Ručička teploty oleje stoupá, ručička tlaku oleje klesá. Rveme se do dalších hor. Teprve s autem, jako je luaz, (nebo trabant) zjistíte, kde všude je to do kopce, protože každý kopec se počítá. A tyhle jsou pořádné. Už zase se suneme do dvou a půl tisíce metrů nad mořem. A motor se přehřívá.
Čím teplejší olej je, tím je řidší a tím hůře maže. A tak zase stojíme, a zase jedeme, a zase stojíme. Ohřát, vychladnout, ohřát, vychladnout. Je to vlastně svým způsobem poklidné cestování. Náš cíl je Kaspické moře, nebo tedy jezero, pokud chceme být přesní. Ale mezi ním a námi leží hory. A tak ručička teploty oleje stoupá, ručička tlaku oleje klesá.
Welcome to Iran!
A pak na nás mávají ruce a ručičky snad z každého druhého auta. Íránský styl řízení je, řekněme, velmi osobitý, někdo by jej mohl nazvat zběsilým, nebezpečným, sebevražedným a bez pudu sebezáchovy. A měl by pravdu. Na jednu stranu tak máme pocit, že se nás neustále někdo snaží zabít, na druhou, že nás tady hrozně rádi vidí.
"Where are you from? Welcome to Iran!"
Znovu a znovu. Občas nás předjedou, zastaví a fotí si nás, občas jedou pomalu vedle nás a fotí si nás též. Občas zastaví a mávají, abychom taky zastavili. Ale my jsme rádi, že jedeme. Jedno auto, "překvapivě" bílý peugeot (Írán je zemí peugeotů a většina je bílá), to zkusí jednou, a když nezastavíme, zkusí to se zuřivým máváním znovu. A tak zastavíme.
Zveme vás na oběd
Posádka nás nadšeně dojede, z auta vyskočí paní, přiřítí se k nám se slovy "My english not good" a strčí nám pod nos mobil s přeloženou větou "Vítejte v Íránu, ráda bych vás pozvala do mojí restaurace na oběd".
Přes online aplikace schopné překládat mluvené slovo se tady domlouváme pořád a místní vytahují mobil s translátorem ještě častěji než my. Podíváme se na sebe a řekneme si, proč ne. Nemáme tušení, jak je to daleko, ani kde to je, ale následujeme bílý peugeot, který naštěstí pustil výstražné blinkry, abychom ho mezi ostatními bílými peugeoty poznali. Přesto se několikrát stane, že si nejsme jistí, jestli ten "náš" neodbočil.
Ale ne, jede pořád před námi a jede přesně po naší trase. A jede stále pomaleji, jak zjišťuje, jak nízké je naše tempo. Až konečně opravdu odbočí v divokých serpentinách klikatících se nad hranicí s Ázerbájdžánem. Uvelebíme se na měkkých kobercích a postupně u nás přistane čaj, dort, další čaj, bonbony a nakonec velká porce masa.
Íránská pohostinnost je nekonečná. Poděkujeme, vyfotíme se, rozloučíme se a vydáme se dolů nekonečným klesáním a jsme opravdu rádi, že žáby mohou na rozdíl od trabantů brzdit motorem, protože brzdami brzdí ještě hůře.
Íránská Indonésie
Až náš výškoměr klesne skoro na nulu a my jsme u břehů Kaspiku a před námi je úplně jiný Írán. Tropické vedro, spousta lidí, spousta aut a spousta motorek, to všechno zahalené do vlhka, pachu spálené nafty a horka… Indonésie, shodneme se nezávisle na sobě.
A tak jedeme tou íránskou Indonésií podél moře přes nádherné zelené pláně a přes stovky strašně otravných retardérů, které mají zvládat zběsilý provoz. Íránská policie má zjevně mnohem důležitější věci na práci než řešit sebevražedné řidiče. Třeba šikanovat ženy, které nemají na hlavě šátek.
V tom všem divokém a barevném veselí se dá snadno zapomenout, že tahle země je teokratická totalita zažívající po brutálně potlačených protestech svoji normalizaci. Snad se Íránci svých uzurpátorů jednou zbaví. Zasloužili by si to!
Bez peněz
Palem a horka ubývá, kopců přibývá. Míříme zase do hor. Kaspik necháváme za sebou a zase stoupáme. Náš cíl je Mašhad, historické město, kam jsme chtěli dojet na naší první výpravě s trabanty, ale protože se nedal v Íránu sehnat benzín, nikdy jsme se tam nedostali. Tentokrát to snad vyjde!
Máme ale trochu problém. Nemáme peníze. Ne že bychom byli švorc, ale povedlo se nám ztratit složitě zařízenou íránskou platební kartu a vyměnit si tady peníze není nic jednoduchého. Kvůli obrovské inflaci celá země jede na platebních kartách, hotovost má málokdo. Naštěstí máme pořád milion! Což je asi padesát korun. A tak si jdeme koupit chleba a konzervu.
Druhý den banky otevřou, ale nemají peníze. Írán není zjevně dobrou zemí pro bankovní lupiče. Až se postupným odkazováním dostaneme do hlavní banky ve městě. Tam se peníze vyměnit dají. Jen oficiální kurz není tak výhodný jako ten na černém trhu.
Bankéř nás na to upozorní a nabídne řešení. Přinese čaj, pak někam zmizí, záhy se vrátí s balíčky bankovek a vymění nám za kurz černého trhu. Neptáme se, jak to funguje. Vezmeme si svých 15 centimetrů peněz a jdeme si koupit snídani.
Velké problémy ve stínu akátů
Do vysněného Mašhadu zbývá už jen den, když se naše provizorně opravená převodovka začne chovat divně. Tedy ještě divněji než dosud. Nejen že nejde vyřadit čtyřka, jak to dělá už od Turecka, ale nejde zařadit trojka.
To je už špatné.
Snažíme se s tím nějak jet, ale nejde to.
A tak doskáčeme do stínu akátů vedle rušné silnice a končíme. Musíme zjistit, co s tím je.
Zase otevíráme převodovku. Pokolikáté už?
Tentokrát je ale zřejmé, že je problém větší. Na jednu stranu je to špatné, na druhou konečně máme tušení, co se doopravdy stalo. Vypadá to, že je celá osa trojky a čtyřky uvolněná. Studujeme schémata, až konečně identifikujeme možného viníka. Matka, která osu drží, je s velkou pravděpodobností povolená. Potíž je, že na to, abychom se k ní dostali, musíme rozebrat třetinu převodovky a polovinu auta.
Rozebraná půlka auta
A tak ve stínu pod akáty kdesi u silnice rozebíráme žábu. Mezitím dostaneme oběd od místních dělníků a pak nám dědeček z nedalekého domu přinese čaj. A my rozebíráme a rozebíráme.
Když najednou spatříme něco povědomě modrého! Ztracená íránská platební karta. Tak tohle jsme nečekali. Škoda, že jsme ji mezitím nechali zablokovat. Občas vedle zastaví auto s otázkou, jestli nepotřebujeme pomoc. Máma se dvěma dětmi kousek od nás fotí obří hodiny do školního projektu a pak nám přivezou zmrzlinu.
Dědeček se s námi zatím rozloučí s tím, že musí zapálit pšenici. Přemýšlíme, co tím myslel, když tu vzplane pole za námi. "Budeme sázet rýži a takhle je to rychlejší," vysvětlí. Poté co mu pomůžeme uhasit oheň, který se pomalu snažil zapálit jeho dům, konečně zjišťujeme, že důvodem už v podstatě nefunkční trojky a čtyřky je matka, která se rozhodla stát trubkou. Její závit zmizel.
Je třeba sehnat jinou matku.
Potíž je, že tahle je, jak jinak, netypická. S menším vnějším průměrem, než je běžné, a s jiným stoupáním závitu, než je běžné.
Nic, co by nás mohlo zaskočit!
Ne, náhradní matku s sebou samozřejmě nemáme, ale máme rychlého posla Marka na jeho hondě Kačence. A ten vyráží do nedalekého města shánět matku. Záhy se vrací a přiváží malou se správným závitem, pak velkou s nesprávným závitem, až nakonec celého soustružníka.
Jen chvilku trvalo vysvětlit, co potřebujeme, a Marek se soustružníkem zase odjeli. O několik ve městě obdržených čajů, pochoutek a limonád později jsou zpátky s matkou na míru. Soustružník ji zkouší nasadit… a hlásí, že nepasuje. Když si pak dostatečně užije naše výrazy, rozesměje se a utáhne ji. Sedí perfektně! Jsme zachráněni!
Teď to už jen celé složit a naložit. Musíme pohnout, abychom byli včas na hranicích Turkmenistánu. Tam to bude složité. A Mašhad? Snad někdy příště!
