Kromě standardních zakázek pro klienty se architekt Jan Tyrpekl věnuje i "experimentální" tvorbě. Snaží se tak ověřit různé postupy a strategie, které by na komerčních zakázkách mohly podle něj jít za hranici etiky architekta nebo by zkrátka neodpovídaly požadavkům klienta. 

"Moje experimenty jsou založeny na několika zásadách. Vždy je financuji a zhotovuji sám ve spolupráci s mými přáteli či studenty architektury, kteří mají zájem se zúčastnit ve formě workshopů," vysvětluje s tím, že na budování nástavby na řopíku se během léta podílelo celkem osmnáct lidí. 

Dřevěná útulna vyšla na 50 tisíc korun

Nejdůležitější aspektem jeho experimentálních projektů je upozorňovat na místa s vysokým potenciálem, která zůstávají opomíjena. Těmi jsou například právě takzvané řopíky - lehká pohraniční opevnění zbudovaná za první republiky.

Tyto objekty se rozprodávají za nízké sumy formou dražeb a málokdo o ně jeví zájem. Přitom jsou velmi často umístěné v krásném prostředí. Nejčastěji řopíky kupují či spravují nadšenci, kteří se jim snaží vrátit původní podobu.

"Já jsem chtěl zkusit ukázat i jiné formy renovace a využití těchto objektů. Jeden jsem proto zakoupil a koncepčně si načrtl zhruba deset způsobu využití.  K realizaci jsem nakonec vybral útulnu," vysvětluje.

Na řopík postavil dřevěnou konstrukci, kterou je možno po jejím dožití odstranit. Pro stavbu stačilo jen základní nářadí. "Není zateplena, což bylo vnímáno některými kolegy jako nedostatek, na druhé straně lidstvo žilo drtivou dobu své existence v obdobných podmínkách a není špatné si to občas připomenout," upozorňuje Tyrpekl.

Svůj projekt tvořil především s respektem k okolní krajině i k betonovému bunkru. I proto použil hrubé neopracované dřevo, které navíc časem zešediví a nepůsobí vůči okolí agresivně. Objekt s průhledy působí na osamoceném křovisku uprostřed polí přirozeně, podobně jako osamocený strom.

Do budoucna by si Tyrpekl přál, aby se podobného vzkříšení dožilo více řopíků. Podle něj by se obce, které je mají v katastru, mohly pokusit o koncepční využití. "Bylo by to jistě přínosem pro ně, návštěvníky, ale i krajinu a pro pevnosti samotné," dodává. 

Velký důraz kladl i na podobu interiéru. Šlo mu o to, ukázat, že i na velmi malé zastavěné ploše dvanácti metrů čtverečních lze dosáhnout toho, aby se člověk necítil stísněně, ale naopak svobodně. 

Během doby výstavby se tým stavebníků snažil přiblížit objekt i místním. Ti ho nakonec přijali bez zásadních výhrad a zájemci si mohou útulnu po dohodě vyzkoušet.