Máte rád Monty Pythony?
Právě jste mi připomněla, že jsem nikdy neodpověděl na e-mail, ve kterém se mě kurátoři jedné galerie ptali, jestli bych něco mohl vytvořit k 50. výročí Monty Pythonů. Tehdy jsem nechápal tu souvislost, ale teď jste mi otevřela oči.
Vytváříte svět, který je plný iluze, fantasie a humoru, a přece uvěřitelný, protože je promyšlený do detailu, to je charakteristické například pro Život Briana. Nabízelo se to samozřejmě také proto, že jste Brit.
Máte pravdu, v mé práci hraje velkou roli humor a surrealismus. Rád vytvářím věci, které provokují a ukazují jiný pohled na svět, a to je asi to, co nás s Monty Pythony spojuje.
Jste sochař, ale dá se říct, že částečně také architekt a inženýr. Když si vzpomenu na váš dům z vosku, který se do týdne sám rozpustil, říkám si, jestli vám to úsilí vůbec stojí za to.
Mám rád výzvy. Každý nápad je hodně ambiciózní a k tomu, aby se stal realitou, je potřeba hodně dřiny a technických znalostí. Myslím, že cítím i určitou zodpovědnost k umění v tom smyslu, že žijeme v době, kdy je na světě mnoho umělců a je těžké přijít s něčím, co vás odliší od ostatních. Druhý důvod je ten, že mě zajímá cesta, jakou k lidem promlouvá architektura, a takové věci jsou působivé jen tehdy, jsou-li v reálném fyzickém měřítku.
Někdy jsou vaše instalace tak přesvědčivé, že si člověk musí vzpomenout, jestli tam ten dům náhodou nestál odjakživa…
Snažím se, aby se instalace stala součástí veřejného prostoru. Nechci, aby z ní křičelo, že je nová, snažím se, aby zapadla do daného prostředí a lidé si jí všimli dřív, než si ona všimne jich.
Veřejný prostor vnímáte jako otevřenou galerii?
Vnímám ho jako platformu k prezentaci. Je to jedno velké pódium, které přitahuje extrémně široké publikum různých etnik i sociálních vrstev. Chci, aby moje umění bylo dostupné pro každého, nejen pro návštěvníky galerie. Z toho důvodu nevychází z žádné intelektuální či konceptuální myšlenky, má lidi bavit a vtáhnout je do světa iluze.
Veřejný prostor tak možná trochu sobecky vnímám jako příležitost k prezentaci velkých a ambiciózních projektů, ale současně i jako křehké prostředí, které vyžaduje zodpovědnost. Dílo by nemělo přebít tamní architekturu, atmosféru místa ani náladu kolemjdoucích, o tom to není. Socha by měla dané místo obohacovat a doplňovat.
Trochu si začínám myslet, že jste ve skutečnosti Banksy, jen to nechcete říct.
To je velký kompliment. Nikdy jsem ho nebo ji nepotkal, přestože bych o to moc stál. Myslím, že je to extrémně inteligentní člověk, tvoří věci, které vzbuzují vzrušení a dialog ve veřejném prostoru. Bezesporu pracuje tvrdě, ale někdy se přistihnu, že na něj žárlím. Zaprvé je anonymní a zadruhé tvoří pouliční umění. To je skvělý způsob, jak ukázat svoji tvorbu lidem po celém světě bez ohledu na věk, sociální vrstvu i etnikum. Moje práce má stejnou filozofii, ale je časově i materiálně mnohem náročnější. Na některých projektech jsem pracoval třeba čtyři roky. Oproti tomu street art vznikne přes noc jako překvapení, vzbudí rozruch a nadšení.
A červené poštovní schránky, které jste přes noc instaloval v ulicích po celé Anglii, rozruch nevzbudily?
Vzbudily, ale šest měsíců trvalo, než jsme je vyrobili. Je to vzrušující z pohledu té samotné instalace, z pohledu výroby je to ale dlouho připravovaný projekt.
Jak řešíte městské vyhlášky, omezuje vás někdy legislativa?
To je další důvod, proč na Banksyho žárlím. Jeho tvorba je ilegální, což už z podstaty věci znamená, že je do jisté míry víc vzrušující. Naše realizace jsou tak velké a je za nimi tolik plánování a investic, že si nemůžeme dovolit ignorovat legislativu, a tím pádem nám trochu mizí ten moment překvapení. Navíc musíme žádat o různé druhy povolení, což zabere spoustu času.
Jednou z vašich posledních instalací byl dům se zipem na veletrhu designu v Miláně, který vznikl za podpory Philip Morris. Jaký máte postoj v otázce vlivu komerční sféry na umělecké prostředí?
Už jsme zvyklí spolupracovat s developery, kteří vlastní nějaký pozemek a přemýšlí o jeho funkci. Instalace takového rozměru, jaký projektujeme, může soukromníkovi pomoct odpovědět na mnoho otázek ohledně urbanismu. Pro nás je to zase skvělá příležitost ukázat svou tvorbu široké veřejnosti.
Co se týká Philipa Morrise a jeho značky IQOS, bylo to vůbec poprvé, co jsem navázal spolupráci s někým mimo architekturu. Zadáním bylo vytvořit skulpturu, která nahlíží do budoucnosti z trochu jiné perspektivy. Společná vize budoucnosti byla důvod, proč jsem do té spolupráce šel. Nechtěl jsem dělat žádné kompromisy, jako je product placement anebo labeling. Měl jsem naprostou svobodu v tom, co v Miláně postavím, a to pro mě bylo stěžejní.
Neztratí ale umělec svobodu a nezávislost, když jeho tvorbu podporuje komerční firma?
Pokud umělec nemusí dělat kompromisy, pak si myslím, že ne. Dnes je víc umělců než možností se prosadit. Firmy nám mohou pomoci realizovat svou práci bez toho, abychom živořili. Dříve to dělali mecenáši, dnes to dělají soukromé firmy. Problém nastává, když firma nutí umělce ke kompromisům a přebírání její filozofie. Jinými slovy, umění by přímo nemělo prodávat konkrétní značku anebo produkt, ale pokud je spolupráce nezávislá a v souladu s vnitřní filozofií daného tvůrce, může to pomoci umění, firmě i veřejnému prostoru.
Pokud se nemýlím, vy sám jste začínal tak, že jste přespával ve vlastním studiu, protože jste neměl peníze na nájem.
Ano, v tu dobu vznikl projekt "Tellin the Truth Through the False Teeth" (řekni pravdu skrz falešné zuby), který upozorňoval na problémy hospodářského a sociálního úpadku v oblasti, která měla v budoucnu těžit z turismu olympijských her v Londýně. Do staré továrny v Hackney jsem zasadil symetricky rozbitá okna, která byla poskládaná z 1248 falešných sklíček. Vyráběl jsem je ve svém ateliéru a spoustu času strávil v té depresivní továrně. Jsem rád, že jsem to dotáhl do konce, protože mě to posunulo k tomu, co tvořím dnes.
Mluvil jste o odpovědnosti a poselství v uměleckém světě. Jakým způsobem řešíte otázky ekologie a životního prostředí? Vaše instalace přece jen vyžadují hodně materiálu.
Každý z nás je odpovědný za to, jak přistupuje k planetě a klimatu. Velký dopad má politika a také lidé, kteří mají veřejnou platformu, což já mám. Recyklovali jsme už dřív, ale dnes dbáme i na to, odkud naše zdroje pochází, jestli je můžeme ještě nějak využít či poslat dál. Doposud jsme se těmto otázkám přímo nevěnovali, teď ale pracujeme na projektu v Indii, který má v těchto věcech šířit osvětu. Jsem rád, že něco takového vzniká, protože s respektem sílí i odpovědnost.
