Aktuálně.cz: Vystudoval jste ekonomickou školu. Podnikáte. Jak jste se vlastně dostal k Rallye Dakar?
Martin Macík: Určitě díky tátovi. Kolem aut a závodění jsem se pohyboval už odmala a vždycky mě to lákalo. Jezdit jsem začal na motorce, to mi bylo asi šest let. Zhruba v jedenácti letech jsem poprvé seděl za volantem. Byl jsem ale tak malý, že jsem neviděl ven, tak mě posadili na helmu. Se závoděním jsem ale začal až předloni na závodech v Maďarsku a Španělsku.
A.cz: Ve Španělsku jste se tehdy umístil jako čtvrtý, a v Maďarsku jste skončil dokonce na prvním místě. Motivovaly vás tyto úspěchy k absolvování Dakaru?
To úplně ne. Dakar jsem absolvoval už dvakrát jako navigátor. Ale už tehdy mě to táhlo k volantu. Částečně i protože jsem hodně nedůvěřivý.
3. etapa // 8. místo a 11. celkověFanouškovská selfie při tankování. Dneska jsme si to zase užili, bylo to trošku...
Zveřejnil(a) Martin Macík Jr. dne 5. leden 2016
A.cz: Nedůvěřoval jste řidiči?
Bál jsem se, že mě někde vyklopí a nedoveze mě v pořádku do cíle. Nejraději se spoléhám sám na sebe, ale věřím třeba i svému tátovi.
A.cz: Takže ani v běžném životě se nenecháte nikým jiným "vozit"?
Většinou ne.
A.cz: Jste tedy ten typ spolujezdce, co mluví do řízení...
Snažím se to nedělat. Ale když někdo trápí auto a já to slyším, nemůžu si pomoct a řeknu to. Ale učím se to neventilovat.
A.cz: A jaký jste řidič? Nemáte například problém s překračováním povolené rychlosti?
Přiznám se, že jezdím rychle, ale pravidla se snažím dodržovat. Moc dobře si uvědomuji, jak to na silnicích vypadá. Například mě hrozně rozčiluje, že Češi absolutně nerespektují pravidla zipu. Kdybychom je ctili, nebyly by žádné zácpy.
A.cz: Vrátíme se k Dakaru. Jak vypadají přípravy na závod?
Když jsme na začátku loňské sezony sehnali finance, bylo jasné, že se to podaří. Na konci května jsme vyrazili do Tunisu, kde máme komerční testování, kam s námi jezdí i další lidé. Jde jednak o natrénování, najel jsem tam kolem tří tisíc kilometrů, a zároveň vám tam přizpůsobí auto na míru.
A.cz: Na míru?
Podle stylu vaší jízdy. Každý jezdí jinak. Jinak zatáčíte, jinak přidáváte plyn. Například mám mnohem tvrdší auto, než bylo původně.
A.cz: Proč?
Protože jezdím rychleji.
A.cz: Je na Dakaru maximální povolená rychlost?
Je, 140 km za hodinu. A popravdě jsem docela rád, protože na ten kolos je to už docela velká rychlost.
A.cz: Proč je podle vás závod takovým fenoménem?
Za prvé je to opravdu známá značka s dobrým a zvučným jménem. Delší a náročnější trasu na světě nenajdete. Během závodu projedete celý kontinent různými terény. Sáhnete si jak na fyzické, tak i psychické dno a zabrat dostane i auto. Na druhou stranu s tím vším ale zároveň přichází i velká dávka adrenalinu a dobrodružství. Zkrátka nic podobného na světě zatím neexistuje.
A.cz: V čem přesně spočívá ta psychická zátěž?
Ona jde vlastně ruku v ruce s tou fyzickou. Když už nemůžete, tak začnete přemýšlet, a to je špatně, pokud chcete být mezi nejlepšími. Představte si, že každý den bojujete s nedostatkem spánku nebo že za celý den nepotkáte na trase ani jednoho člověka a třeba ani netušíte, jak si vedete. Zároveň bojujete s rivalitou, s kritikou a nepřejícností, což taky na psychiku moc pozitivně nepůsobí.
A.cz: Je v tomhle závodě nějaké podobně ožehavé a kritické místo jako třeba Taxisův příkop ve Velké pardubické?
Já k tomu takhle nepřistupoval. Bral jsem to spíš tak, že Dakar je náročný jako celek. Na každém povrchu musíte závodit, a pokud chcete vyhrát, tak musíte být na každém taky nejrychlejší. Mezi nejnáročnější ale podle mého patří etapa kolem Copiapó – Antofagasta, kde jsem taky loni skončil. To je místo, kde se nachází písek zvaný fesh-fesh. Jde o hrozně měkký povrch, takže musíte jet ve vyjetých stopách. Právě na těchto místech to s námi házelo tak, že jsem si myslel, že ani auto nevydrží.
A.cz: A vydrželo?
Dneska už jsou auta na takové úrovni, že technika předčí člověka a ten se jí musí snažit přizpůsobit.
A.cz: Máte nějakou další speciální výbavu?
V podstatě ne. Pod kombinézou máme speciální rolák a ponožky. Všechno, včetně toho overalu, který vidíte, musí být nehořlavé. I když jsem vlastně nikdy neviděl žádný kamion hořet.
A.cz: Co je tedy nejčastější příčinou nehody?
Náraz nebo převrácení, když například neodhadnete náklon kamionu.
A.cz: Na závodech formulí mě baví to, jak rychle dokážou mechanici vyměnit kolo. Taky to trénujete?
Určitě. Trénujeme, dokonce je to moje úchylka (smích). Musíte si ale uvědomit, že mi ve třech vyměňujeme kolo, které váží 140 kilo, a místo jednoho šroubu jich utahujeme deset.
A.cz: Za jak dlouho to tedy zvládnete?
Náš rekord je pět minut 45 vteřin.
A.cz: Trénoval jste také v rámci příprav na Dakar fyzičku?
Měl jsem už dříve vlastního trenéra Pavla Provázku, profesionála, který trénuje i české olympioniky, například plavce nebo judisty. Ze začátku si tedy myslel, že je to úplná hovadina. Na kroucení volantem prý nepotřebuju fyzičku. Když jsem mu pustil pár videí, došlo mu, že to nebude až taková sranda, a začali jsme na ostro s dvoufázovým tréninkem. Denně běhání a posilovna. Takhle každý den, dva a půl měsíce až do Dakaru. Nejdůležitější je pro mě trénovat vytrvalost. Musím totiž s fyzičkou vydržet celých 14 dní po celou dobu závodu. Nedostatek zkušeností a mládí musím nějak vyvážit.
A.cz: Zdědil jste talent pro řízení po otci (automobilový závodník Martin Macík senior, pozn. red.)?
Na to byste se asi musela zeptat někoho jiného. Tohle si netroufám hodnotit.
A.cz: Zkušenosti vašeho otce pro vás určitou výhodou jsou...
Nepochybně. Bez něj bych se k tomu asi nedostal. Hodně mi pomáhají i jeho praktické rady. Na druhou stranu je to do určité míry i nevýhoda. Spousta lidí, včetně mých kamarádů, si myslí, že mi vyšlapal cestičku, a to není pravda.
A.cz: Chválí vás?
Nepatří k těm lidem, kteří by to dělali. V podstatě mě pochválil dvakrát. Poprvé, když jsem složil bakalářské zkoušky, a podruhé, když jsem vyhrál v Maďarsku. (smích)
A.cz: Být jedním z nejmladších účastníků Dakaru a zároveň nejmladším řidičem ve své kategorii je asi docela dobrým tahákem pro potenciální sponzory...
Souhlasím. V dnešní době internetu a sociálních sítí, kdy jsou lidé zahlceni informacemi, je určitě důležité něčím zaujmout.
A.cz: Který zážitek z loňského závodu byl pro vás tím nejhorším?
Když nás vyloučili. Byl jsem strašně nadšený, že se můžu zúčastnit, o to větší rána byla, když jsme museli odstoupit.
