Svatostánek známý také jako Catedral Vieja, tedy Stará katedrála, měl řadu problémů se stabilitou, ale i přesto se v něm dlouhá léta sloužily mše a konaly obřady. V polovině 20. století se zřítil kus stropu. Bylo to varování, které ale vedlo jen k prozatímním opravám. Během svatebního obřadu v roce 1989 se uvolnila část klenby a jeden kamenný blok spadl mezi hosty. Nikomu se nic nestalo, ale bylo jasné, že je nejvyšší čas začít stav kostela skutečně řešit a vzít to opravdu zgruntu.
Odborníci totiž zjistili, že katedrála má vážné problémy s nosnými prvky, včetně trhlin ve zdech a deformací v konstrukci, které ohrožovaly stabilitu celé budovy. Stavba trpěla nerovnoměrným sedáním základů, což vedlo k dalšímu poškození zdí a oblouků. Dřívější opravné práce jí spíš uškodily, než pomohly.
Rekonstrukce začala v roce 1994 a pokračuje dosud. Její stav museli nejdřív zanalyzovat archeologové, architekti a restaurátoři. V roce 2002 odborníci vypracovali generální plán konzervace, který zahrnoval stabilizaci základů a zdí. Odhodlání katedrálu zachránit bylo velké a město na ni postupně shánělo finance.
Později se také zrodila myšlenka nechat stavbu otevřenou i během rekonstrukce. Vznikl projekt "Open for work", který návštěvníkům umožňuje zblízka sledovat probíhající restaurátorské práce i archeologický výzkum. Nikdo nikomu nevadí, vše funguje v symbióze. Ale není třeba si představovat, že by zvuky ze stavby rušily výklad průvodců, tak urputně už se zase nepracuje. Velká část rekonstrukce už je dokončená.
V hlíně pod katedrálou
Krypta ale připomíná místo, kde jsou vykopávky v plném proudu. Její část se změnila v muzeum, kde se z panelů a multimediálního obsahu návštěvníci dozví o historii stavby i samotného města. Cesta vede od doby před miliony let až do současnosti. Během renovace se našly kosterní pozůstatky, a dokonce i zkameněliny mořských živočichů.
Pohled na samotné základy budovy je naprosto unikátní. Archeologové v nich odhalili i starý městský příkop. Zajímavá jsou i mohutná vyztužení hlavních stavebních pilířů.
Návštěvník musí věřit, že odborníci vědí, co dělají, a katedrála jim během prohlídky nespadne na hlavu. Stejně je to ale zvláštní pocit. Zejména když od průvodkyně uslyšíte, že se nyní nacházíte pod oltářem a každý kámen, z něhož je dělaná podlaha, váží tunu, už se v podzemí nechcete moc dlouho zdržovat.
Tlukot kladiva a závrať
"Vidíte, některé pilíře jsou narovnané a jiné trochu vypouklé," ukazuje prstem nahoru průvodkyně už v hlavní lodi katedrály. A opravdu, některé z nich nejsou zrovna podle pravítka. To úplně nejzajímavější ale přichází záhy.
Člověk dostane do ruky brýle pro virtuální realitu, a ještě než si je nasadí, dostane od průvodců upozornění, že pokud by se mu točila hlava, má říct a dostane od personálu židličku. Proč bude možná třeba, pochopíme během projekce.
Stojíme čelem k oltáři a po nasazení brýlí se po chvíli ocitáme ve skromné osadě. Příběh začíná tlukotem kladiva v jedné z kováren v 9. století. Okolo je pár skromných usedlostí ze dřeva, hlíny a slámy. Muži v prostém lněném oblečení pracují do úmoru s železnou rudou z blízkých dolů. Kdo nepracuje v kovárně, ohýbá hřbet na políčku. Když se ohlédneme napravo, vidíme ženu, jak chová dítě. Člověk má, jak to ve virtuální realitě bývá, pocit, že se nachází v centru dění.
Kulisy se poté několikrát mění. Město se rozrůstá a po chvíli se ocitáme na hradbách města, ve kterých ve 12. století vzniká zárodek dnešní katedrály. A právě v ten moment se dostaví závrať. Stojíme totiž přímo na kraji opevnění. Je možné se dívat do všech směrů, ale kdo se podívá dolů, má reálný strach, že spadne. Podobná situace se ještě opakuje, ale to už je v jiném století.
Virtuální zážitek v katedrále Santa María provede člověka napříč historií. Později vidíme ruch během stavby. Kamenicí připravují materiál, tesaři staví lešení a honosněji oblečení měšťané opodál stojí nad plány a diskutují. My jsme při tom a pozorujeme. Když člověk sundá brýle, čeká ho ještě výstup na vrchol.
Než se ale bude kochat pohledem na město obklopené zelení, projde se ještě úzkou uličkou na vnitřním ochozu - přesně uvnitř těch sloupů, z nichž některé zůstaly lehce vyklenuté. Opět zážitek, který připomene, že se musí věřit odborníkům.
Výhledem na Vitorii-Gasteiz to ale nekončí. Poslední zastávkou je působivý videomapping, na kterém lze sledovat vývoj a výzdobu portika od jeho výstavby až po současnost.
Bohoslužby se tu konají už deset let. Každoročně místo navštíví i tisíce lidí a z nadšených recenzí to vypadá, že neodcházejí zklamaní. "Strávili jsme na návštěvě téměř dvě hodiny a bylo to krátké," říká jeden z turistů po prohlídce. "Stavba sama o sobě nic moc. Máme mnohem krásnější katedrály, ale návštěva vám ukáže věci, které se vidí málokdy," doplňuje jiný.
Úsilí okolo záchrany jedné z dominant Vitorie-Gasteiz dokazuje, že když se hroutí katedrála, neznamená to nutně konec. Ale příležitost pro jiný úhel pohledu a nové nápady.
