Rozhovor - Magdalena Frouzová vystudovala politologii a sinologii v Hamburku, poté pracovala v Egyptě, Německu nebo Íránu. Dříve psala o muslimském světě a zejména o postavení žen i jejich životě v západní Evropě.
Nedávno vydala knihu Touha být úžasná, kterou apeluje nejenom na ženy, ale i na muže. "Měli bychom si uvědomit, že se změnila doba a dávno nežijeme v 90. letech. V té době jsme se odnaučili podpory ve vztazích," vysvětluje.
Frouzová je přesvědčená, že na dnešní vztahy klademe daleko větší nároky, ale přitom se do nich bojíme investovat. "Bereme je jako doplnění naší identity," dodává na adresu současných žen, které stále zůstávají mentalitou Popelkami.
Aktuálně.cz: Je vaše kniha návodem pro ženy, jak se mají stát úžasnými?
Magdalena Frouzová: Ne, naopak! Já ukazuji, co nás stojí ta naše touha takovou "úžasnou" ženou být. Toužíme být úžasnou matkou, partnerkou nebo manželkou, mít dokonale fungující domácnost, být úspěšnou v práci a v šedesáti vypadat na dvacet. Obětujeme tomu všechno, veškerou energii a veškeré peníze. V naději být ještě o něco atraktivnější a přiblížit se šanci klovnout slibného partnera, co nám ten domek zaplatí, utrácíme za řetízky, střevíčky a šaty, a v padesáti se pak divíme, že ve vile se zahradou bydlí ty, které peníze využily i jinak. Pořád jakoby žijeme mentalitou Popelky, ačkoli doba se změnila. Už dávno se nemusíme jen natřásat a pasivně čekat na prince. Máme mnohem víc šancí stát se princeznou vlastní zásluhou, ale my si to neuvědomujeme. Neumíme ty šance využít, necháváme si je utéct.
A.cz: Touží ženy navzdory emancipaci především po tom, výhodně se provdat?
My tuhle ekonomickou poučku, kterou se řídily generace žen před námi, máme jen silně zakódovanou v hlavě a nějak si nejsme schopny uvědomit, že už dávno neplatí, protože doba se změnila. Vztahy se oproti dřívějšku častěji rozpadají, rozvodovost přesahuje padesát procent a průměrná délka manželství je 13 let. Můžeme potkat milionáře a vzít si ho, kde ale máme jistotu, že s námi zůstane a bude nás živit až do konce života? Uvědomíme si to ale většinou pozdě.
A.cz: Myslíte si, že muži chtějí, abychom byly "úžasné"?
To sice záleží na konkrétní osobě, ale obecně je prokázané, že nikdo z nás – a to ani muži, ani ženy – vedle sebe úžasné bytosti zase tak moc mít nemusí. Většina z nás se cítí lépe s maličko nedokonalými a pohodovými lidmi, kteří mají podobné starosti jako my samy. Dokonalé nechceme ani za kolegyně, ani za kamarádky, a dokonce ani muži, jak ukazuji v knížce, je zdaleka tak neupřednostňují, jak si myslíme. To je právě ta naše chyba! Samy si stanovujeme cíl být úžasné, ale spousta mužů to od nás ani nevyžaduje. Do určité míry se na tom podílí média a samozřejmě i doba, která říká, že můžeme mít všechno, co chceme. Myslím si, že muži chtějí být se svými partnerkami především spokojení.
A.cz: Samozřejmě to taky záleží na konkrétních typech lidí.
Samozřejmě. Nikdo z nás nemůže být úžasný a hodně záleží na tom, jaký k sobě najde protějšek. Ne všichni muži opustí svojí ženu kvůli "dvacítce". Zároveň se ale najde i hodně takových, kteří to udělají. Stačí se projet tramvají a uvidíte, jak je konkurence vysoká. V jedné z kapitol mojí knížky píšu o tom, jak moc se vztahy změnily, a také o tom, že si stále méně vážíme rodiny a ve vztazích klademe už pouze nároky.
A.cz: Očekáváme od vztahů něco jiného než předešlé generace?
Přesně tak. Klademe na vztahy mnohem větší nároky, a samy přitom dáváme méně. Vztah dnes bereme jako doplnění naší identity. Chceme, aby nám něco umožňoval, dával zázemí, pocit bezpečí, intimitu nebo třeba i jen společenské postavení. Jenže ač každý snadno vysype z rukávu, co si od vztahu slibuje, trochu se zakoktá, když přijde řeč na to, co je ochoten vztahu dát či obětovat.
A.cz: V jedné z kapitol píšete, že ženy chtějí, aby je partner živil, na druhou stranu mu už neposkytnou očekávaný servis.
Ano a to je ten paradox. Hodně jsme se emancipovaly a kdejaká mladá holka dnes sebevědomě tvrdí, že nehodlá partnerovi celé dny vyvařovat, prát, žehlit a hřát postel. Na druhou stranu klidně čekáme, že muž nás bude živit. Ale proč by měl? Servis už není, co býval, a hlavně si ho může zaplatit jako služby a má ho bez zbytečných domácích řečí. Pokud tento způsob myšlení nezměníme, nastane asi fáze, kdy lidé nebudou žít v klasických vztazích, ale budou v nich setrvávat jen tak dlouho, dokud je bude bavit.
A.cz: Co by tedy ženy měly změnit?
Nejenom ženy. Snažím se apelovat na všechny, aby změnili přístup a uvědomili si, že se změnila doba a dávno nežijeme v 90. letech, kdy všichni začali podnikat. Muži rodinu sice finančně zabezpečili, ale nic víc. V té době jsme se odnaučili podpory ve vztazích.
A.cz: Problémy společnosti spojené například s rozvodovostí tedy souvisejí s dobou v 90. letech?
To se tak úplně říct nedá, rozvodovost stoupá v celé Evropě zkrátka i proto, že lidé už na sobě nejsou vzájemně tak závislí, a nejspíš také proto, že žijí déle a chtějí toho za ta desetiletí vyzkoušet víc. Ale je tu jedno české specifikum 90. let, kdy se lidé dali hromadně na podnikání a vydělávání peněz, čemuž všechno podřídili. Mnozí si navykli aroganci a pocitu, že jim patří svět a že pokud vydělávají, nesmí od nich nikdo nic jiného žádat. Teprve dnes si začínáme uvědomovat, že vztahy nefungují, když nedáváme i něco víc než jen peníze.
A.cz: To se ale netýká jen žen...
Vůbec ne, to se týká právě hodně i mužů!
A.cz: Procházíme tedy dobou, která by se dala označit jako "krize ženství"?
Naopak. Máme se líp, než jsme se kdy měly. Ať už to vezmeme od hygienických a kosmetických přípravků, které máme k dispozici, přes právní postavení až po možnosti se vzdělávat, seberealizovat a mít vztahy podle našeho gusta. Jen nám to trochu kazí vlastní nároky – máme dojem, že můžeme mít všechno, a pak jsme v depresi, když se nám to nedaří.
A.cz: Jak tedy ideálně využít výdobytků emancipace a vytvořit z nefunkčního vztahu funkční?
To záleží opravdu na každém, vůbec si netroufám nějak generalizovat nebo někomu něco doporučovat! Obecně lze říct, že dnes ženy od svého partnera očekávají víc než jen to, že bude živit rodinu. Stejně tak hodně mužů už od ženy nechce, aby se jen starala o děti a byla v noci k dispozici. Chtějí s ní trávit volný čas a mít se s ní o čem pobavit. Společným jmenovatelem spokojených vztahů je vlastně více společně a aktivně stráveného času.
A.cz: Považujete se za zastánkyni emancipace žen?
Samozřejmě, vždyť bez ní by se například úplně zhroutil trh práce, vzdělávání, lékařská péče! Nastala doba, kdy budeme muset začít řešit, jak naložit s pozitivy, která jsme si vybojovaly. Bojovat jeden proti druhému k ničemu nevede. Ženy, které se snaží prosadit v mužských oborech, jako je třeba IT, to mají opravdu těžké. Je ale hrozně důležité, aby ženy do těchto oborů odcházely, protože do něj vnesou lidskost.
A.cz: Mluvila jste o problémech 90. let. Jaké problémy se řešily ve vztazích například o deset let dřív?
Měřeno podle toho, s čím lidé chodili do manželských a vztahových poraden, tak v 80. letech řešili zdánlivé prkotiny, jako třeba že si manžel nečistí zuby. Samozřejmě šlo o zástupné problémy, protože spolu museli pár metrů čtverečních sdílet manželé, kteří se už patnáct let naprosto nesnášeli, 90. léta se pak nesla ve znamení krize rodiny. Zajímavé bylo následné období spojené se společenskou diverzifikací, na kterou nebyl nikdo připraven. Někdo začal kouřit hašiš, jiný koketoval se skinheady a lidé chodili do poraden prosit psychology, aby vše vrátili do normálu. Nebyli jsme připraveni na to, že všechno je vlastně normální, a dostávali jsme se do konfliktů kvůli rozdílným životním stylům.
A.cz: A s čím se potýkají lidé ve vztazích dnes?
V současnosti se do poraden často chodí poradit ženy kolem třiceti, které mají zdánlivě všechno – kariéru, peníze, úspěch, ale chybí jim partner, protože pořád žijeme v mentalitě, že muž by měl vydělávat víc nebo mít vyšší postavení. Přitom takových partnerů už dávno není dost. Pokud budeme na výše postaveném partnerovi trvat, skončíme nejspíš jako zhrzené milenky nebo rozvedené ženy. Teprve postupně se s tím učíme žít, například v Americe už přes 40 procent zadaných žen vydělává více než jejich partner. Další skupina, která dnes často vyhledává pomoc v poradnách, jsou právě ženy kolem padesáti, které se v 90. letech obětovaly rodině, pak je partner opustil a ony teď nemají zaměstnání a moc na co navázat.
A.cz: Máte také osobní zkušenost s postavením ženy v muslimském světě. Jak moc se liší od našeho?
My na ně pohlížíme jako na diskriminované chudinky, ale tohle se nedá aplikovat na všechny. V islámských zemích hrozně záleží na tom, z jaké jste rodiny, protože pokud jste z otevřené a bohaté rodiny, leží vám svět u nohou. Zajímavé ale je, že někdy pokládáme za strašnou diskriminaci něco, co tady samy děláme dobrovolně. Vezměte si třeba vzdělání. Když tady řeknu, že třeba bohatá arabská rodina dívce zaplatí exkluzivní vzdělání na prestižní univerzitě, ale po svatbě jí řekne, že nesmí chodit do zaměstnání a má se věnovat rodině, tak se všichni zděsí. Proboha, na co studovala? Jenže tady dost žen po mateřské své vzdělání taky zahodí, zůstane několik let doma, ujede jim vlak, a vlastně je to to samé. Děláme to dobrovolně.
A.cz: Nemáte tedy pocit, že by byly diskriminované?
To ne. Zákonodárství je diskriminační. Na druhou stranu jsou to země, kde často nejsou uzákoněna ani lidská práva, tak to pak těžko čekat, že se tam bude dbát specificky na ta ženská. Společnost je tam ale rozvrstvená na základě peněz. Pokud žena pochází z bohaté rodiny, může na tom být lépe než průměrná Evropanka.
