Seriál Smysl pro tumor vychází z úspěšné belgické předlohy ověnčené cenou Prix Europa, kterou na základě vlastní zkušenosti s nádorem napsal scenárista Leander Verdievel. Hlavním hrdinou je ambiciózní medik Filip, který by se po studiích rád věnoval neurochirurgii. Ke svému šoku ovšem zjistí, že má v nose lymfom. V závěru každého dílu pak vystupují mladí lidé z pacientské organizace Fuck Cancer, kteří s rakovinou mají vlastní zkušenost. Jedním z nich je David Průša, jemuž lékaři onkologické onemocnění diagnostikovali v 16 letech.
Prvních příznaků si všiml o několik měsíců dříve, když ho začalo silně pobolívat rameno. Bolest přicházela ve vlnách, po pár dnech zpravidla odezněla a žádné léky na ni nezabíraly. Vyrůstal na Šumavě, kde se jeho táta živil jako dřevorubec, a protože mu v lese rád pomáhal, sváděl bolest na námahu při práci. "Jednoho dne se mi pak na rameni vytvořil otok a zdálo se, že se zvětšuje. Úplnou náhodou jsem šel s mámou doprovodit sestru na kontrolu k obvodní lékařce a řekl jsem si, že jí rameno ukážu. Paní doktorka vytušila, že je něco špatně, a poslala mě na domažlickou chirurgii, kde mi provedli sono," vzpomíná David.
"Na sonu mi pan doktor řekl, že tam vidí ložisko solidní tkáně. Netušil jsem, co si pod tím mám představit. Když mi pak ale při odchodu popřál hodně štěstí, pochopil jsem, že to asi bude vážné. V Plzni mi následně udělali biopsii a do týdne jsem byl v pražském Motole na onkologii. Nejdřív si zavolali do ordinace rodiče, teprve potom mě. Informace mi lékaři podávali dost šetrně, slovo rakovina nejdřív vůbec nezaznělo, za což jsem dodnes vděčný. Díky tomu jsem se mohl se situací postupně smířit a nebyl jsem hned na začátku v šoku z toho, co všechno mě čeká, i když jsem tušil, že léčba bude náročná," říká David.
Hlavně nezůstat na všechno sám
Vyšetření ukázala, že se u něj objevil Ewingův sarkom, který se většinou vyskytuje právě u pacientů mladších 18 let a vzniká v dřeňové dutině kostí. "Nezávisí na dědičných dispozicích, životním stylu ani způsobu stravování. Lékaři mi vysvětlili, že jde o špatný gen, který v sobě má víceméně každý. U někoho pak může v pubertě vyústit v nádor a u někoho ne. Je to v podstatě náhoda. Úspěšnost léčby se tehdy pohybovala kolem 70 procent. I když se u mě na onemocnění nepřišlo úplně včas, metastáza se naštěstí z oblasti klíční kosti nestihla rozšířit do zbytku těla," přibližuje David.
V už zmiňovaném seriálu Smysl pro tumor se naopak pětadvacetiletý Filip potýká s agresivní formou Non-Hodgkinova lymfomu, která nejčastěji postihuje šedesátníky a mezi mladými pacienty je velmi vzácná. "Příčiny vzniku stále nejsou zcela objasněné. Léčba je však poměrně úspěšná a dosahuje 60 až 70 procent," vysvětluje Jiří Petera, přednosta Kliniky onkologie a radioterapie Fakultní nemocnice Hradec Králové, v jejíchž prostorách se seriál natáčel. "U mladých lidí bývají obecně nejčastější nádory varlat v případě mužů a nádory prsu či děložního čípku v případě žen. U obou pohlaví se pak může vyskytnout Hodgkinův lymfom a často se setkáváme také s nádory kostí jako osteosarkom nebo Ewingův sarkom," vyjmenovává lékař.
Dnes třicetiletý David se s poslední uvedenou diagnózou léčil víc než rok. Nejdřív docházel půl roku na chemoterapie a posléze šel na operaci, při které mu lékaři odstranili celou klíční kost a metastázami zasažené měkké tkáně v jejím okolí. Následovalo ozařování a dalších šest cyklů chemoterapie. "Zpočátku jsem si myslel, že během léčby zvládnu ještě dálkově studovat. Na gymnáziu jsem si nechal napsat individuální studijní plán a učitelé za mnou chodili do Motola. Plánovat návštěvy tak, aby se trefili do chvíle, kdy mi zrovna bylo líp a dokázal jsem učivo vstřebat, ale bylo dost těžké. Proto jsem studium nakonec musel na rok přerušit," vrací se David do těžkého období.
Jeho nevýhodou bylo, že si na nové škole ani nestihl vybudovat pevná přátelství a už musel do nemocnice. "Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli. Kamarádi si žili své vlastní životy, úplně jsem se od nich odřízl. Připadal jsem si na všechno sám," přiznává David.
Reakce nemocného na novou situaci podle onkologa Petery probíhá v několika stadiích: "Psychická reakce pacienta na onkologické onemocnění obvykle začíná šokem spojeným s popřením diagnózy a pokračuje fází agrese, kdy se obrací proti svému okolí. Následuje vyjednávací fáze, kdy s nemocí smlouvá, poté přichází na řadu deprese a nakonec smíření. Ve všech situacích potřebuje vědět, že není sám a že na něm druhým záleží. Blízcí se však s pacienty o jejich nemoci často ostýchají mluvit, což vede právě k osamělosti."
Vdechnout dětské onkologii trochu života
Davidova situace byla o to složitější, protože vážným onemocněním trpěla také jeho o jedenáct let mladší sestra, a to už od narození. "Máma o sestru musela pečovat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu a táta je zase v jednom kuse vozil po nemocnicích. V době, kdy jsem onemocněl i já, byla sestra zrovna hospitalizovaná v Plzni, kam se moje rodina nakonec musela ze Šumavy přestěhovat. V Motole měla spousta pacientů na dětské onkologii během léčby jednoho z rodičů neustále při sobě, což ale u nás pochopitelně nešlo. Vůbec svým rodičům tehdejší situaci nezávidím, máma je nejsilnější ženská na světě," vyzdvihuje David.
Samotu se mu přesto podařilo překonat, když se v pražském Motole spřátelil se svým vrstevníkem, který s Ewingovým sarkomem bojoval také. "S léčbou začal o dva týdny dřív než já, takže se stal mým průvodcem. Mohl jsem na něm sledovat, co mě čeká a nemine, byť jsem některé fáze zvládal o něco líp," vypráví David. "Nestávalo se mi třeba, že bych po chemoterapii několikrát denně zvracel. Každopádně nás spojovalo, že jsme oba byli optimističtí extroverti. Rádi jsme po večerech chodili za sestřičkami, stáli jsme opření o jejich pultík jako na baru a povídali si s nimi. Ostatní pacienti naopak bývali zalezlí ve svých pokojích a vůbec se nesocializovali. Rozhodli jsme se, že to změníme," vzpomíná po letech.
S novým kamarádem tehdy začali obcházet pokoj po pokoji, a jak říká, snažili se oddělení dětské onkologie "trochu rozsvítit": "Přemlouvali jsme další pacienty, ať si jdou s námi do společenské místnosti něco zahrát. Nebo ať si filmy, na které se ve svých pokojích koukají, pustíme všichni dohromady. Nakonec se nám povedlo vytvořit partu, která se rychle rozrůstala. Až nám najednou společenská místnost byla malá. Personál z nás byl na větvi, protože jsme si v jednom kuse šlapali po hadičkách. Psal se rok 2010, takže jsme dokonce společně fandili české hokejové reprezentaci na mistrovství světa," usmívá se David.
Udržet si zdravou míru optimismu a mít se z čeho radovat je podle něj při léčbě polovina úspěchu. I díky víře, že všechno dobře dopadne, se tak mohl po víc než roce vrátit k běžnému životu. "Mladý organismus se z nemoci vzpamatuje docela rychle. Po pár měsících odpočinku už jsem začal chodit do posilovny a postupně se dostával do formy," rekapituluje David, který léčbu ukončil na přelomu října a listopadu. "V lednu jsem nastoupil do nového kolektivu na plzeňském gymnáziu. Zkušenost s nemocí ale člověka samozřejmě posune. Snad nikdo z onkologie neodchází stejný, jako tam přišel. Poslouchat, jaké problémy tehdy řešili moji o rok mladší spolužáci, pro mě pak bylo občas úsměvné," připouští David.
Žít tak, aby ani minuta nepřišla nazmar
Na onkologii si uvědomil, jak je každá minuta života drahá. Proto se další roky snažil prožít co nejvíc naplno a na všední starosti se díval s nadhledem. "Lékaři mě propustili jako zcela uzdraveného. Největší riziko recidivy je první dva roky. Proto jsem tehdy chodil na kontroly každé tři měsíce, posléze jsem je absolvoval jednou za půl roku a po pěti letech se frekvence snížila na jednu kontrolu ročně. Deset let od léčby už se pak možnost, že by se nádor vrátil, blíží nule. Proto jsem si tehdy vůbec nepřipouštěl, že bych mohl onemocnět znovu. Poslední vyšetření jsem měl naplánované na jaro roku 2020, kdy přišla covidová pandemie. Z Motola mi proto volali, jestli kontrolu považuju za nutnou, a já jsem řekl, že ne," vybavuje si David.
Zpětně si vyčítá, že se do nemocnice přece jenom nevypravil. V létě se mu totiž rakovina vrátila. "Měl jsem extrémní dušnost, kašel a horečky. V noci jsem se potil, byl jsem zesláblý, cítil jsem se opravdu mizerně. Příznaky navíc odpovídaly koronaviru. Proto jsem si jednoho dne zavolal sanitku s tím, že mám asi covid. Bydlel jsem v Praze, takže mě odvezli na Bulovku. Na infekčním mi provedli covidové testy, které dopadly negativně. Tím pádem mě poslali s těžkým zápalem plic na rentgen, kde se zjistilo, že mám na obou plicích odshora dolů mnohočetná nádorová ložiska," popisuje David.
Neskrývá, že tehdy prožíval mnohem větší šok, než když onkologické diagnóze čelil poprvé. "Úplně jsem se zhroutil. Měl jsem obrovský strach. Hlavou mi běžely vzpomínky na první léčbu, a když jsem si přečetl lékařskou zprávu, věděl jsem, že to tentokrát bude mnohem horší," svěřuje se David.
Po prodělání série chemoterapií a ozařování sice nádory nezmizely, ale nebyly metabolicky aktivní, takže mohl léčbu načas přerušit. "Něco přes rok jsem byl v pohodě, jenže pak se mi zase přitížilo a bylo nutné zahájit další cyklus chemoterapie, který trval až do loňského října. Lékaři zjistili, že se nádory zmenšily, spí a žádné nové nepřibyly. Momentálně tedy procházím druhou pauzou a zůstávám pod dohledem," dodává.
Říká, že se musel naučit žít i s nemocí a smířit se s tím, že některé dny jsou lepší a jiné horší. Sdílet svůj příběh mu nedělá problém a naopak je rád, když může dodat sílu také dalším mladým pacientům. Podílel se například na projektu Můj nový život, který měl za cíl rozšířit povědomí o problematice dětské onkologie a zahrnoval mimo jiné přednášky pro školáky i širší veřejnost.
Nyní se zase zapojuje do osvětových kampaní pacientské organizace Fuck Cancer. "Jedním z našich zásadních témat je, jak mají s nemocnými jejich blízcí mluvit. Řada lidí má přirozeně tendenci nás utěšovat. Základem jsou ale spíš upřímnost, empatie a mně osobně vždycky pomáhal taky smysl pro tumor," uzavírá s odkazem na seriál.
