Novinářka: Češi žijí v iluzi, že hezké holky videohry nebaví

Marek Pros Marek Pros
27. 7. 2015 15:15
Rozhovor s herní novinářkou Alžbětou Trojanovou o kvalitě českých videoher, sexismu ve virtuálním světě i nenávistných komentářích.
Alžběta Trojanová v cosplay kostýmu Geraltky ze hry Zaklínač.
Alžběta Trojanová v cosplay kostýmu Geraltky ze hry Zaklínač. | Foto: Cenega

Praha - Jestli se Česká republika může něčím chlubit, pak jsou to počítačové hry. "Na to, jak jsme malí, tak jsme ve výrobě her naprosto úžasní. Děláme skvělé hry, mají výborný ohlas i úspěch v zahraničí," vysvětluje novinářka Alžběta Trojanová, která začala o videohrách psát před 11 lety do dnes již neexistujícího časopisu Gamestar. Důvod byl tehdy prostý, ryze mužská redakce hledala nějakou holku.

Za tu dobu se z Alžběty Trojanové stala nepsaná královna české herní žurnalistiky, teď šéfuje televiznímu pořadu Re-Play, který na Prima Cool i moderuje, a na Facebooku ji sleduje přes třicet tisíc lidí.

Aktuálně.cz: Nepsaná královna české herní žurnalistiky zní trochu honosně a četl jsem, že se ti vlastně tohle označení ani nelíbí.

Alžběta Trojanová: Pro mě je tohle vysněná práce, takže si nemůžu v tomhle kontextu stěžovat na nepřízeň osudu. A stát se královnou české herní žurnalistiky, jak ty říkáš, není až zase takový problém, protože v téhle branži se nepohybuje moc holek. Sedmnácti- nebo osmnáctileté slečny sice neberou hry jako výlučně chlapskou zábavu, ale v mojí generaci tenhle fenomén ještě není tolik rozšířený. Navíc jsem měla velké štěstí, že jsem se chytla.

Alžběta Trojanová
Autor fotografie: archiv Alžběty Trojanové

Alžběta Trojanová

  • Narozena roku 1987 v Praze
  • V roce 2011 promovala na UK v rámci oboru Marketingová komunikace a PR
  • Momentálně pracuje jako šéfredaktorka a moderátorka pořadu Re-Play na Prima Cool a editorka zábavního webu Booom.cz
  • Její články o hrách si můžete také přečíst v časopisech SCORE a ABC
  • Miluje sci-fi a fantasy v jakékoliv podobě, ať už jsou to hry, knihy nebo komiksy. Je také vášnivá kočkařka.
  • Momentálně tráví volný čas především ve hře Zaklínač 3

A.cz: K tomu štěstí asi přispěl fakt, že počítačové hry jsou doménou zejména mužské populace a ty jsi usměvavá blondýnka…

Na jednu stranu je dost nepříjemný si to přiznat, protože kdybych nebyla holka, tak spolu tady teď nesedíme a nebavíme se o herní žurnalistice. Před jedenácti lety jsem začínala v časopise Gamestar, kam mě vzali, protože chtěli mít holku v redakci. Když pak na Prima Cool spouštěli pořad Re-Play, tak nechtěli, aby to uváděli dva kluci, a hledali moderátorku, která bude hrát i hry. A vzpomněli si na mě…

A.cz: O to víc to máš jako holka těžší, ne?

Určitě je s tím spojená určitá nedůvěra nejen kolegů, ale i čtenářů… Lidi nezbavíš předsudků, pořád počítají s tím, že jako holka automaticky hry nehraješ. Zároveň mi nepomáhá ani fakt, že hraju na konzolích.

A.cz: Co to znamená?

Za skutečného hráče a odborníka tě komunita bere jen tehdy, když hraješ na PC. Pokud hraješ na konzolích, tak jsi pro ně obyčejný příležitostný hráč a neuznávají tě.

A.cz: Jak se s těmi negativními komentáři vyrovnáváš?

Když jsem začínala dělat Re-Play, tak jsem se tím hrozně užírala. O hrách jsem přitom psala už šest let, ale až díky televizi si mě komunita všimla a musím přiznat, že reakce byly strašný. Pro jednu skupinu lidí jsem byla až moc hezká, než abych hrála hry, pro tu druhou zas moc tlustá, abych mohla moderovat v televizi nějaký pořad. (smích) Jeden komentář mi dodnes leží v hlavě, divák napsal, že jsem pro televizi až příliš nechutná a že by mě Rada pro rozhlasové a televizní vysílání měla zakázat.

A.cz: To byla asi tvrdá srážka s realitou…

Byl to pro mě šok. Navíc jsem všechny komentáře poctivě pročítala, ale postupem času si to sedlo. Lidi si zvykli, že tam je nějaká ta Alžběta, a možná i pochopili, že hry doopravdy hraju.

A.cz: A co diskuse, čteš je pořád?

No jasně! Snažím se je nečíst, ale nedá mi to. Všichni mi říkají, abych to nedělala, že se z toho jinak zblázním. Umím se nad tím už povznést, ale pak mě zase někdo překvapí a bodne do živého.

A.cz: A co je tedy tvoje Achillova pata?

Vzhled už neřeším. Nejvíc mě dopaluje, že i když lidi uznali, že hry hraju, tak někteří mají pořád pocit, že k nim nemám co relevantního říct. A vzhledem k tomu, že to je moje práce, tak mi to rozhodně není moc příjemný.

A.cz: Tak je vyzvi na herní souboj a ukaž jim!

To ne! Nemám ráda kompetitivní hry, za prvé mě nebaví a za druhé mi ani nejdou.

A.cz: To zase budou nenávistné komentáře, že neumíš hrát střílečky.

Pravda je, že nemusíš být kdovíjak dobrý hráč, abys mohl být herní novinář. A devadesát procent herních žurnalistů jsou fakt špatní hráči! Baví mě příběhové hry a tam není nutný profesionální přístup jako u titulů, ve kterých se soutěží a pořádají se nejrůznější mistrovství.

A.cz: Vraťme se teď k té genderové nerovnosti v herním průmyslu. Tobě na jednu stranu pomohla, přesto jde vzhledem k sexistickému vyobrazování žen ve hrách v poslední době o velmi diskutované téma. Blíží se období, kdy videoherní průmysl zachvátí genderová korektnost?

Odpovím příkladem. S přítelem jsme před čtyřmi roky připravovali komiks, nadšeně plánoval, že příběh začne divokou lesbickou scénou, ve které se holky o sebe otírají a pak půjdou rovnou do války a bude to hrozně drsný. Mezitím se začalo řešit, že se ženské hrdinky ve hrách zobrazují pouze jako prsaté sexbomby, a novináři psali úvahy, jestli by nestálo za to je začít vnímat i jinak. V ten moment jsem si řekla, že oba dva vlastně děláme to samé a ty stereotypy podporujeme. Chci tím říct, že je důležité se nad tou situací zamyslet, ale hlavně ji slepě nepřejímat. Bylo by fajn, kdyby hry v budoucnosti ztvárňovaly ženské hrdinky lépe, než to dělají teď. Nesmí se to ale hnát do extrémů.

A.cz: Když máš na výběr hrát za muže, nebo ženu, čemu dáváš přednost?

Vždycky za ženskou. Důležité ale je, aby výběr pohlaví hrdiny nenarušoval atmosféru a podstatu té hry. Kdyby se například u hry Last of Us prohodily ústřední postavy, tak by prostě nefungovala. Pak existuje skupina her jako Skyrim, Dragon Age nebo Mass Effect, kde je v podstatě jedno, jestli hraješ za ženskou, nebo za chlapa.

A.cz: Čím si vysvětluješ, že v Česku je pořád hraní bráno jako určitá dětinská zábava, zatímco na Západě jde o hlavní proud popkultury, nehledě na fakt, že videohry patří v současnosti mezi nejvýdělečnější segment zábavního průmyslu?

Příčinu bych hledala v síle trhu a penězích. Záleží, kolik se do herního segmentu investuje. Když přijedeš do Německa, tak v televizi běžně vysílají reklamy na hry a na ulicích visí plakáty a billboardy… Když se něco podobného objeví v Česku, jde o obrovské haló a píše se o tom na všech herních webech. Popularitu her samozřejmě zvyšují i jazykové lokalizace, které je přibližují širšímu publiku a dělají je dostupnější. Mojí mámě by se například strašně líbilo Heavy Rain, což je detektivka o otci, který se snaží najít svého zmizelého syna. Jenže není v češtině, a tak nemá smysl vůbec jí něco ukazovat a vysvětlovat, protože tomu nebude rozumět. V Česku se navíc dlouhou dobu hry pirátily, nikdo je tu téměř nekupoval. Naštěstí se za poslední roky situace úplně obrátila a reagují na to i firmy. České Sony třeba začalo pro PlayStation hodně her překládat do češtiny, což je fantastické.

Videohry teď mají i vlastní pořady v českých televizích, lidi je najednou začali brát vážně a řadu z nich překvapilo, jak výborně vypadají. Pamatují si je totiž jen z 90. let a teď si uvědomili, že už nejde o nějaké pitominy s jednoduchou grafikou pro děti, ale o normální byznys pro dospělé.

A.cz: České hry mají ve světě navíc skvělé jméno. Lze je považovat za kulturní export, kterým se Česko může chlubit podobně jako knihami, filmy a hudbou?

Na to, jak jsme malí, tak jsme ve výrobě her naprosto úžasní. Děláme skvělé hry, které mají výborný ohlas i úspěch v zahraničí. Na druhou stranu zlatou éru už máme za sebou, což je dáno tím, že když chceš v dnešní době produkovat hry, tak jsou strašně drahé a shánět peníze v Česku na vývoj her je problematické. A to není problém jen tady, s rozpočty bojují i velká zahraniční studia.

A.cz: Nekopíruje to stejný trend jako v kinematografii, kde studia točí hlavně pokračování a jeden remake za druhým?

Určitě. Problém je i v tom, že když se studio pustí do produkce nové značky, dostane velkou "čočku" od samotných fanoušků. Příkladem je hra Watch Dogs, kterou si hráči přímo vysnili, a ona pak nenaplnila jejich očekávání. U kritiků dopadla docela slušně, ale hráči ji pořádně zepsuli a možná si to ani neuvědomují, ale svým chováním jen přiživují strachy velkých studií, která si dvakrát rozmyslí, jestli budou investovat do nového, nevyzkoušeného titulu.

A.cz: Právě Watch Dogs se chlubil v krásném traileru úžasnou grafikou a strhující akcí. V Hollywoodu dokonce existují speciální studia, která se zaměřují na tvorbu trailerů. Funguje něco podobného i ve hrách?

U her ten "hype" dělá strašně moc. Vývojářská studia hodně žijí z předobjednávek, což je důvod, proč nabízejí hráčům výhody a speciální obsah, když za hru zaplatí ještě před jejím vydáním. Z pohledu vývojářů je nesmírně obtížné odhadnout chování lidí a v podstatě to zjistí až v době, kdy ta hra vyjde. Tohle se vymstilo právě Watch Dogs, kde se sázka na agresivní marketing nevyplatila, vnutili lidem myšlenku, že půjde o dokonalou hru, a jakákoliv odchylka od té vysněné dokonalosti pro ně byla šílené zklamání. Hráči jsou totiž strašně zvláštní a nevypočitatelná skupina. (smích)

Watch Dogs trailer | Video: YouTube
 

Právě se děje

Další zprávy