Navigace nás vede rušnou silnicí. Zanedlouho odbočíme a proplétáme se změtí panelových domů. Jsme uprostřed největšího sídliště ve slovinském Mariboru. Kličkujeme mezi podivnými paneláky, které reprezentují typické balkánské sídliště vybudované na konci osmdesátých let. Po pár minutách bloudění se konečně dostáváme k našemu cíli.
Mezi šedí panelového sídliště najednou z podzimní mlhy vystoupí komunitní a farní centrum Don Bosco. Zóna odpočinku, klidu a harmonie pro místní i ty, již přichází z blízka či z daleka.
Novostavba, která se začala budovat v roce 2015 podle vítězného návrhu ateliéru DANS Arhitekti, však stále není dokončena. Celý projekt farního, komunitního centra, které bylo architekty navrženo do podoby uzavřeného ostrova, vznikl v roce 2007.
Předpokládané investice se pohybují kolem 15 milionů eur (asi 384 milionů korun). "Jelikož je částka hrazena z nadací a darů, tak výstavba jde poměrně pomalu a v průběhu jsme se museli vypořádat s řadou komplikací. Řada věcí stále ještě není hotová. Nicméně věříme, že v horizontu několika let se centrum podaří dostavit, a to včetně nové zvonice," vysvětlují architekti, proč se ještě projekt nepodařilo dokončit.
Jejich vizí bylo vytvořit po vzoru starých klášterů místo odpočinku, rozjímání a klidu v místě, kde se chaoticky střídá ne příliš kvalitní panelová zástavba se silnicí a nákupním centrem.
Zastavujeme na parkovišti vedle starého vlakového vozu. Právě tato "maringotka" byla původním centrem Don Bosco v Mariboru. Po chvíli čekání se setkáváme s ředitelem farnosti Francem Brečkem. Vzájemnou komunikaci stěžuje fakt, že pan Brečko neumí anglicky, nicméně z jeho gestikulace je patrné, že je nám ochoten ve všem vyjít vstříc a ukázat nám celé komunitní centrum. Horlivě nás proto pobízí, abychom ho následovali.
Dostáváme se na oválné náměstí, do srdce celého centra. Jako první nás zaujme strohost zdejšího místa. Jsme obklopeni surovým pohledovým betonem. Jediným okrasným prvkem je stará lípa na nádvoří, teď již s téměř holou korunou, a bronzové sousoší, které stojí v pomyslném středu. Se surovostí šedého betonu ostře kontrastuje i poslední nažloutlé listí šelestící v mrazivém větru.
"Naším hlavním úkol zde bylo vytvořit svatyni, jež by v sobě spojila prvky historické, duchovní, estetické, sociální a národní. Byl to pro nás náročný úkol. Dosud jsme neměli zkušenosti s navrhováním sakrální stavby," popisují architekti s tím, že o to víc se projektu od samého začátku věnovali.
Studovali architekturu starých bazilik z Byzance i raně křesťanské kostely z Ravenny. Velkou inspirací pro ně byla i architektura Jože Plečnika a jeho práce z Lublaně a Prahy.
Řešení našli v použití nejjednodušších materiálů. "Beton je čistý, je to moderní forma starého kamene. Dále jsme se rozhodli pro dřevo, které je napuštěné různou směsicí olejů. Nic víc," přibližují architekti.
Nemůžeme si přitom nevšimnout, že jediným okrasným prvkem je cihlové obložení svatyně. Není to náhoda. Architekti zvolili cihlu z jednoduchého důvodu. Podle jejich slov jde o materiál jakési věčné současnosti. S ohledem na staleté postupy výroby cihel, které se od počátku lidstva nikterak nezměnily, právě cihla nabízela nejlepší propojení chrámu s minulostí, přítomností i budoucností.
Slovinští architekti přitom dodržovali stejné principy jako architekti starého Babylonu, kteří zdobnosti a honosnosti svých staveb docílili procesem, při kterém mezi hlinité cihly vkládali cihly barevné glazované.
"Cihlový plášť je metaforou koruny, můžeme říci trnové koruny připomínající Ježíše Krista. Samotný plášť je pak vyzdobený sedmi kříži - sedmi dary Svatého ducha. Sedm taktéž v naší liturgii představuje dokonalost, harmonii, celistvost," dodávají architekti.
Ředitel Brečko poté otevírá mohutná dřevěná vrata do kostela. Zároveň vysvětluje, že nemohl zajistit, aby byl kostel v průběhu naší návštěvy prázdný. Na druhou stranu máme možnost poslechnout si zkoušku místního orchestru, který zde pravidelně nacvičuje.
Ocitáme se ve velkolepě řešeném prostoru. Hlavní loď chrámu je tvořená masivní dubovou podlahou a dřevěnými lavicemi, které nabízí místo až pro tři stovky lidí. Nad hlavou se nám ze stropu na neviditelných provazcích vznáší stovka ručně vyráběných keramických lamp. Z opačné strany tam někde ze stínů slyšíme tichý zpěv.
Celý interiér je strohý, a přesto velkolepý. Je vyslancem striktního minimalismu, možná můžeme tvrdit, že hraničí až s puritánským funkcionalismem. Prostor je očištěný od čehokoliv, co by mohlo rušit a dráždit smysly věřících. Interiér zdobí pouze zlatý triptych umístěný na stěně a dřevěné sochy za oltářem.
Jde o jakýsi symbol jeskyně. Architekti ale používají metaforu, která svatyni připodobňuje ke kontejneru světla. Hra světla a stínů zde hraje ústřední roli. Přirozené denní světlo do prostoru vniká velkým kruhovým světlíkem. Mdlé listopadové slunce slabě dopadá na prostor před oltářem. Vytváří tak magické spojení mezi pozemským světem a oblohou.
Stejný princip můžeme spatřit například u jednoho z nejstarších chrámu v Evropě - římského Pantheonu. Menší zdroje světla jsou pak rozmístěné po okrajích. Vše je navrženo tak, aby člověk neviděl zdroj. Světlo se zde stává jakýmsi mystickým prvkem, který vnímáme, ale nejsme schopni spatřit jeho počátek.
"Navrhli jsme taktéž veškeré vybavení. Od oltáře z teraca až po dřevěný triptych s věčným světlem a se vzácnou ikonou Jana Bosca, který jsme dostali darem od správce turínské baziliky. Když je triptych uzavřený, vytváří jakýsi pomyslný zářící zlatý obdélník," doplňují architekti.
Po několika málo minutách k nám přichází ředitel Brečko. Můžeme tu podle jeho slov zůstat, jak dlouho budeme potřebovat. Mezitím kapela dohrála a členové se pomalu rozcházejí. Na lavicích teď sedí pouze několik málo věřících, kteří klidně rozjímají. Několikrát se za našimi zády otevřenou velké dveře a do svatyně pronikne více denního světla. Postava odcházejícího se krátce nato ztratí v záři unaveného pozdního odpoledne.
