelské demokracie navrhujete přizvat do rozhodovacího procesu odborníky, kteří skutečně rozumějí oblastem, jimž se věnují. Mnoho občanů ale dnes expertům nedůvěřuje, pochybuje, že existuje globální oteplování a podobně. Není to klíčová překážka pro změnu, kterou nabízíte?
Jistěže nemůžete nikoho přesvědčit, aby někomu nebo něčemu věřil. Narážíme tím na problém fake news, který bude v následujících letech rozhodující otázkou. Díky internetu se dostaneme k takovému množství informací, že se musíme naučit, jak s tímto netvorem plným dat pracovat a najít v něm fakta, kterým můžeme důvěřovat. Řešením je spoléhat se na zdroje, které se v minulosti ukázaly jako důvěryhodné. Objevuje se stále více lidí, kteří nám tvrdí, že země je placatá, ale my bychom si měli vždy položit otázku, co jsou ti lidé zač. Napsali už třeba někdy nějakou knihu? Musíme se naučit uvažovat nejen svou hlavou, ale i svým srdcem.
Pokud ale půjdeme za svým srdcem, neskončíme právě jen u informací, které vyhovují našemu vidění světa?
Musíme se po celý život učit a taky vědět, kdy to, co jsme se naučili, přehodnotit a naučit se místo toho něco nového. Je mnohem jednodušší zveřejnit dezinformační příspěvek na Facebooku než napsat knihu, která bude plná fake news. Šířit nepravdy na 200 stranách je nelehký úkol. Pokud chcete najít lidi, kterým můžete důvěřovat, čtěte knihy.
