Co vás přitahovalo na tom, vzít batoh na záda a vyrazit pěšky do tisíce kilometrů vzdálených zemí?
To je obšírnější téma. Na svou vůbec první pouť v roce 2010 jsem vyrazil z osobních pohnutek, z pocitu vyhoření. Na což jsem byl trochu mladý, ale stalo se. Po deseti letech manželství jsem byl rozvedený. Bylo mi třicet a nevěděl jsem, co se svým životem, jak dál. Cesta do Santiaga byla tehdy v podstatě jediná věc, která mi dávala smysl - vzít batoh na záda a vyrazit. V ničem jiném bych asi nedokázal najít zaujetí nebo radost.
Cesta je krásná, když v ní člověk najde zalíbení. A je s ní spojená svoboda - jít si, kam chcete a kdy chcete, nikomu a ničemu se nemusíte podřizovat. Pokud teda máte prostředky a nejste závislí na penězích. Já jsem měl nějaké peníze našetřené a ze začátku jsem žil z úspor. Snažil jsem se žít skromně, s rozpočtem deseti eur na den nebo ještě méně.
Řekl jste, že cesta je krásná a spojená s pocitem svobody. Proč jste se tedy v roce 2015 najednou před Talinem rozhodl svou pouť kolem světa ukončit?
Za dva a půl roku jsem se dostal do trošku jiného světa a začal jsem odmítat realitu kolem sebe. Nechtěl jsem se vrátit do normálního a konzumního života. A snažil jsem se vymýšlet důvody, proč být dál na cestě. Věřil jsem, že je to moje poslání, že tomu mám věnovat energii a větší část svého života, chtěl jsem jít dvacet let. Ale pak… (odmlčí se).
Co se stalo?
Roli sehrálo více faktorů, sever Evropy je méně obydlený, severská krajina je jiná. Prožíval jsem tam… to se nedá popsat, to při putování do Santiaga nebo západní Evropy nezažijete, tam pořád potkáváte lidi a pořád s někým jste. Při putování severem mě dohnala samota, uvědomil jsem si, že to není životní styl, který chci - abych chodil od města k městu, sem tam si vydělal nějaké peníze a šel dál. Uvědomil jsem si, že to není můj životní cíl - jít spoustu let a pak se bušit na prsou, že jsem to dokázal, že jsem prošel svět. Nakonec bych zůstal úplně sám, nejbližší by mě pravděpodobně opustili, rodiče by třeba umřeli a… (odmlčí se).
Nějakým způsobem se mi přehodila výhybka a uvědomil jsem si, že už tomu nechci věnovat svůj čas, chci se vrátit zpátky a najít nějakou rovnováhu. Že chci založit rodinu a dělat věci, co mě baví a naplňují, ale ne v tomhle extrémním pojetí. Chození pro mě byla taková šestiletá terapie, vychodil jsem se z nepovedeného manželství, objasnil si životní priority a to, jak chci dále vést svůj život.
A povedlo se vám najít rovnováhu?
V tomhle jsem pořád na cestě. Založení rodiny se mi zatím nepovedlo, ale pracuji na tom dál. Povedlo se mi, že jsem po šesti letech na jednom místě, které vnímám jako domov a kam se můžu vracet. Člověk sice má domov někde ve svém srdci, ale i fyzické místo je důležité. Takže jsem rád, že jsem své místo našel a že se mám kam vracet. Těžko se to vysvětluje, ale když dva roky spíte na tisících místech, navyknete si na úplně jiný režim a nejde se z toho dostat za měsíc a žít zase normální život. Prostě to byla nějaká vlna, která trvala pět let a teď se zase nějakým způsobem usazuje, pořád je to ve vývoji.
Jaké byly vaše denní poutnické starosti?
Starosti se limitují na to základní a nejnutnější. Potřebujete směr. Neustále řešíte, kam jdete, protože bloudění zabírá čas a někde na dálnici nebo v horách to není úplně zábavné. Pak samozřejmě řešíte jídlo, vodu a udržování tepelného komfortu. Když je vám zima, hlavou vám neběží skoro nic jiného než to, jak se zahřát. No a pak místo na spaní a bezpečí. Přemýšlíte, kde strávíte noc. Svět se úplně minimalizuje na základní potřeby člověka. Neřešíte, jestli si vezmete zelené, nebo žluté tričko, jaké boty si obujete. Jestli půjdete navštívit toho, nebo toho kamaráda, jestli půjdete na pivo a jestli budete fandit Baníku, nebo Spartě.
Na cestě řeším jen praktické věci a to, abych se nějakým způsobem udržel v mentálním komfortu. Když nemáte dostatek komfortního spánku, vyberete si špatné místo na spaní, nebo vás třikrát za noc vyžene odněkud déšť a nevyspíte se, jste další den s těžkým batohem na zádech hodně unavený. A já osobně potřebuji mít i sociální kontakt s lidmi, s někým si popovídat, nebo jenom cítit lidskou přítomnost. Jít týden a nikoho nepotkat úplně nedávám.
Stal se vám nějaký zážitek, na který nevzpomínáte úplně rád?
V tureckých horách jsem chodil už třetí den a narazil jsem na obydlený dům. A protože jsem byl vyčerpaný, byla mi zima, neměl jsem moc vody a jídla, zamířil jsem tam. Obyvatelé toho domu mě k sobě vzali, nebo spíš jsem se k nim vnutil, a pohostili mě, což je jejich zvyk. Nechali mě i u sebe přespat na matraci. No a v půl jedné ráno otevřu oči a nade mnou najednou stojí tři lidi v maskáčích se samopaly a něco na mě turecky řvou. Neměli žádné odznaky, žádné označení. Vyvedli mě ven, vyházeli mi všechno z batohu a později mě odvezli na policejní stanici. Že jedeme na stanici, jsem se dozvěděl až o pět hodin později. Byl to hodně zvláštní pocit, když stojíte venku a naproti vám chlápci se samopaly, naštěstí na mě teda nemířili.
Podle všeho měla rodina ze mě strach a zavolala starostovi, který pak zavolal policii. Takže zatímco čtyři lidi se o mě starali, dva šli volat starostovi do nejbližší vesnice, která je hodinu cesty, s tím, že ve vesnici jsou tři podezřelá individua. Byl jsem zarostlý, snědý a neupravený, takže podle fotografií si mysleli, že jsem nejspíš nějaký Kurd.
Jedním z cílů cesty do Říma bylo najít hrob vašeho dědy, který zde jako německý voják padl během druhé světové války. Našel jste jej?
Našel. Byl jsem první z jeho pokračovatelů, který to udělal, a byl to jeden z hodně silných momentů mojí cesty. Děda byl rakouské národnosti a musel narukovat za Němce. Padl asi 300 kilometrů severně od Říma, někde u Gubbia. Hroby padlých německých vojáků jsou všude možně. Německo později všechny malé hroby zrušilo, vojáky vykopali, zpopelnili je a po celém světě udělali pietní hřbitovy, jen v Itálii je jich několik. Jedním z nich je i Pomezie, která je asi 30 kilometrů jižně od Říma.
Dědovy ostatky převezli od Gubbia a nechali jej rozprášit na hřbitově v Pomezii. A protože jsou Němci precizní, při hledání informací o své rodině v roce 2011 jsem jeho hrob včetně čísla našel na internetu a 27. května 2012 jsem u jeho symbolického hrobu, kde má na kříži vytesáno své jméno, poklekl.
Do Santiaga de Compostela, Říma, Turecka a Izraele šel i mladý poutník Ladislav Zibura. Proč vy nejste tak slavný, když jste šel stejné trasy?
Láďu znám, jsme kamarádi, ne dobří, ale známe se. Jeho knihu o tom, jak šel 40 dnů do Jeruzaléma, jsem od něj dostal a přečetl.
A proč nejsem tak slavný? Asi to beru moc vážně, nedokážu si z toho dělat legraci jako on. Jeho první cesty do Santiaga a Říma pro něj podle mě byly legrace. Navíc má dar i sebemenší maličkosti krásně a poutavě popsat. Taky umí zaujmout svým vystupováním a tím, jak vypadá.
Ale víc se mi líbí, jak Láďa píše, než jak vystupuje. Byl jsem i na jeho besedě a tím, že jsem trasu šel a mám svoji osobní zkušenost, nahlížím na to trochu kriticky, dokážu poznat, kde přehrává. Nedávno jsem dočetl jeho druhou knížku - Mezi buddhisty a komunisty - a obdivuji, jak dokáže z té nudy, kterou putování přináší, vytěžit maximum. Má obrovský dar vyjadřování se a těším se na jeho další knížku. Dělá putování a chůzi ohromnou propagaci a já jsem strašně rád. Myslím, že díky němu vyrazí do Santiaga nebo i někam jinam desítky lidí.
Cestování dnes může dělat skoro každý, stal se z toho trend, je to způsob trávení volného času. A je fakt, že otevírá lidem oči a jiný svět kolem. Člověk vidí, jak žijí lidé jinde, a posouvá ho to, myslím si, že to je strašně důležité. Takže Láďovi fandím, jsem rád, že je slavný, trošku mu to samozřejmě závidím, protože jsem měl ambice, že se budu besedama o cestě kolem světa živit, ale nejsem tak populární, takže na mě nechodí tolik lidí. Ale každý předáváme něco svého.
Lidé vyráží na cesty do různých koutů světa z různých důvodů. Potkával jste vy sám cestovatele, kteří se také vydali na putování za sebepoznáním?
Předně si myslím, že každý, kdo vyrazí na pouť, ať už je týdenní, měsíční, nebo několikaletá, na ni jde za nějakým sebepoznáním. Každému něco docvakne, sebemenší maličkost, která přidá dílek do skládačky osobního života a příběhu. Když jsem šel na Řím, potkal jsem na jihu Francie Mathého, Maďara, který šel z Prahy do Santiaga a na cestě byl čtvrtý nebo pátý měsíc. To bylo pro mě hodně zajímavé, protože jsem v něm viděl sebe před rokem. Když jsem se ho ptal, slyšel jsem svoje odpovědi před rokem. V Lurdech jsem zase spal přímo pod ochozem svatyně s českým bezdomovcem Jirkou, který tam žil už nějakou dobu. Takže na cestě potkáte spoustu zajímavých lidí. Způsobů cest je celá řada a je zajímavé pozorovat, že každého cesta je jedinečná, každému dá to, co chce a co si zaslouží.
Myslíte si, že putování dokáže učinit lidi šťastnějšími a spokojenějšími?
(Zasměje se a zamyslí se.) To nevím. Myslím si, že každému dá to, co v danou chvíli potřebuje. Moje bývalá přítelkyně po návratu z třítýdenní cesty do Santiaga tři měsíce proplakala. Ale z dlouhodobé perspektivy ji to asi udělalo šťastnější, protože dala výpověď ve stávající práci a začala realizovat svoje sny. Návrat může být těžký, protože za tři týdny zažijete úplně jiný svět a zjistíte, že nechcete být v téhle české realitě, nechcete dělat práci, co děláte, chcete jenom někam jít a nemůžete, protože máte povinnosti, platíte hypotéku nebo máte rodinu a nemůžete odejít.
Vy jste se ke své profesi v IT oboru vrátil. Jste teď spokojenější než před svým putováním?
Nepracuji už jako konzultant, spíš řeším nějaké interní projekty. Svoji profesní transformaci ještě nemám úplně dokončenou. V IT už pracovat nechci, hledám jinou profesní cestu. Dělám si kurz horského průvodce a chci nějakým způsobem pomáhat lidem. Mám celou řadu nápadů, ale zatím hledám způsob, jak je uchopit, aby byly prospěšné pro společnost, lidi kolem mě i mě samotného. V tomhle jsem ještě pořád na cestě.
