Díváte se lidem do zahrady?
To víte, že ano. Bez toho moji práci dělat nelze, beru to jako největší zdroj inspirace. Nezajímá mě ani tak druhová skladba, co v zahradách roste, ale spíše jak v nich lidé žijí. Se svým ateliérem cestujeme po celém světě, a když letíme na druhou stranu planety, zajímá nás, co v zahradách lidé dělají a jakým způsobem si je poskládali. Taková inspirace vás totiž vrátí zpět od zažitých vzorců, do kterých se v roli zahradního architekta běžně zamknete, a odhodíte nánosy designu a vracíte se k podstatě zahrad - sednout si na lavičku pod strom a relaxovat, být ve vlastním prostoru.
Včera večer jste se vrátil ze zakázky na Sicílii. Co jste si z jihu Itálie přivezl?
Upřímně, byl jsem lehce zděšený z nepořádku, který lidé na svých zahradách mají. Od odpadků po betonové dlažby, které se do venkovních prostor vůbec nehodily. Sicílie se mi zdála jako stát ve státě, protože se zbytkem Itálie mám naprosto odlišnou zkušenost. Můj pocit z ostrova proto není lichotivý, v řadě případů tam lidé nepochopili, co vše jim zahrada může dát. Zakázku tak budeme více přibližovat Toskánsku, které je pravým opakem.
Otázky pro úspěšné plánování
A co si tedy říkáte, když se díváte do českých zahrad?
Podle mě jsme na špici. Když koukám do našich zahrad, jsem nadšený, jak se pracuje s trvalkovými záhony, velikostmi teras nebo kvalitou materiálů. Troufám si říct, že se lidé v posledních letech do zahrad vydali hledat život. Už to není jen nutná zeleň kolem domu, ale stává se součástí životního stylu, při němž v zahradě trávíme čas během celého roku.
Samozřejmě vidíte i v menším množství zahrady, které jsou sterilní, mají trávník plný chemie, kolem je plot z tújí a obecně nepřináší život. Ale to je odrazem lidí, kteří se o venkovní prostor starají. Myslím, že jednou zjistí, že jim zahrada neposkytuje zdaleka to, co by poskytovat mohla. Koneckonců, každý z nás je v jiné životní fázi a třeba ještě nepřišla pozornost na to, jak bude po našem interiéru - protože interiér jde na řadu jako první - vypadat i zahrada.
Je to ale myšleno jako pochvala zahradním architektům, kteří takové venkovní prostory navrhují, nebo samotným "amatérům", kteří se do přestavby pustí?
Asi před třemi lety jsem do světa vypustil online kurz, který má dodnes přes deset tisíc studentů, tedy stejný počet zahrad. Což, uznejme, není vůbec málo. A myslím si, že z fotografií, které mi pak posílají, je řada lidí sama sobě lepšími architekty, než kdyby si nějakého odborníka pozvali. Mají totiž odhodlání a čas sednout si ke stolu s rodinou, a když si položí správné otázky, výsledkem snažení je pak nádherná podívaná.
My novináři máme základní otázky "Kdo? Co? Kdy? Kde? Jak? Proč?". Jaké dotazy je tedy nutné si pokládat v zahradní architektuře?
Částečně stejné jako vaše. Naprosto zásadní jsou "Proč? Kdo? A kdy?". V návaznosti se pak můžeme ptát "Jak?". Je důležité, abychom si nejprve vyjasnili, proč nám na zahradě něco vadí a co chceme vidět. V otázce "Kdo?" se zaměřujeme na osoby, které s námi budou zahradu sdílet a užívat si ji. Například dotaz "Kdy?" si klade opravdu málo lidí. Je to škoda, protože pak si na jaře v zahradnictví vyberou jen stromy a květiny, které zrovna kvetou, ale zbytek roku je potom bohužel bez barev. O otázku "Jak?" se už většinou postará architekt nebo zahradník, ale na ty předchozí by si majitelé zahrad měli ideálně předem odpovědět sami.
Trávník je pijan vody
Ještě se dovolím vrátit k Sicílii. V oblasti mediteránu můžeme vidět úplně jinou rostlinnou skladbu, od teplomilnějších dubů a buků přes olivovníky a divoké citrusy až po nám neznámé květiny, byliny a koření. Teda alespoň zatím, protože druhovou skladbu může proměnit klimatická změna. Jak se tomuto celkovému problému přizpůsobí zahrady?
Jako zahradní architekti se tímto tématem zabýváme plynule, aniž bychom jej nutně označovali. Před 20 lety přišel z Kalifornie trend suchomilných zahrad bez trávníků. Tenkrát to u nás v Česku byla jen okrajová záležitost, dnes ale v ateliéru Flera projektujeme bez trávníků až polovinu všech zahrad. Trávníky jsou totiž pijani vody, které je navíc často málo. Běžně přemýšlíme nad tím, že zahrada nebude pod závlahou. A osobně nechápu venkovní prostory, které jsou zcela závislé na zalévání.
Mimo to se závlaha dnes i pochopitelně stává spíše sprostým slovem, protože plýtvání vodou je velké aktuální téma. Sám vím, co je to šetřit vodou, a můžu říct, že když není voda, není zahrada. Přesto s vodou počítáme a bereme ji jako samozřejmost.
A co třeba mírnější zimy?
Ty nám zatím spíše hrají do karet. V exotických dřevinách jsem zatím opatrný, protože nejlepší nápověda na otázku, co do zahrady, nám poskytne krajina kolem. Lidem bych doporučil mít oči dokořán a sledovat, co v okolí jejich bydliště prosperuje, a co naopak ne. Více se dnes používají běžné dřeviny, javory, jasany nebo břízy, které v přírodě prosperují. Méně se tak sahá po velkých konzumentech vody nebo po druzích, o kterých zatím moc nevíme.
Zatím si nepřipouštím, že by se jižní Morava vzdala svých vinic a jabloní a vyměnila je za olivovníky, citrusy nebo oregano - tedy pro Sicílii běžné druhy. Podle mě tam vždy bude dotek české přírody. Je ale nutné mít oči otevřené.
Sami sobě otrokem? Něco děláme špatně
Vychází vám teď kniha Zahrada je pro radost. Nemyslím to zle, ale někteří lidé mohou brát práci na zahradě spíš jako úmornou práci. Jak se nestát otrokem vlastní zahrady?
Přesně kvůli tomu jsem zvolil tento název. Je za ním všechno. Pokud je pro vás zahrada otročina, určitě děláte něco špatně. Naopak pokud vám dává inspiraci a relax, budete mít stále co dělat a vždy vás bude bavit. Stejně tak je možné, že nejste typ člověka, který by zahradu chtěl nebo měl mít. Je to stejné, jako kdybyste si pořídil kočku nebo psa, a neměl vztah ke zvířatům.
A nakonec je znovu důležité si klást správné otázky. Chci zahradu? Potřebuju ji ke svému životu? Pokud se rozhodnu, že ano, nikdy nebudu práci na zahradě považovat za otročinu. Najednou bude každé rozhodnutí na zahradě přinášet pocit radosti, stačí jen trochu změnit smýšlení. Když použiju extrémní příklad - nebaví mě starat se o plochu, která má 600 metrů čtverečních? Nechám si jen 200 metrů a zbytek uzpůsobím jako louku pro včely. Osobně třeba zbožňuju dřevěné terasy, ale to především proto, že nejsem nervózní z jejich zešednutí.
Co se týká vzhledu, v knize rozebíráte celkem dvanáct projektů - mezi nimi i takzvanou zahradu na konci světa. Co tím myslíte?
Své jméno dostala, protože když v ní trávíte čas, zapomenete, jak jste se tam dostal, jste v ní sám se sebou. Zahrada na konci světa má kouzelnou schopnost vás vytrhnout z běžného dění, jste v ní schopen zapomenout na všechny každodenní problémy. A za koncem světa už je jen čistá harmonie.
Původně jsem se chtěl zeptat, jak vypadá dokonalá zahrada, ale trefnější bude spíše dotaz, jestli věříte na dokonalost?
Bez hlubšího rozmýšlení si myslím, že dokonalost je subjektivní. Zažívám ji v momentě, kdy jsem spokojený.
Takže dokonalá zahrada je taková, se kterou je člověk spokojený.
Přesně tak. Je scestné si dneska myslet, že vás zahradní architekt bude šroubovat do stylu, který vám není vlastní. Základním úkolem zahradního architekta je, aby dovedl ke spokojenosti majitele zahrady a všechny, kdo v ní budou trávit čas. Jako odborník máte paletu a štětce, abyste představu kupříkladu dané rodiny dokázal přetvořit v zahradu. Kromě toho též víte, kam a jak vysadit konkrétní strom, víte, po čem sáhnout.
Jak mohou vypadat české zahrady, jsme si už naznačili. Řekl byste, že mají nějaká specifika?
To není jednoduché říct. Česká zahrada zahrnuje širokou škálu designu a architektury, které mohou začínat jižními vinicemi s překrásnou vyhlídkou a končit jabloňovými sady v podhůří na severu mezi lesy. A mezi těmito příklady je spousta zastávek. Nad moderními zástavbami stále visí otazníky vzhledu, často jsou ovlivněné Skandinávií, jednoduchostí a podobně. Pro mě osobně dnes česká zahrada začíná historickou, sadařskou a vinařskou strukturou a přechází do něčeho, co si bere z okolního světa to nejlepší.
Máte přesto nějaké prvky, které na zahradě považujete za prohřešky?
To víte, že jo. V českých zahradách například rezonuje klišé typu, že si chci udělat zahradu, tak vysadím japonský javor s lucerničkou a ještě to podsypu štěrkem. Pak nemusím například různé typy umělohmotných dřev. Když si někdo udělá "dřevěnou" terasu z plastu, beru to jako rezignaci na architekturu. Případně pak nechápu ani betonové kameny rozmístěné po zahradě.
Technologicky se mi nelíbí netkané textilie, aby se zamezilo plevelu. Už ale zapomínáme, že jimi zadusíme i samotnou výsadbu. Normálně bych taky zmínil, že řada zahrad u nás pořád slouží spíše jako skladiště, kde vidíte vraky aut. Ale po zkušenostech ze Sicílie řeknu, že naše zahrady jsou opravdu uklizené. Obecně se dá říct, že nevkusné a smutné mi přijde cokoliv, kde vidím promarněnou šanci.
Trpasličí kýč
Osobně pocházím od polských hranic, a kdykoliv jedu do Polska, vidím naprosto odlišnou kulturu, co se týká zahrad. Mám pocit, že Poláci mají perfektně zastřižené túje, které jsou zasazené do bílého kačírku, a všechno zdobí spousta soch. Dohromady to však působí jako kýč. Co říkáte zrovna na sochy, třeba na zahradní trpaslíky?
Sochy v zahradě zbožňuju! Nemám samozřejmě na mysli trpaslíky a obecně sošky koupené kdesi u silnice. Mám na mysli díla, která za vámi přijdou tak trochu sama od sebe. V rámci projektu Flera Gallery zastupuji asi 70 českých zahradních sochařů, kteří mají ateliéry plné nádherných soch. Přiznám se, že momentálně na to nezbývá moc času, v příštích letech se ale chci tomuto tématu více věnovat.
Jakým směrem jdou trendy v českých zahradách?
Jsem optimista. Věřím, že jdeme přirozeným směrem, kam spěje rozumná společnost se zájmem starat se o planetu. A snad jako společnost taky cítíme, že každá zahrada je kouskem Země. Skrze zahradu je každý schopen podat ruku při řešení udržitelnosti a péče o životní prostředí. Osobně cítím, že se dnes v zahradách pracuje s tématy, jako je péče o ornici, vzrostlé stromy, řeší se téma vody a pracuje se s trvalkovými podrosty. To vše je nabídka pro hmyz, ptáky a malé savce.
Spějeme obecně k většímu životu na zahradách. A nemusí jít pouze o zvířata, my samotní můžeme trávit venku více času než jen od jara do podzimu. Jde zkrátka o pestrost. Baví mě takové přemýšlení o zahradě šířit dál, protože mi potom práce zahradního architekta dává smysl.
Možná někomu na závěr připomenu traumata posledních let, ale během pandemie covidu se výrazně zvýšil zájem o zahradničení - nejspíše způsobený tím, že lidé byli nuceni zůstat doma. Všímáte si, co jsme si z tohoto období odnesli?
Nejsem si jistý, zdali je to jen covidem, nebo celkovým přerodem společnosti, ale vnímám, že v Česku roste touha trávit více času doma a plně si užívat svého života. Třeba to ale může být i vaší mladou generací, od níž se my starší můžeme učit. Nehodláte být 10 hodin v práci, je pro vás podstatnější mít vlastní prostor a život. V ateliéru mám většinu architektů vašeho věku a musím uznat, že moje generace ztratila sílu v tom, že se má fyzicky chodit do zaměstnání. Najednou totiž přišel home office, který ukázal jinou formu práce, což souvisí i s tím, že více času trávíte doma a na svých zahradách. Jste potom více pozorní ke všemu, co se v těchto prostorech odehrává.
