Letošní únor podle meteorologů trhal teplotní rekordy. V lednu sice v Evropě udeřily mrazy, ale namísto sněhu spíš pršelo, což se negativně odrazilo v lyžařských areálech. Je tohle nový normál? Měli bychom se rozloučit se zimou, jak jsme ji znali?
Podle klimatologů to tak vypadá. Letošek i loňský rok byly nejspíš ovlivněny jevem El Niño, který přichází přibližně jednou za sedm let a způsobuje oteplení. Sněhu nicméně v Alpách i v českých horách ubývá dlouhodobě. Stejně tak v zimě ubývá mrazových dní, kdy jsou teploty pod nulou, a v létě naopak přibývá tropických dní, kdy jdou teploty nad třicet stupňů. Pokud tedy chtějí lyžařská střediska nadále existovat, budou muset být zasněžována převážně technickým sněhem.
To, že bude teplejší zima, samozřejmě neznamená, že najednou nemůže napadnout spousta sněhu, nebo že už nezažijeme velké mrazy jako loni v prosinci. Půjde ale spíš o extrémy. Zima bude spíš na blátě a sem tam se prudce ochladí. Ve vyšších polohách Alp budou sice podmínky pro lyžaře o něco příznivější, ale ani tam nejsou prognózy příliš optimistické.
Do roku 2050 údajně můžeme přijít až o polovinu alpských ledovců. Co by takový scénář pro Evropu znamenal?
Alpské ledovce ustupují od konce 19. století. Dnes jsme zhruba na polovině jejich povrchu od roku 1850, ve Švýcarsku nebo na Islandu dokonce pořádají jejich pohřby. Řada ledovců se pak přinejmenším zkrátila a je pravděpodobné, že do roku 2050 budou už jen v nadmořských výškách přes 3500 metrů. Pokud bychom uhlíkové emise dál uvolňovali stejným tempem jako dosud, může jich opravdu zmizet drtivá většina. Kdyby se nám naopak podařilo oteplování zastavit, mohli bychom polovinu jejich současného objemu udržet.
Horské ledovce mají jen zanedbatelný vliv na vzestup mořské hladiny, tam hraje mnohem větší roli tání ledovců v Grónsku a na Antarktidě. Mají ale dopad na lokální klima. Pokud je ledovec pokrytý sněhem, odráží díky své bílé barvě většinu slunečního záření. Ve chvíli, kdy má na svém povrchu namísto sněhu jen led, ledovec část záření naopak pohlcuje, odtává rychleji a okolní prostředí se otepluje. Obzvlášť když je ledovec ještě znečištěný prachem.
Proto v alpských lyžařských střediscích ledovce někdy pokrývají bílou plachtou?
Ano, aby zvýšili jejich schopnost odrážet sluneční záření a zamezili jejich odtávání. Lyžařské areály si tím kupují čas, prodlouží si díky tomu sezonu třeba o tři týdny. Natáhnout přes ledovec plachtu ale pochopitelně stojí spoustu energie a peněz. Často k tomu potřebujete těžkou techniku, což je trochu kontraproduktivní. Pokud nepoužíváte čistou, bezuhlíkovou energii, produkujete emise, které odtávání ledovců způsobují, a dál tedy k problému přispíváte, než abyste ho řešili.
Vraťme se ale k původní otázce. Ledovce jsou v horských oblastech také zdrojem pitné vody. Využívají se v zemědělství při zavlažování i v elektrárnách při výrobě energie a napájejí velké řeky. Ústup ledovců tedy zpočátku způsobuje, že je vody hodně. Když přijdou vlny veder a výrazné tání, zvednou se toky menších říček a dojde k záplavám nebo sesuvům půdy. Alpy jsou nicméně bohatým regionem, který se změnám dokáže relativně dobře přizpůsobit. Dokáže například lépe monitorovat laviny a podobně. Kvůli prudkým změnám samozřejmě může docházet ke kolapsům, jaký jsme viděli před dvěma lety na italské Marmoladě. Větším problémům nicméně čelí například v Himálaji a dalších oblastech, kde se lidé nemohou jen tak přestěhovat nebo nemohou vodu čerpat z jiných zdrojů, pokud ledovec vyschne.
Vydejme se na Arktidu, konkrétně na norské Špicberky, kam jste dvacet let vyrážela na expedice. Tání arktických ledovců jste tak mohla pozorovat dlouhodobě v přímém přenosu. Jak velkými změnami za ty dvě dekády souostroví prošlo?
Země se od začátku 20. století v průměru oteplila o 1,1 stupně. Jsou ale místa, která se oteplují rychleji. Patří mezi ně i Česko, které se otepluje dvakrát rychleji, než je celosvětový průměr. Výrazně rychleji se otepluje také Arktida a děje se to do značné míry právě proto, že ztrácí led, který dřív odrážel sluneční záření zpátky do atmosféry a tolik ho nepohlcoval. Na Špicberkách jsou dopady takzvané arktické amplifikace vidět poměrně výrazně. V hlavním městě Longyearbyen bývalo většinou v létě počasí jako u nás v listopadu, tedy přibližně pět stupňů. Sama jsem tam už ale v létě zažila třeba i teplotu kolem dvaceti stupňů. Období, kdy je na Špicberkách sníh, je teď podstatně kratší.
Zatímco dřív byly studenou, suchou pouští, dnes jsou o poznání vlhčím prostředím. Místní ledovce sice ustupují, ale pořád mluvíme o Arktidě, takže se spíš zkracují a zmenšují, než že by zcela mizely. V létě přibývá sesuvů půdy a před časem Špicberky zasáhla i jedna velice tragická lavina. Longyearbyen je nicméně univerzitní městečko plné vědců, takže se mu navzdory všem změnám daří přizpůsobit. Zároveň kolem Špicberků výrazně ubylo mořského ledu, tedy zamrzlé slané vody na povrchu. Oproti měření ze 70. let jsme teď asi na polovině a ztrácíme asi 13 procent za dekádu. Velká část mořského ledu se nyní musí tvořit každý rok nanovo, zatímco dřív zůstával zamrzlý natrvalo.
A na mořském ledu jsou závislí lední medvědi, loví tam tuleně.
Ano, je to jejich přirozený biotop. Zatím se ale nezdá, že by byli úbytkem mořského ledu na Špicberkách výrazně ohroženi. Dřív byli loveni a od té doby, co se stali chráněným druhem, jejich populace stále spíš stoupá. Navíc nejsou teritoriální, takže se za potravou vydávají dál na sever. Lední medvědi, kteří žijí na Špicberkách, třeba dokážou cestovat až k Zemi Františka Josefa. Je ale pravda, že je dnes mnohem častěji potkáváme na pevnině, kde hledají například vyplavené mrtvoly velryb. Polští výzkumníci dokonce ze své arktické stanice natočili, jak jeden medvěd ulovil soba, což je vůbec první podobný případ, který se podařilo zaznamenat.
Leckoho může překvapit, že jste ledovce zkoumala nejen na Arktidě, ale také v rovníkových oblastech. Čím jsou tropické ledovce specifické?
Už jen tím, že se k nim dostáváte přes deštný prales. Lákaly mě ale hlavně tím, že jsou relativně nepoznané a taky že velmi rychle mizí. Nacházejí se v místech, kde i drobné změny teploty hrají obrovskou roli. Vyskytují se v oblastech Kilimandžára, horského masivu Mount Kenya a Ugandy, kam jsem se za nimi vydala já. Ledovce v Alpách mají pořád poměrně hodně společného s ledovci v polárních krajích. Ještě před desítkami tisíc let byly propojené, což z geologického hlediska není tak dlouho. Při troše zjednodušení lze například říct, že se tam život rozvíjí hlavně v létě, tehdy se z ledovců stává taková rozkvetlá louka. Ledovce v Africe se ale výrazně liší, už proto, že jsou od všech ostatních daleko.
V ledovcových oblastech kolem rovníku je klima řízené monzuny, takže se tam střídají jen období sucha a vlhka. Teploty zůstávají celoročně stejné, jenom tam bývá přes den teplo a v noci naopak mrzne. Život mikroorganismů, které sleduju, se tam tedy může vyvíjet neustále, což je z evolučního hlediska mimořádně zajímavé. Zároveň už se mnohem delší dobu rozvíjí izolovaně, jako by to byl ostrov oddělený od kontinentu. Klimatické podmínky jsou ale bohužel pro ledovce zároveň zničující. Dřív tam například v období vlhka třeba i sněžilo, kdežto dneska už tam jen prší. Proto se z nich snažíme získat co nejvíc informací, než úplně zmizí.
Obyvatelé střední Evropy mohou mít pocit, že je tání ledovců bezprostředně neohrožuje. Jak se nás může dotknout?
Středoevropanovi pochopitelně ledovce mohou připadat vzdálené. Může mít dojem, že se klimatická změna odehrává někde daleko a že ho to nemusí zajímat. Všechno, co se děje na opačném konci světa, ale chtě nechtě ovlivňuje i nás. Pětina světové populace například žije blízko pobřeží, a protože se v důsledku tání ledovců zvedá mořská hladina, hrozí, že kvůli zaplavení obydlených oblastí přijdou o svůj domov. Jen samotná válka v Sýrii způsobila celosvětovou migrační krizi a teď si představte, že další miliardy lidí budou migrovat z oblastí, které se v důsledku klimatické změny stanou neobyvatelnými.
Tání ledovců je asi nejviditelnějším symbolem toho, že se klima naší planety mění. A mění se samozřejmě i u nás. Ještě v 60. letech byla v Česku průměrná teplota o dva stupně nižší. Výhodou středoevropského podnebí pochopitelně je, že nežijeme v podmínkách, kde by nás i nepatrná změna vychýlila do extrému. V Indii už teď třeba bývá kolem čtyřiceti stupňů, a kdyby se tam teplota zvýšila ještě víc, bylo by riskantní vůbec vycházet ven. Teplota a vlhkost by už byly natolik vysoké, že by se lidské tělo nezvládlo adekvátně potit a nakonec by zkolabovalo.
Což u nás zatím nehrozí. Naše klima se ale začíná čím dál víc přibližovat středomořskému podnebí.
Ano, můžeme vidět, jak se nám v Česku zvyšuje frekvence extrémů. Klima, které bylo za celou dobu existence lidské civilizace víceméně konstantní, dnes začíná být čím dál víc vychýlené. Během roku například přibývá tropických dnů, které jsou problémem nejen pro přírodu, ale i pro lidi. Obzvlášť když nepřicházejí jen nárazově, ale máme jich třeba deset za sebou. To pak způsobují zdravotní potíže především malým dětem a seniorům. Zejména v noci, kdy na vlny veder řada seniorů umírá.
Nemůžeme počítat s tím, že jara, léta, podzimy a zimy budou dál takové, jak jsme byli zvyklí. Stabilnímu klimatu je přitom přizpůsobená i naše ekonomika. Máme samozřejmě k dispozici vědce a technologie. Můžeme pozměnit plodiny, které pěstujeme, a do jisté míry se tak na nové podmínky adaptovat. Hodně Čechů ovšem klimatickou změnu pociťuje v tom, že nemá dost vody ve studnách. Zažíváme vlny sucha. Taky můžeme vidět, jak u nás vymírají smrkové lesy. Vědci na rizika smrkových monokultur dlouhodobě upozorňovali, ale nedali jsme si říct, takže teď všude vidíme vykácené holiny a budeme si muset počkat, až se tam vrátí přirozený les.
Před dvěma lety jste od Informačního centra OSN dostala Cenu za komunikaci změny klimatu. Přijde vám, že se česká veřejná debata o tématu klimatických změn v posledních letech posouvá příznivým směrem?
Určitě. Všímám si, že už se zdaleka tolik nehádáme, jestli se klimatická změna vůbec děje, anebo ne. Pořád si pamatuju, jak se novináři ptali, jestli se planeta opravdu otepluje a jestli za to skutečně může člověk. Dneska už jsme se naštěstí posunuli k otázce, co s tím dělat. Průzkumy Institutu 2050 ukazují, že zhruba tři čtvrtiny Čechů jsou přesvědčeny, že se klimatická změna děje už teď a že jde o vážný problém. Tvrdých odpůrců, kteří téma považují za absolutní nesmysl, je méně než 10 procent, což vnímám jako pozitivní zprávu, přestože jsme v evropském srovnání pořád jedním z nejskeptičtějších národů. Už si ale nejsem jistá, že se veřejné mínění odráží i mezi naší politickou reprezentací.
Potíž je v tom, že když se Čechů zeptáte, co bychom s klimatickou změnou mohli dělat, tak většinou vůbec neví. Nanejvýš zmíní, že bychom měli víc recyklovat nebo přejít na elektrická auta. Pokud lidem položíte otázku, co je Zelená dohoda pro Evropu a co si o ní myslí, dokáže vám odpovědět jen zlomek. Připadá mi, že si tohle téma do značné míry zprivatizovali populisti, kteří proti Green Dealu bojují, a často o něm šíří narativy, které nejsou pravdivé. Mluví jen o hrozbách a negativech. Už ale nezmiňují, jak bude Česko vypadat, když nebudeme dělat nic.
Andrej Babiš mluví o zeleném šílenství, Alexandr Vondra dokonce o cestě do pekel.
Což je paradoxní, protože tehdejší premiér Babiš za nás Zelenou dohodu podepsal. Pokud si řekneme, že to je zelené šílenství, a nebudeme dělat nic, znamená to, že v Česku za padesát let nebude o dva stupně tepleji, ale o čtyři stupně tepleji. Lidé nebudou mít vodu ve studnách a nebudou moci pěstovat některé plodiny. Pokud navíc od fosilních paliv nepřejdeme na obnovitelné zdroje, přestaneme být konkurenceschopní. Zbytek světa se totiž posouvá k bezuhlíkové energetice a ekonomice. Pořád se mluví o tom, kolik nás bude stát přechod na elektromobilitu, ale o ceně za nicnedělání už se mlčí. A taky se nezmiňují příležitosti, které nám Zelená dohoda přináší.
Marie Šabacká (43)
- Vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Doktorát v oboru Ekologie a Environmentální studia získala na Montana State University ve Spojených státech. Ve své dizertaci zkoumala život v antarktických Suchých údolích McMurdo.
- Poté se přesunula na postdoktorandskou pozici do British Antactic Survey v Cambridge, absolvovala stáž na Bristolské univerzitě a nakonec se vrátila do Centra polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity, kde působí dodnes.
- Zabývá se zejména ekologií, evolucí a molekulární diverzitou mikroorganismů v polárních oblastech. Absolvovala terénní výzkumy ledovcových ekosystémů v Arktidě, Antarktidě i tropických oblastech. V roce 2022 obdržela Cenu za komunikaci změny klimatu, kterou pravidelně udělují Informační centrum OSN v Praze a Učená společnost České republiky.
Proti Zelené dohodě se protestovalo i na únorové demonstraci zemědělců v Praze. Proč bychom se jí neměli bát?
Protože si díky ní můžeme udržet svou životní úroveň, aniž bychom planetu pro sebe i zbytek světa zničili. Umožňuje nám zabránit nejhorším dopadům klimatické změny, ochránit naši přírodu i lidi a zároveň se modernizovat. Zelená dohoda navíc jednotlivá opatření vytyčuje jen rámcově. Bere v potaz, do jaké míry jsou jednotlivé státy závislé na průmyslu, nebo jak velkými jsou znečišťovateli. Každému státu nastavuje jiné podmínky, Česko je má například mírnější než země, které nejsou tak průmyslově zatížené.
Je to v podstatě nová průmyslová revoluce, která se navíc neděje jen v Evropě, ale téměř po celém světě. Když jsme s příchodem industrializace začali používat fosilní paliva, přispělo to samozřejmě k velkému rozvoji naší civilizace. Naše ekonomika zbohatla, spousta lidí se dostala z chudoby, tehdy to byla nejlepší varianta. V současnosti už ovšem máme jiné možnosti. Získávat energii z obnovitelných zdrojů dřív bylo příliš drahé, ale dneska je to naopak nejlevnější možné řešení. Česko má navíc jaderné elektrárny a jádro patří mezi bezemisní zdroje. Zároveň na postupnou transformaci dostaneme od Evropské unie asi jeden bilion korun, což je obrovské množství peněz.
Teď je ještě dobře využít.
No právě. Peníze už pomalu začínají přicházet a já od politiků neslyším žádné jasné strategie, jak je využít. Očekávala bych, že si stanoví konkrétní vize, jak má Česko vypadat za padesát let a do čeho chceme investovat. Jedna miliarda korun se dá klidně utratit tak, že vysázíte lesík, o který se nikdo nebude starat, a zaškrtnete si v tabulce, že jste tím splnili zelené limity. Taky ji ale můžete využít efektivně, zajistit, aby město omezilo svoje emise, zkvalitnilo životní podmínky svých obyvatel a snížilo sociální nerovnosti.
Nejchudší lidé dnes za energii často platí nejvíc, protože si nemůžou dovolit solární panely nebo zateplení domu. Zelená dohoda je ale nastavená tak, aby na ně tolik nedopadala a nejtěžší břímě nesli naopak největší znečišťovatelé. Navíc na světě v důsledku spalování fosilních paliv pořád umírají miliony lidí, jenom kvůli špatnému ovzduší. Pokud se města budou vytápět bezuhlíkovými zdroji, bude tam jezdit méně aut nebo ta auta budou elektrická, přinese to zlepšení i ze zdravotního hlediska.
České debatě o řešení klimatických změn by tedy podle vás pomohlo méně kulturních válek a více politických vizí.
Přesně tak. Kulturní války jsou mrhání časem a energií. Stejně tak hádky mezi zastánci jádra a příznivci obnovitelných zdrojů. Obojí produkuje výrazně nižší emise než uhlí nebo ropa, a čemu dáme přednost, už je jen politické rozhodnutí. Zbytečné mi přijdou i spory mezi lidmi, kteří by natvrdo snížili počet aut, a podporovateli elektromobility. Myslím, že bychom neměli tolik řešit detaily.
A co se týče politiků, myslím, že by si mohli vzít inspiraci z období covidu. Když přišla pandemie, svoboda lidí se drasticky omezila. Nemohli chodit do práce a do školy, museli nosit roušky, nemohli navštěvovat příbuzné a pak ani cestovat napříč okresy. Většina populace ale byla ochotná opatření dodržovat, protože chápala, proč jsou důležitá. Nemyslím si, že při transformaci na bezuhlíkovou energetiku a ekonomiku budeme muset přijmout nějaká radikální omezení. Politici ale musí umět lidem vysvětlit, co to pro ně konkrétně znamená, jak to ovlivní jejich život a jaké výhody nebo případné krátkodobé nevýhody to přinese.
V Česku máme zastupitelskou demokracii. Proto potřebujeme, aby lidé se Zelenou dohodou souhlasili. Pokud ji budou považovat za katastrofu ohrožující jejich život, budou logicky volit politiky, kteří jim slíbí, že ji zastaví. Pokud v ní naopak budou vidět příležitost, hodí hlas politikům, kteří budou dělat dobrá rozhodnutí pro planetu i pro lidstvo.
Video: Jsou místa, kde se už blížíme k bodu zlomu. Poslední rok je extrém, varuje meteorolog
