Když v květnu 1993 v pouhých čtyřiceti šesti letech zahynul při autonehodě hudebník Jiří Bulis, zůstalo po něm jen jedno oficiálně vydané EPčko (Písničky Pro Hadivadlo z roku 1988) a dva singly, kde jeho skladby zpívají Hana Hegerová a Marta Kubišová. Kouzlo jeho písniček ale funguje i dvacet tři let po jeho smrti a dokazuje to kompilace coververzí Jiří Bulis Hommage, kterou spolu s Bulisovou dcerou Lucií Dlabolovou připravil Martin E. Kyšperský ze skupiny Květy. Spolu s ním se do Bulisových písní pustili také například DVA, Zrní, OTK, Bratři Orffové, Bonus nebo Hm... Jiří Bulis Hommage se pokřtí 17. října v brněnském Kabinetu múz za účasti Hm…, Martina Kyšperského, Muchy či Báry Zmekové.
Jakub Čermák (Cermaque)
Jak bylo těžké vypořádat se s jeho skladbou?
To je plně zásluha Martina Kyšperského. Neumím zpívat, resp. zpívám velmi svojsky a Bulis taky zpíval hodně svojsky, tedy jsem většinu z jeho přece jen melodičtějších věcí nedokázal vůbec vzít „do huby“ - byť se mi třeba v srdci rozléhaly. Tak jsem si vybral Svět patří vám, svého druhu protestsong. S tím mám aspoň trochu zkušenost, nahrál jsem to v takový špinavý rychlý punkový verzi a poslal Martinovi. A ten řek ne. A když jsme u něj půl roku později v Brně se ženou spali tak si dal tu práci a tak dlouho mě před mikrofonem krotil a zpomaloval tempo automatickýho bubeníka, až vznikla tahleta krásná, vlastně spíš říkaná finální verze, ze který se můžu jen divit, že jsem jí účasten. Sám bych to takhle nedovedl nikdy a je to plně na zásluze a umu Martina Kyšperského a Ondry Ježka, který to pak stejně umně smíchal.
Marek Doubrava (Hm…)
Jak bylo těžké vypořádat se s jeho skladbou?
Snažil jsem si definovat, co z hudebních prostředků mě na Bulisovi baví. Jedním z nich je absolutní rozevlátost v rytmu. Proto jsme nahráli živě kytaru bubny a zpěv, aby se tempo mohlo hýbat. To vyžadovalo trochu důkladnější přípravu, ale zato to bylo příjemně bezprostřední. Těžké byly také trochu nekytarové harmonie. Po této zkušenosti bych ale rád další písně Hm... také rád nahrával co nejvíc stylem „všichni ve studiu teď naživo“. Bulisovy písně mají v sobě velký genius loci míst, kde je nahrál - nejvíc na soukromém večírku.
Ivan Gajdoš (Bratři Orffové)
Jak bylo těžké vypořádat se s jeho skladbou?
Za prvé to byla úplně první skladba, kterou jsem udělal na tabletu, který mi půjčil Lukáš. Počítačům a hudebním programům obecně jsem se dlouhé léta vyhýbal a tohle byla moje první samostatná akce. Taky jsem si několikrát smazal, co jsem celou noc pracně nahrával. Z hudebního hlediska jsem se nejdříve snažil pochopit, jak skladba vnitřně harmonicky funguje. Teprve poté jsem se od toho zkoušel oprostit a najít vlastní přístup.
Ve výsledku jsem ji pocitově zrychlil, přestože tempo zůstalo stejné. Snažil jsem se taky vyvarovat klavíru, který je v originále samozřejmě výborný, ale mým cílem bylo ke skladbě přistoupit trošku z jiné strany. Největší problém jsem měl ale s obsahem textu, který mi pořád připomínal Bulisův tragický osud, kdy při něm jeho anděl bohužel nestál.
Jan Unger (Zrní)
Jak bylo těžké vypořádat se s jeho skladbou?
Upřímně řečeno, třeba pro mě to těžké fakt trochu bylo. Jako kapela jsme se totiž rozhodli pro písničku, do který jsem se měl problém dostat. Jako bych se na to sdělení cítil ještě mladý. Ale nakonec jsem se zkusil vcítit se do Jiřího Bulise, představit si ho, zazpívat to za něj, spojit se spolu, a šlo to. Hudebně to problém nebyl. Naopak. Docela jsme tu písničku našláply, to se hned samo ukázalo a užili jsme si to.