"Po pár dnech nevolnosti jsem si udělala těhotenský test a byl pozitivní. Po letech neplodnosti to byl opravdový šok a jako první mě napadlo, jestli tři malé děti vůbec zvládnu," vypráví Jana Bukvová, obklopená v dětském koutku ratolestmi ve věku tři roky, dva roky a devět měsíců, o okamžiku, kdy jí došlo, že ke dvěma adoptovaným dětem přibude ještě jedno. S úsměvem a mávnutím ruky ale dodává, že podobné myšlenky brzy vytěsnila denní i noční péče o děti, které už měla doma.
Její svérázný manžel David s odstupem času hodnotí těhotenství, porod a šestinedělí jako poměrně náročnou cestu k rodičovství ve srovnání s adopcí, které oba mohli čelit v plné síle, nemuseli se strachovat o zdraví partnerky a představy o osvojeném dítěti mohli probírat u piva. Přesto pro něj volba, zda přijmout cizí dítě, nebyla jednoduchá.
"Když jsme si přinesli domu první, pětiměsíční děťátko, žádný happy end nenastal a trvalo mi několik měsíců, než jsem si zvykl. Potřebuju, aby mi dítě v uvozovkách 'vonělo', abych se s ním chtěl mazlit, a bál jsem se, že u osvojeného dítěte jiného etnika taková potřeba nevznikne, že si budu držet odstup. Ale naštěstí je naše rodina kontaktní a mazlivá, tak jsem se brzy zamiloval a přijal ho se vším, co k němu patří," vypráví David Bukva s tím, že jeho sourozence, kterého si rodiče domů přinesli nečekaně po sedmi měsících, přijal okamžitě.
"Měl jsem za sebou krásnou zkušenost a už jsem se o budoucnost tolik nebál. Do posledního, biologického potomka, který se mi bohužel zase tolik nelíbí, se teprve zamilovávám, ale nebojím se, že to doladíme," usmívá se ještě.
Jak těžká je otázka etnika
Pro manžele Bukvovi byl proces adopce nakonec poměrně rychlý a jednoduchý, a to prý díky tomu, že pro ně etnikum, případná traumata a postižení dítěte nehrálo tak významnou roli. "My chtěli být rodina, velká rodina, tak jsme tomu všechna těžká rozhodnutí podřídili. Já jsem navíc celý život tak nějak věděla, že budu mít děti svoje i adoptované," vypráví Jana s tím, že adopce pro ni na rozdíl od manžela byla přirozená.
Davidova cesta ke smíření se s adopcí dítěte etnického původu byla o poznání náročnější. "Vystřízlivění z představ, která jsem o adopci měl, pro mě bylo bolavé. K dispozici jsou totiž jen děti, jejichž rodiče se zapletli s drogami, vraždami, alkoholem, bezdomovectvím, případně jsou jiného etnika, a které tak vlastně nikdo nechce," říká na rovinu David, s čím se musel smířit. "Zpětně mi ale adopce přijde jako marginální záležitost a nechápu, proč jsem jí přikládal takovou váhu a vkládal do ní tolik energie. Vždyť teprve to samotné rodičovství má pořádné grády, obzvlášť když je trojnásobné," směje se ještě.
Partneři vzpomínají na užitečnou radu, kterou v začátku osvojovacího procesu dostali, a sice řídit se rozhodnutím toho slabšího v páru. Díky domluvenému právu veta tak mohl David naprosto svobodně rozhodnout, zda dítě přijmou, či ne, nebo budou zapsaní v registru žadatelů o osvojení a dál čekat na svůj sen o rodině.
Jana i David se shodnou, že otázky spojené s původem dětí neřeší. "Během adopce to pro mě bylo velké téma, ale teď už to ke spokojenému životu nestačí. Nemůžeme se pořád zaobírat rasou nebo tím, že jsme adopcí dětem připravili možná lepší život," zdůrazňuje David, že jejich pohnutkou k osvojení nebylo udělat dobrý skutek nebo něco zodpovědného vůči společnosti, ale být rodina a pečovat o sebe navzájem.
S předsudky se rodina setkává
Když David Bukva vypráví o zážitcích poté, co s Janou adoptovali děti, vyzdvihuje hlavně jeden, který byl pro něj nepříjemným překvapením, a zároveň důležitým mezníkem ve vnímáním biologické matky.
"Na jednom setkání v hospodě v partě nových tváří jsem byl představen jako David, ten, co má adoptované děti 'od smažky'. Co na to říct? S podobnými reakcemi se bohužel setká každý, kdo se na cestu osvojení dětí vydá, a nic vás na to nepřipraví," připouští David a dodává: "Naštvalo mě to a začal jsem za naši mámu, jak matce dětí říkáme, nepřímo bojovat. My všichni, co netěhotníme tak snadno, a je nás tak čtvrtina, děláme všechno možné proto, abychom počali dítě, a nejde to. A tato žena dělá naopak vše proto, aby neotěhotněla, a přesto porodila nádherné, zdravé a chytré děti, které si nás našly, daly nám štěstí a smysl života. Takový člověk je pro lidi, jako jsme my, spásou a jako věřící člověk se ji nebojím nazvat božím darem."
Ohromné štěstí se na Bukvovy naopak usmálo při výběru vhodné pediatričky. "Hledali jsme co nejbližší ordinaci a hned na první dobrou jsme objevili naši úžasnou doktorku, která navíc strávila nějaký čas s dětmi v Africe. To nám bylo sympatické a posléze se nám opravdu potvrdilo, že je to otevřená žena," vypráví Jana Bukvová. Rodiče jí nejdřív nezávazně napsali, že si během dvou týdnů domů přinesou holčičku v předadopční péči - samotný právní akt adopce nastal až za rok - a jestli by je přijala.
"Přišel nám velmi milý e-mail, že se na nás těší a bude jí ctí. Všechny naše děti vítají se sestřičkou s takovou laskavostí… Jsou fantastické," pochvaluje si Jana a říká, že první návštěvy s adoptovanými dětmi jsou oproti těm s biologickými potomky specifické.
Pediatr se ptá, co rodiče vědí o vývojových vadách, nemocech v biologické rodině dětí, o anamnéze hladině drog v krvi po porodu, dále na Apgar skóre a případnou genetickou zátěž. "My jsme toho věděli velmi málo a tomu, co jsme věděli ze složky od biologické matky, se taky nedá úplně věřit. Nevíme, co si naše děti geneticky nesou, ale je to vlastně zvláštně úlevné," svěřuje se David.
Sdílnost má své meze
Bukvovi jsou sdílní lidé, kteří se o výchově zároveň adoptovaných i biologických dětí nebojí mluvit otevřeně, stejně jako o výzvách, které s sebou přináší příslušnost k etnické menšině. Věří, že sdílením svého příběhu v rozhovorech, na sociálních sítích nebo v chystané knize mohou mnoha lidem usnadnit cestu k vytoužené rodině.
"My se za nic nestydíme a nemáme problém o čemkoli mluvit, má to ovšem ve vztahu k naší rodině svá pravidla. Dříve jsme věřili, že takovou osvětou můžeme pomoct našim i ostatním dětem, které mají podobný osud. Už ale víme, že děti musíme především chránit před předsudky ostatních. Víme, že se jim nemůžou vyhnout, nechceme v nich ale živit úzkosti, které si s sebou nesou z období, kdy nebyly s námi, nebo z období prenatálního. Snažíme se je učit, posilovat a hlavně milovat celým srdcem," uzavírá rozhovor Jana Bukvová.
