Chtěl byste žít v realitě, kde si lidé každé dva dny vytvářejí digitální zálohu své osobnosti, ze které se v případě vážné nehody nebo násilné smrti mohou nechat oživit?
V takové realitě budeme jednou nevyhnutelně žít všichni. Pokud se mě tedy ptáte, jestli bych chtěl žít v budoucnosti, tak ano, chtěl. Technologie, kterou ve filmu ukazujeme, je v jádru ohromně užitečná. Samozřejmě ale přinese spoustu změn, které nám dnes mohou připadat šílené.
Sám jste tedy spíš techno-optimista, než že byste se jako některé postavy Bodu obnovy odmítal zálohovat a utekl před pokrokem do lesů.
Ano, největší techno-pesimistka je naopak moje máma, která si moderní technologie dobrovolně drží od těla a taky se má dobře. Vědecký pokrok nezastavíme, ale můžeme si vybrat. Záleží na každém z nás, do jaké míry jsme ochotní jít s davem a nakolik si v životě ceníme pohodlí.
Už jste Bod obnovy mámě pouštěl?
Ano, už ho viděla. Zatím se ale většině techno-pesimistů film líbil. Mají totiž pocit, že zachycuje zejména záporné stránky technologie, zatímco techno-optimisté si v něm zase všímají spíš jejích pozitiv. Což byl ostatně náš záměr. Chtěli jsme ukázat co nejširší spektrum způsobů, jakými lidé k zálohování osobnosti přistupují, aby se diváci mohli rozhodnout, na které straně by sami stáli, a pak o tom mezi sebou diskutovali.
Vždycky mě bavily filmy, které vás staví před morální dilemata. Nejdřív vám předloží technologii, která výrazně mění podobu společnosti. Pak vám ji přiblíží v situacích, na které byste třeba ani nepomysleli, a nechají vás si představit, jak byste se v nich sami zachovali. Objevovat neustále nové aspekty fiktivního světa je divácky velmi vděčné. Proto jsem se tenhle princip snažil do Bodu obnovy dostat.
Chápu, že v technologiích vidíte spíš příležitosti. I Bod obnovy na druhou stranu ukazuje, že se jich čím dál víc zmocňují soukromé korporace, které vydělávají na našich datech, a legislativa je moc nezvládá kontrolovat. Ani tohle vás neděsí?
Ale ano, jenže v takovém světě už žijeme, takže je na obavy trochu pozdě. Nám obyčejným smrtelníkům budou internetové algoritmy přinejhorším ještě více nabízet produkty, kterým neodoláme a koupíme si je. Spíš bude zajímavé, co se stane, až doroste generace dnešních dětí, která na sociálních sítích každý den sdílí svoje nejhlubší přání a tajemství. Představte si, že z některých těch lidí bude za čtyřicet let třeba prezident nebo premiér a technologické firmy o nich budou díky algoritmům vědět úplně všechno. Budou mít poměrně detailní profily jejich osobnosti, což může významně ovlivnit, kdo nám bude vládnout.
Film vznikal devět let, což je dost dlouho na to, aby se výrazně změnily výzvy, kterým v souvislosti s technologickým vývojem čelíme. Na přelomu loňského a letošního roku se například dostaly mnohem víc do popředí otázky spojené s umělou inteligencí. Myslíte, že Bod obnovy i přesto dostatečně reflektuje současné trendy?
Současný pokrok ve vývoji umělé inteligence Bodu obnovy jenom pomohl. Letopočet, ve kterém se děj filmu odehrává, jsme několikrát posouvali. I když popisujeme období, kdy je technologie teprve čerstvě zpřístupněna široké veřejnosti, pořád jsme si říkali, jestli není příliš brzy, aby vědci něco podobného vyvinuli. Skončili jsme u roku 2041 a díky momentálnímu zdokonalování statistické AI už víme, že scénář našeho filmu není nemožný. V následujících dekádách se ukáže, kam vývoj umělé inteligence po tom nedávném výskoku dopadne, a je klidně možné, že tady za dvacet let budeme mít buněčnou nesmrtelnost i vyléčenou rakovinu.
Zatím ještě nelze předpovědět, jestli bublina AI nakonec nesplaskne. Pokud jsme ale skutečně svědky revolučního technologického posunu, tak bude postupovat čím dál rychleji. Kdyby v posledním roce žádný pokrok ve strojovém učení nenastal, mohli by nám diváci klidně říct, že jsme natočili jenom takovou pohádku. Teď se ale budou konfrontovat se světem, který by reálně mohl existovat. Samozřejmě ještě nemáme detailní představu, jak by digitální zálohy osobnosti fungovaly ani jak by se z nich lidé obnovovali. Vycházeli jsme ale z teoretických prací, které vznik téhle technologie připouštěly. Jenom jsme jim dali vizuální podobu a převedli jsme je do praxe.
Bod obnovy tedy není jen výplodem bujné fantazie několika techno-optimistů?
Ne, všechno ve filmu vychází z výzkumů, na kterých už vědci pracují. Záměrně jsme se vyhnuli třeba tématu klonování lidí, byť by se nabízelo, ani neotevíráme otázku přenosu myšlení z jednoho člověka na druhého. Zálohované vzpomínky se v Bodu obnovy vždycky vrací do stejného těla, ke kterému náležely, protože tím už se vědci zabývají.
Zkoumají, jakým způsobem si člověk buduje paměť, co tvoří jeho vlastní já a co definuje, jak uvažuje o světě kolem sebe. Jsou to jen neuronová propojení v mozku, která určují, proč si pamatujeme, jak se jmenujeme nebo jaké jsou naše emoční reakce. Cestičky, které se v našich hlavách během života prošlapaly. Náš mozek je používá jako zkratky. Když nás má například dostat přes silnici a zároveň zajistit, abychom přežili, dá nám pokyn, abychom se nejdřív rozhlédli.
Strojové učení funguje úplně stejně. Algoritmy umělé inteligence taky jen na základě vstupních dat a statistiky vypočítávají nejvhodnější variantu z dostupných možností. Učí se komunikovat, stejně jako jsme se to učili my, když jsme byli malí. Všechny biomechanické procesy, které za tím stojí, jsme ale ve filmu pochopitelně vyobrazili velmi zjednodušeně, abychom tím nezabrali příliš mnoho času. Spisovatel A. C. Clarke koneckonců říkal, že každá dostatečně vyspělá technologie je nerozeznatelná od magie. Proto jsme se v Bodu obnovy rozhodli zachovat jisté tajemství a neprozrazovat všechno do detailů.
Představa, že je lidská duše jen shlukem neuronů, bude ale řadu diváků provokovat. Nemyslíte?
Samozřejmě. Film zachycuje svět, ve kterém už lidstvo definitivně opustilo teistickou stránku duše. Muselo si připustit, že i když předčasně zemřeme, můžeme se vrátit do stejného těla a budeme to pořád my. Což znamená, že duše ani po smrti nikam neodešla. Přijde mi příznačné, že jsme příběh zasadili do Česka. Když vezmeme v potaz, že jsme nejvíc ateistická země v Evropě, dává smysl, že technologie bodu obnovy vznikla právě u nás. Sotva by se vyvinula v Polsku. Tam by pravděpodobně naopak vyvolala obrovské protesty.
Jak už jste zmínil, děj filmu se odehrává v roce 2041, kdy společnost trápí nárůst násilí i sociálních rozdílů. Právě proto vznikl Institut obnovy, který má lidem zajišťovat právo prožít jeden celý život. Do jaké míry se ve scénáři odráží celosvětové otřesy spojené s islamistickým terorismem nebo pandemií koronaviru?
Skoro každá z nedávných společenských krizí se do scénáře svým způsobem otiskla. Když jsme na Bodu obnovy začali pracovat, čelila Evropa zrovna přívalu uprchlíků ze Sýrie. Potom přišly teroristické útoky v Paříži, a my jsme tak scénář postupně aktualizovali. Chtěli jsme, aby film byl co nejvíc současný, a každá zmíněná krize nám dávala další a další důvody, proč lidstvo po téhle nedokonalé nesmrtelnosti tolik baží.
V české společnosti jsme vnímali velký strach, a to se našeho hobitího národa až na covid žádný z těch globálních problémů příliš nedotknul. Uprchlíci přes nás přešli, málokdo tady zůstal, ale vznikla kolem nich enormní panika. Když jsme viděli, jak snadno se Češi nechají vystresovat, řekli jsme si, že příběh vystavíme kolem technologie, která by je mohla uklidnit.
Nakonec na zmíněné společenské krize ale narážíte spíš mezi řádky, než že byste je doslovně zmiňovali. V Praze roku 2041 například řádí tajemná teroristická organizace Řeka života, za kterou si však diváci mohou dosadit, co chtějí.
Ano, protože jak se společenské stresory za těch devět let střídaly, došlo nám, že nedává smysl být za každou cenu aktuální. Chtěli jsme přijít s filmem, který bude i za dvacet let cool. Byť nám pak už vizuálně bude možná připadat retro, jeho morální poselství bude nadčasové. Proto jsme se zaměřili na otázku, jestli si lidstvo natolik cení své svobody, aby ji nevyměnilo za větší pohodlí. Ať už totiž zrovna čelíme jakékoli hrozbě, strach ve společnosti přetrvává a taky ho každému z nás nahání něco jiného.
Když jsme pak během covidu měli film už natočený a pouštěli jsme ho na různých testovacích projekcích, byli diváci paradoxně nadšení, jak je současný. Měli pocit, že mluví i o pandemii, přestože koronavirus v době, kdy jsme psali poslední verzi scénáře, ještě neexistoval. Zdá se tedy, že film reaguje na jakoukoli krizi, která zrovna nastane.
Ani si nevzpomínám, kdy v Česku naposledy vzniklo nějaké sci-fi. Ve vašem případě jde navíc o režijní debut. Nepochyboval jste za těch devět let práce, jestli jste si neukousl příliš velké sousto?
Zlomovým momentem, kdy jsem nad tím pochybovat přestal, bylo získání podpory od Státního fondu kinematografie. Tehdy se mi potvrdilo, že film, který by se líbil mně, může zjevně zaujmout i další lidi. Zároveň jsem měl pořád na paměti, že nenatáčím žádné přehnané sci-fi, ve kterém stometroví válčící roboti ničí New York. Pomohla mi zkušenost s natáčením krátkých filmů a reklam, u kterých jsem se naučil, co to znamená, když chcete mít ve filmu vizuální efekty, jak jsou konkrétní efekty náročné na výrobu a kolik zhruba mohou stát peněz. Tyhle znalosti mi dovolovaly vytvářet fiktivní svět tak, aby byl dosažitelný a zároveň vypadal sexy. Bez nich by Bod obnovy zůstal jen fantazie, která by se dřív nebo později zhroutila.
Což se už ostatně některým českým filmařům stalo…
Ano, pokusů natočit sci-fi bylo v Česku několik a vždycky dopadly špatně. Většinou bylo už od prvních návrhů jasné, že se projekt nepodaří zrealizovat tak, aby diváky bavil a zároveň se zaplatil. Odstrašujícím příkladem byl film Poslední z Aporveru, jehož tvůrci se šíleně zadlužili a dodnes po nich někdo vymáhá peníze. Do celého procesu samozřejmě nevidím, ale vizuální stránka mi podle konceptů připadala strašně zastaralá. Takový film by byl zajímavý třeba před šedesáti lety, jenže dneska už sci-fi musí vypadat trochu jinak.
Vizuální stránka Bodu obnovy stojí na brutalistní architektuře, kterou řada lidí považuje spíš za nevzhlednou. Chtěl jste ukázat, že i stavby, které si spojujeme s obdobím totality, mají svoje kouzlo?
Snažili jsme se odlišit od generické architektury levnějších amerických sci-fi, která hodně pracuje s mrakodrapy a sklem. Zároveň jsme chtěli, aby bylo jasně rozpoznatelné, že se naše vize budoucnosti odehrává ve východní Evropě. Kdybychom do Prahy v roce 2041 zasadili spoustu skleněných výškových budov, diváci by měli pocit, že se příběh odvíjí třeba v současném New Yorku. Proto jsme se místo toho zaměřili na kubismus, brutalismus nebo neobaroko, tedy architektonické styly, které jsou pro náš prostor typické.
Když končilo období baroka, lidem barokní budovy připadaly kýčovité a chtěli namísto nich stavět jednoduchou, čistou modernu. Lidé, kteří vyrůstali v době socialistického realismu, zase nesnášeli jednoduchost a čistotu a mnohem radši by žili v domech s barokní fasádou. Proto jsme si říkali, že stavby, které jsou dneska zavrhované, budou nastupujícím generacím za dvacet let naopak připadat cool. Do města se bude stěhovat stále více lidí a porostou ceny nájmů, takže bude snaha stavět více výškových budov. Zároveň jsme ale předpokládali, že památkáři nedovolí starou zástavbu zbourat, a jedinou možností tak bude rozšířit budovy o další přístavbu, která bude ctít původní styl.
Retro nádech je ale ve filmu patrný taky na autech, v nichž postavy jezdí, nebo přístrojích, které používají.
Ano, říkali jsme si, že se móda ve vlnách stále vrací. Dneska adorujeme osmdesátky a devadesátky, brzy je vystřídá zase něco jiného a za dvacet let je tady máme znova. Tak jsme se nechali inspirovat auty z devadesátek nebo walkmany z osmdesátek a představovali jsme si, že by technologické firmy opustily dnešní nudný minimalistický design a vsadily na odvážnější retro futuristickou estetiku.
Světovou premiéru si Bod obnovy odbyl v Jižní Koreji, což není náhoda. Sám jste studoval v Soulu. Co vás tam přilákalo?
Vždycky jsem miloval jihokorejskou kinematografii. Fascinovalo mě, jak dokáže v jednom filmu kombinovat několik různých žánrů. Přišla mi mnohem odvážnější než hollywoodská produkce. Když mě tedy ani podruhé nevzali na FAMU, přihlásil jsem se na nejstarší filmovou školu v Soulu. Strávil jsem tam rok, který byl ale extrémně nabitý. Studium v Jižní Koreji je opravdu záhul, panuje tam obrovský tlak na výkon, takže jsem toho za ten rok moc nenaspal. Zase jsem ale díky tomu začal o filmu přemýšlet mnohem víc světově. Uvědomil jsem si, že i v Česku můžeme točit filmy s mezinárodním přesahem, jen musíme hledat dostatečně univerzální příběhy a témata.
Největší problém současné české kinematografie je ostatně právě nedostatek témat. Buď není jasné, o čem film vůbec vypráví, anebo je příliš zahleděný do sebe, není k divákům dostatečně přívětivý. Klíč k úspěšnému filmu je tak podle mě silné téma, které je ale zároveň zábavně zpracované, aby se mohlo dostat k co nejvíc lidem. To vůbec neznamená, že by se české filmy měly vzdát své lokální jedinečnosti. Právě naopak. Filmový trh přeje příběhům, které jsou exotické prostředím, kde se odehrávají, ale které se zároveň dotýkají nás všech.
Loňský Banger Adama Sedláka nebo letošní Úsvit Matěje Chlupáčka napovídají, že o filmech podobně uvažují také další mladí režiséři. Věříte, že vaše generace může zavedené pořádky české kinematografie změnit?
No jasně. Naše generace vyrostla v devadesátkách, kdy jsme na VHS mohli hltat všechny možné zahraniční filmy a nechat se inspirovat úplně jiným typem kinematografie, než jaká u nás měla tradici. Zatím se teprve začínáme dostávat do popředí, ale vsaďte se, že někdo z nás jednou bude tvořit hlavní proud a diváci se budou těšit na každý jeho film. Doufejme, že se někomu z mladých tvůrců podaří vrátit českou kinematografii do reálné hry - dostat se do hlavní soutěže festivalu v Cannes nebo do užších nominací na Oscary. Kdysi se nám to dařilo, jenže pak jsme světové ambice ztratili. Naši generaci to podle mě pěkně štve, a tak jsme ochotni udělat cokoli, aby se to změnilo.
Podívejte se na trailer filmu Bod obnovy:
