Pracujete v nadnárodní firmě, ale loni koncem roku jste vydal knížku cestovatelských zážitků z horských treků. Proč jste se pustil do jejího napsání?
Výpravy mi pomáhají zachovat si zdravý rozum. Cestuji patnáct let a do hor mě to lákalo odmalička. Už na střední škole jsme dali s kamarády dohromady malou bandičku a vyrazili na Malou Fatru. Další rok jsme šli měsíční přechod Nízkých Tater z Košic do Bratislavy. Pak následovalo Rumunsko a další destinace. No a za tu dobu, co cestujeme, jsme nashromáždili spoustu deníků, nejstarší jsou napsané v sešitě Matematika 3.A. Mám ještě docela úspěšný blog, a když mě oslovilo nakladatelství, rozhodl jsem se, že knížku pojmu deníkovou formou. Je napsaná s odstupem a nadhledem, aby to byla sranda.
Na výpravy vyrážíte vždycky s partou svých kamarádů. Cestoval jste někdy sám?
Sám jsem nikdy necestoval. Přiznám se, že to, že někdo cestuje sám, na mě působí trochu zvláštně. Myslím, že cestování v partě má obrovské výhody - máte někoho, s kým můžete sdílet momenty, a když parta lidí dohromady funguje, je to skvělé.
Vaše parta je pověstná tím, že každý den výpravy nominuje "dementa dne", který pak předčítá kapitolu z knížky 50 odstínů šedi. Jak to vzniklo?
V každé skupině má každý člen nějakou funkci a vytváří si určité zvyky. Taky je třeba, aby skupina něčím žila a užila si legraci. Kategorie se ujala a je zajímavé, že každý den byli dva až tři nominovaní. Jednu dobu jsme měli i "dementa výletu".
Proč jste vybrali zrovna 50 odstínů šedi?
Přemýšlel jsem o něčem opravdu špatném, co nikdo nechce, a 50 odstínů šedi bylo to nejpříšernější, co jsme našli. Rituál dodržujeme už třetí rok. Pokaždé se čte nejhorší knížka.
Co se třeba podařilo čtenáři nejhorších knížek?
Třeba kamarád se připravoval na nejlepší fotku svého dosavadního života na Machu Picchu, ale nakonec se mu vybily všechny baterky do foťáku - to byla jistá nominace. Když jsme letěli do Peru, ulétlo nám letadlo už v Amsterdamu, což byla jasná nominace i na "dementa výletu". V Reykjavíku jsme zase zastavili dopravu na letišti, protože jedna holka z naší výpravy strčila omylem do krosny plynovou bombu na vařič a snažili jsme se ji pronést přes celní kontrolu. To byla taky automatická výhra obou kategorií.
Hádám, že plynová bomba vám přes letištní kontrolu nakonec neprošla.
Byl to obrovský průšvih. Zaměstnanec se ptal, jestli v tom batohu něco máme, načež jeden člen výpravy přesvědčoval, že ne. Pak zastavili odbavování, jeden z celníků si vzal rukavice a začal krosnu prohledávat. První, co vytáhl, bylo na šňůrce visící žluté gumové kuře - hračka pro psy. Následně otevřel měsíc špinavé, mokré věci z treku a na závěr ještě vytáhl na trhu koupenou uzenou tresku, kterou dal kamarád mezi svoje věci, aby nesmrděla. Na závěr ještě před ostatními lidmi vytáhl tu plynovou bombu. Frontou se začaly ozývat slova jako sakra, idiot a další, a to v několik jazycích. Byli jsme rudí až za ušima.
Nevím, jestli to přitahujeme, nebo jestli máme takovou smůlu, ale pořád se nám něco děje. Abychom nedělali ostudu České republice, při průšvihu raději říkáme, že jsme Poláci. Cizinci to nepoznají a my neděláme ostudu Česku. V destinacích, kam jezdíme, zatím rozdíl nepoznali.
Procestoval jste Balkán, Řecko, Korsiku, Island, Nepál nebo Peru. Kde se vám líbilo nejvíc?
Všechny země jsou krásné, ale moje srdcová záležitost je Nepál. Když jsem s cestováním začínal, byl to pro mě sen. Jakmile jsem se tam dostal, bylo to úplně něco jiného, člověk se nikdy nepřipraví na to, že jednoho dne bude ve své vysněné destinaci. Přílet do Káthmándú je kulturní šok, západní civilizace tam ještě zcela nedorazila. Před osmi lety jsme šli trek kolem Annapurny, po kterém jsme se postupně přibližovali vrcholkům. Po týdnu pochodu se vám začnou konečně zjevovat, spíte ve 4500 metrech nad mořem a před vámi se tyčí neuvěřitelný horský masív. Je to nádherný pocit.
A nikdy nezapomenu na přespání pod Kančendžengou, v 5200 metrech nad mořem. Zůstali jsme tam v jedné boudě dva dny a vylezli jsme do 6000 metrů. Je to nádherné místo. Kolem dokola jsou hory, v noci je tam mínus dvacet a západ a východ slunce klouže po majestátní hoře.
Na posledních trecích jste měli problém s hmyzem. V Nepálu s pijavicemi, v Peru s komáry, na které nezabíraly repelenty. Dá se na to nějak připravit?
Na to se moc připravit nedá. V Nepálu jsme si za to částečně mohli sami. Četli jsme, že v džungli jsou pijavice, ale řekli jsme si, že je to blbost. Jediné, co na ně zabírá, jsou dámské silonky. Říkali jsme si, že nejsme blbci, abychom nosili dámské silonky, že by to bylo trapné. Na výpravě jsem tehdy dostal přezdívku zoolog, protože jsem za den nachytal 48 pijavic. Bylo to příšerné, protože se buď vypalují nebo vyškubávají. Ale potom můžou rány krvácet třeba čtyři týdny, což ve výškách není dobré. Můžu vám říct, že když jsme třetí den procházeli pijavicemi, přáli jsme si ty silonky mít.
Předpokládám, že dobrodružstvím s pijavicemi si prošly i vaše kamarádky. Co na to říkaly?
Šli jsme tři dny džunglí, pršelo. A pak jsme konečně došli do nějaké boudy k místním. Holkám jsme řekli, že jsou fakt dobré, že to vydržely a dali jsme jim celou místnost na spaní. Najednou se ozval hrozný jekot. Ze slaměné střechy se totiž spouštěli obrovští pavouci, byli po celé místnosti. Tak jsme šli za majitelkou a zeptali se, jestli by je nemohla vymést. A ona na to, že ne, že jsou to jedovatí pavouci (smích). Ale holky toho vydrží hodně, takže s námi byly i nedávno v Peru.
Vybíráte si méně známé treky, ale navštívili jste i turisticky profláklá místa jako třeba Machu Picchu. Počítali jste s tím, že na slavné ruiny inckého města bude čekat tolik lidí?
Musím říct, že jsme s tím počítali. Překvapilo nás to spíš na Islandu, kde bylo u nejslavnějšího gejzíru Geysir plno. Bylo to jako na parkovišti před supermarketem. Gejzír je oplocený a na jeho tryskání čekají stovky lidí, kteří mají nad sebou foťáky a tablety. Myslím, že fontána na Zličíně je lepší (dodává sarkasticky).
Zklamal vás Island nebo Machu Picchu?
Myslím si, že zklamaní jsou lidi, kteří tam jedou jen kvůli těmto konkrétním místům. Já osobně nejezdím na místa, která jsou masově navštěvována nebo doporučována. Myslet si, že na Machu Picchu nebudou lidé, je jako si myslet, že na Václaváku budete sám.
Snažíme si hledat místa, která nejsou tak profláklá a příroda i místní lidé jsou v původním stavu. V Peru jsme třeba během dvanáctidenního pochodu na Huayhuash treku potkali jen jednu výpravu. Obecně mám zkušenost s tím, že když jedete na místo, kam se moc turistů nedostane a moderní civilizace tam ještě nedošla, pro místní lidi je návštěva požehnáním. Když se ale dostanete do známých míst, vidí vás místní jako chodící kasičku.
Spousta cestovatelů, kteří jezdí pravidelně do Himálaje, tvrdí, že na vrcholky osmitisícovek jezdí čím dál více lidí, často jsou ale netrénovaní a absolutně nevybavení na vysokohorskou turistiku.
To je pravda. Počet lidí, co cestuje, se zvyšuje a populární místa se s tím obtížně vyrovnávají. Když jsem byl před osmi lety na Annapurně, šli jsme trek dvacet dní. Jdete z 600 metrů, postupně si to vystoupáte a pak se zase po svých vrátíte dolů. Dneska vás cestovka může vyvézt do 3500 metrů. Neříkám, že je to špatně, ale pak existuje riziko, že lidi nemají čas na aklimatizaci a cokoliv se tam stane, je problém. V roce 2014 byla na Annapurně ohromná lavina, pod kterou umřelo více než 60 lidí, protože byli nevybavení, neaklimatizovaní, neměli vhodné oblečení a nebyli ani poučení.
Dneska turisté umírají na Everestu, protože je tam zácpa. Číňané dokonce chtějí na Everestu budovat hotely, aby tam dotáhli více lidí. Chápu, že je to podnikání jako každé jiné a nepálské HDP tvoří z části příjmy z turismu. Ale my raději hledáme treky, po kterých tolik lidí nechodí. Na Annapurnu bych už dneska nešel, prý je tam v kopcích i wi-fi.
Mluvil jste o lavině na Annapurně. Zažil jste vy sám někdy nějakou kritickou situaci v horách?
Když jedete do hor, je dobré snažit se rizika minimalizovat. Třeba je dobré využívat databázi ministerstva zahraničí DROZD, aby se o vás vědělo, když se něco stane. Při sestupu z hor v Bosně a Hercegovině si kamarád ošklivě otočil kotník na lavinové suti, den jsme jej dopravovali do nejbližší vesnice tak, aby na nohu nedošlapoval. A já konkrétně jsem ve 4500 metrech nad mořem v Nepálu dostal infekci a s poškozenýma játrama jsem musel dojít dolů a zůstat nějakou dobu v nemocnici v Káthmándú, nemohl jsem ani letět zpátky.
Je nějaká destinace, na kterou si zatím netroufáte?
Vím, že jsou krásné treky v Pákistánu nebo v Afghánistánu. Ale vzhledem k současné bezpečnostní situaci, která tam panuje, se nedají projít, bylo by to zbytečné riziko. Ale rád bych se podíval třeba na Aljašku, do Patagonie a máme vyhlédnutý i nádherný trek přes celý Nový Zéland, který je asi na půl roku. Možností je spousta a je třeba cestovat, dokud to jde.
