Češi žijí s devíti dětmi v chatrči. Chrání je před konzumem

hrz
18. 5. 2015 11:54
Rozhovor s tvůrci dokumentu Stále spolu o autoritativním vládci rodiny Petru Mlčochovi, podřízené manželce a devíti dětech, které chce přeprogramovat na život mimo systém.
Petr Mlčoch se svou manželkou | Video: Aerofilms

Kašperské hory - Petr a Simona spolu žijí pětadvacet let. Mají devět dětí, se kterými bydlí v maringotkách na šumavské louce v Kašperských horách – bez televize, počítače a tekoucí vody. Autoritativní Petr sám sebe nazývá "profesionálním otcem". Simona dříve žila ve vile na pražské Hanspaulce.

Potomky vedou ke svobodě a souznění s přírodou a zároveň se je snaží chránit před škodlivým vlivem konzumní společnosti. Do školy chodí děti jen na přezkoušení - vysokoškolsky vzdělání rodiče, kybernetik a pedagožka, je učí doma.

Rodinná soudržnost, která v dnešním západním světě už prakticky nemá obdoby, působí na první pohled idylicky. Při bližším pozorování však začínají vyvstávat pochybnosti. Film Stále spolu, jenž nyní přichází do českých kin, zkoumá, jaká je cena za svobodný život stranou společnosti.

Foto: Aerofilms

O snímku jsme si povídali s jeho scenáristkou a režisérkou Evou Tomanovou a s producentem Jiřím Konečným.

Jak dlouho jste film připravovala?

Eva Tomanová:  Dvanáct let. Deset let jsem si připravovala půdu pro jeho natáčení a dva roky jsem natáčela.

Jak probíhalo sbližování s rodinou a hlavně s autoritativní hlavou rodiny Petrem?

Eva Tomanová: Seznámila nás společná známá. Před těmi dvanácti lety jsem přišla k nim za plot a Petr mě ani nepozval dál. Dal mi dvě otázky, po mých odpovědích znechuceně odešel. Postupně ale začal s médii komunikovat, nicméně vždy dokázal vytvořit zdání rodinné idyly a ráje.

Do jaké míry se Petr v dokumentu stylizoval?

Eva Tomanová: Takto komunikuje pořád, on i před tou rodinou musí trochu hrát. Komunikuje s ní jako vůdce. Myslím, že i když tam jsme bez kamery, tak se chová stejně.

Jdou jeho starší synové ve šlépějích otce?

Eva Tomanová: Ano, a co mi říkala jejich maminka a Petrova manželka Simona, tak zvláště ten nejstarší syn, Kašpar, je ještě tvrdší než otec. S tím prý už dokáže nějak komunikovat, najít nějaké cesty v diskusi, ale s ním ne. Společně s druhým nejstarším synem, Prokopem, stráží celou rodinu. Když je Petr pryč, vystupují jako strážci rodiny a nikam je nepouští. Když se jdou někam daleko od civilizace koupat, oni sedí v černém oblečení na kameni a hlídají všechny členy. Když jedou něco zařídit na úřad, hlídají menší děti, aby vůbec nevylezly z auta.

Jak jste si nacházela vztah k rodině?

Eva Tomanová: Mám ráda Simonu, mám ráda ty děti, s Petrem je to komplikovanější. Točila jsem už dříve s rodinou jednu reportáž a jeden kratší dokument. Už jsem tam jednu chvíli ani nechtěla jezdit, ale pak se mi i k Petrovi postupně podařilo najít cestu, i když stále má tendenci režírovat on mě a režírovat dané situace. Ke klukům si bylo také těžké najít vztah, protože mě nerespektují jako ženskou. Nerespektují ani maminku, Simona musí říct: "Petr řekl, abys to udělal.“ Jinak to neudělají.

Svěřují se vám jednotliví členové rodiny?

Eva Tomanová: Částečně maminka Simona a nejstarší potomek, dcera Dorotka. Jednou jsem jim tam třeba přivezla papíry a pastelky a Simona mi tehdy padla kolem krku, brečela a děkovala mi. Svěřila se, že do té doby vůbec nesměli papír používat, a to ani toaletní. Já jsem tímto zřejmě prolomila nějaké tabu a od té doby to již bylo možné.

Otec rozhoduje o všem, od světonázoru až po to, co se bude ten den vařit, říká dokumentaristka Eva Tomanová o rodině Mlčochových, která žije odříznutá od civilizace. Děti jsou v ní prý šťastné. | Video: Martin Veselovský

Jaké tabu jste ještě prolomila?

Eva Tomanová: Děti třeba neměly žádné hračky a Simona jim nesměla žádné koupit. Takže jsem občas přivezla stavebnice, hračky. Když to bylo ode mě, tak to bylo zřejmě legální, akorát mě Petr považoval za blázna, proč to kupuju.

Podařilo se vám rodině porozumět?

Eva Tomanová: Musela jsme potlačit svoje hodnoty a svoje vnímání světa. Mě třeba nejdřív zaráželo, proč chce pro své děti to nejhorší. Později jsem pochopila, že ve skutečnosti chce pro ně to nejlepší, jen to mám posazené jinak.

Nebál se Petr medializace jejich rodiny, způsobu života, chodu domácnosti prostřednictvím vašeho filmu?

Eva Tomanová: Věřil mi. Celý film jsme dělali na bázi vzájemné důvěry. Věděl, že ho nijak nepodrazím. Ostatně Mlčochovi už film viděli a moc se jim líbil.

Jiří Konečný: Ten film není míněn jak odsudek, spíše podnět k debatě. Petr Mlčoch je idealista, který setrvává ve svém názoru, který není nějak super extrémní. Není to sektář. Je to člověk, který má jasně formulovaný názor na život, který se snaží uplatňovat, prosazovat ve společnosti nějakou jinou linku, což je dost nepopulární. Je těžké ho apriori soudit a říct, že se chová špatně a proti zákonu. On je s filmem spokojený i proto, že jím šíří dál svou vizi. Ten film v podstatě říká to, co říká on.

Co vám tedy film dal pozitivního?

Jiří Konečný: Je to pro mě o snaze o svobodu, o tom, jestli ten systém, v němž žijeme, je po všech stránkách správný, jestli ho máme přijímat, nebo přijímat s výhradami a proti něčemu se vzepřít.

Jaký je tedy váš názor na Petra?

Umělec Tomáš Třeštík nafotil portréty bezdomovců, které potkával v sousedství na Letné. Kdo jsou lidé, kteří žijí několik let v křoví u cesty? A jak se změnil pohled autora na problém bezdomovectví?
11:20
Umělec Tomáš Třeštík nafotil portréty bezdomovců, které potkával v sousedství na Letné. Kdo jsou lidé, kteří žijí několik let v křoví u cesty? A jak se změnil pohled autora na problém bezdomovectví? | Video: DVTV

Jiří Konečný: Ze začátku jsem s ním byl rychle hotový a jednoznačně jsem ho odsoudil. Jako největší negativum vidím, že neučí děti pracovat a vydělat si peníze, za vším je určitá participace na systému, který odsuzuje. Na to on říká, že ten systém tady je a nejde se mu úplně vyhnout.  Ale pak ve mně vyvolal řadu otázek. Už dvacet pět let dokáže žít mimo systém. Snaží se dostat ven ze systému, zároveň se snaží využít své zákonné právo čerpat z něho to, co může každý.

Eva Tomanová: Petr říká, že na státu nelze být nezávislý, protože stát obsadil všechny zdroje. A kdyby on peníze od státu nežádal, tak by okrádal svoje děti. Jeho život je ještě asketičtější, než který vyžaduje po svých dětech.

Co vidíte na tomto způsobu života pozitivního?

Jiří Konečný: Až se na to podíváme za patnáct let v kontextu toho, jak se bude svět vyvíjet, tak kdyby tady byla válka nebo nějaký postapokalyptický stav, tak pak pro nás jejich znalosti, jejich schopnost přežít bez prostředků v lese může být velká deviza.

Jaké problémy jste řešila při natáčení?

Eva Tomanová: Musela jsem přijet vždy pečlivě připravená. Nešlo přijet a jen se tam volně pohybovat a natáčet dění. To se pak Petr vždy ujal režie a začal vláčet kameramana, kam chtěl on, většinou chtěl, aby se věnoval jenom jemu.

Byly nějaké mantinely, které vám Petr dal, o nichž jste nesměli mluvit a točit?

Eva Tomanová: To bylo hlavně téma jeho dcerky Perly. Ta byla dlouhou dobu hledaná Interpolem, protože kvůli zdravotním komplikacím měla jít na operaci. Rodiče ji ale odvezli na svou tradiční mnohaměsíční cestu do Španělska, což bylo interpretováno jako únos. O tom, co s Perlou bylo, se vůbec nechtěl bavit. Jinak se s ním dalo bavit celkem o všem. Nicméně často sklouzával k dlouhým proslovům.

O čem třeba?

Eva Tomanová: Třeba o tom, že chce své lidi přeprogramovat a změnit jim genotyp. Že prý když se něco vytesá do skály, tak to oprší, když se dá něco na moderní datové nosiče, tak to vůbec zmizí, takže on to vpisuje do svých dětí.

Celkem dlouho jste je měla šanci pozorovat. Přišly vám ty děti šťastné?

Eva Tomanová: Ty mladší pobíhají po louce, lezou po vysokých stromech. Připadaly mi šťastné. Ve starším věku už se jakoby přestanou vyvíjet, protože jim přestanou stačit ty vjemy z louky a z lesa a mají málo podnětů. Přitom některé ty děti jsou extrémně chytré. Dorotka ve čtyřech letech četla, v pěti přečetla Babičku.

Jiří Konečný:  Část psychologů říká, že dnešní děti právě v rámci pravidel našeho systému sedí od šesti let často až do šestadvaceti na zadku a poslouchají názory někoho jiného. Nehýbou se, nepoznávají svět na vlastní kůži a způsobuje to pak různé dysfunkce. Tady ty děti žijí indiánským způsobem života, v kroksech vylezou na nejvyšší borovici i na skálu.

Eva Tomanová: Ano, i když jsem s nimi byla ve městě, tak ty děti skoro nechodily po chodníku. Okamžitě tam naskákaly na stromy a pohybovaly se výhradě vertikálně, minimálně tedy po zábradlí.

Ve filmu je také vidět, že rodina s prací nespěchá a zrovna se nedře. Také mnoho věcí dělají všichni, i když by to zastal jeden…

Jiří Konečný: Ano, z našeho pohledu se flákají, zastanou za den práci, co zvládne jedna průměrná žena v práci za tři hodiny. Účelnost těch úkonů není veliká. Nicméně v Indii to takto dělá plno lidí, je to jejich světonázor a jsou šťastní.

Eva Tomanová: Oni preferují dělat věci delší dobu a spolu. Čas chtějí věnovat na spoluprožívání situací a stavů. Věnování času rodině je pro ně prioritou. Nicméně je pravda, že by toho mohli dělat víc, třeba víc toho pěstovat, jako to dělali dříve. S tím, jak velkou část času tráví v zahraničí, tak je to s nějakým farmařením problematické. Nicméně Petr se vlastně nefláká, pořád něco dělá – rozdává úkoly, pročítá zákony, píše knihu se svým poselstvím a také, jak říká, odráží útoky okolního světa a své moudro vkládá do svých dětí.

Jiří Konečný: Toto hodnotím jako jednoznačně pozitivní, něco, co většinová společnost hodně zanedbává, že radši věnuje dětem drahé hračky než chvilku svého času, což je to nejcennější, co jim můžete dát.

Ve filmu se také ukázalo, že děti neslaví svátky, narozeniny, nedostávají dárky.  Akorát maminka dostala ke stříbrné svatbě dalšího kanárka, i když si přála něco úplně jiného…

Eva Tomanová: Dárky vnímají negativně. Podle nich si jimi vykupujete své špatné svědomí, že se jim nevěnujete.

Nemají problémy se zákony, se sociálkou?

Jiří Konečný: Pan Mlčoch si dává dobrý pozor, aby vše bylo v souladu s platnými zákony a normami. Velkou část času věnuje pročítání zákonů. Navíc oni doma v maringotkách na Šumavě pobývají jen tři čtyři měsíce, většinou květen až září, a  na zbytek roku jezdí s obytným autem do Španělska. Díky tomu také děti mají nárok na individuální plán a do školy chodí jen na přezkoušení. Má to všechno promakaný, včetně boje o dávky. Na druhou stranu, vezměte si, kolik lidí takto podobně žije v nějakém polorozpadlém paneláku v sociálně vyloučené oblasti.

Eva Tomanová: Španělsko má i tu velkou výhodu, že je tam nekontroluje sociálka, mají tam klid.

Jak děti prospívají ve škole?

Eva Tomanová: Dorotka má maturitu a studuje druhou střední školu. Bratři, co jim je 22 a 24 let, tak ty jsou teprve ve druháku na střední škole. Otci je jedno, jak dlouho budou studovat a zda to dostudují, on v rámci pravidel tohoto systému potřebuje, aby se tam udrželi do dvaceti šesti let. Výuku prosazuje spíše maminka Simona, která by chtěla, aby měl každý maturitu. Dvaadvacetiletý Prokop je geniální na hudbu, má absolutní sluch a mohl by to dotáhnout daleko, kdyby šel studovat hudbu. On ale hraje s bratrem Kašparem na kytary, které si kluci vyrobili sami ze staré králíkárny. Ale u těch mladších dětí už se to vyučování tolik neřeší, Simona už v tomto asi ztrácí sílu. Takže mají odklad do osmi a pak každý ročník dělají třeba dva roky.

Přijali Mlčochovi něco z moderních výdobytků společnosti?

Eva Tomanová: Ano, nejstarší děti mají mobily, Petr komunikuje mobilem i e-mailem. Mají notebook a dobíjejí ho solárními bateriemi.

Jiří Konečný: Pan Mlčoch není úplně asketa z přesvědčení. Neodmítá moderní věci a pohodlí z principu. Říká, že kdyby mu někdo dal dům se zahradou, tak že by si ho vzal.

Ten film asi způsobí velký ohlas a horkou diskusi…

Jiří Konečný: To už se stalo. Měl už svou premiéru na několika vybraných festivalech. Vzbudil hodně emocí a hodně dlouhých diskusí. Zajímavé je, že jednou ze skupin, která ho přijala celkem bez problémů, byly rodiny s pěti a více dětmi. Protože člověk ani nemusí být úplně alternativní, ale když má tolik dětí, funguje to často trochu podobně jako u Mlčochových. Těm film přijde velmi sympatický a blízký. Je to mix despotismu a toho, nechat to být, a všichni se starají navzájem o sebe.

 

Právě se děje

Další zprávy