Aktuálně.cz: Café V lese, Café Neustadt, Piána na ulici nebo Poesiomat, to všechno jsou podniky a projekty spojované s vaším jménem. Tohle teď opustíte a stane se z vás hradní pán?
Ondřej Kobza: Prahu miluju, ale dlouhodobě jsem hledal nějaké vhodné místo na venkově. Takové, kde by nebylo dobře jen mně samotnému, ale ve kterém bych měl možnost přivítat i návštěvy. Představuji si to tak, že Pirkenštejn by tedy měl sloužit za prvé jako moje soukromá chalupa, za druhé jako místo setkání různých skupin lidí. V budoucnu by se z něj mohl stát takový novodobý klášter a zároveň útočiště i pro lidi, kteří nemají k církevnímu prostředí tak blízko. Samozřejmě bych byl rád, kdyby sem jezdili meditovat i lidé z různých katolických kruhů, ale dveře nezavírám ani jiným skupinám. Ale stejně tak mají dveře otevřené i místní.
A.cz: Kavárny vám asi vynáší, když si můžete dovolit podobné letní sídlo.
To bych ani neřekl. Ještě po pěti letech podnikání mám dluhy. Původně jsem měl v plánu pořídit si nějaký statek, ale na to prostě nemám.
A.cz: Hrad se ukázal jako levnější řešení?
Primárně nejde o to, že je to hrad. To je mi jedno, jde o to místo, o snadnou dostupnost do Prahy a také o to, že jde o 200 let starou faru. Pirkenštejn mám navíc jen v dlouhodobém pronájmu, a to na deset let. Měsíčně zaplatím deset tisíc a podmínkou je rovněž ročně investovat 150 tisíc.
A.cz: Za deset lety byste ale za takovou částku měl ten statek...
Za tu dobu ale můžu být u vzniku celé řady skvělých věcí a taky věřím tomu, že pokud všechno půjde tak, jak má, tak mi církev pronájem prodlouží. Už teď se mi odtud nechce a užívám si ten klid. Oficiálně jsem tu od 1. září a od té doby jsem ještě nespal v Praze. Má to tady naprosto blahodárné účinky. V Praze jsem zvyklý řešit faktury a stížnosti nespokojených zákazníků. Tady za mnou přišel soused, který využívá kus pozemku patřící k hradu, jestli mi nebude vadit, že bychom na společném pozemku chovali kozy. Další přišel s požadavkem, že by rád opravil schody vedoucí k hradní věži, a s tím, že by chtěl opět zavést zvonění v poledne a na klekání. Takovéhle věci mají pro městského člověka doslova léčivý význam.
Na druhou stanu věřím i v to, že pozitivní dopad si odnesou místní, kterým chci hrad po dlouhé době, co byl uzavřen, zase zpřístupnit. Nehodlám sice organizovat žádné velké akce typu koncert Tata Bojs, ale nechat jim otevřené dveře na akce, které se zde budou konat. Chystáme například bazar nepotřebných věcí. Taky bych chtěl motivovat další, kteří hledají podobná místa. Prázdných objektů vhodných k pronájmu je vícero a stačí udělat opravdu málo, abychom se k nim dostali. Zkrátka všechno jde, jen si za tím stačí jít a nevzdávat se při prvních obtížích.
A.cz: Čeká vás momentálně nějaká urgentní oprava a investice?
V podstatě ne. Zatím hledám jen vhodný nábytek, který by se sem hodil. Přes zimu budu hlavně monitorovat střechu, jestli sem neteče. A budeme se statikem řešit stav zvonů z 15. století, aby se co nejdříve mohlo obnovit pravidelné zvonění.
A.cz: Naznačoval jste, že už spolupracujete s pražským architektem Petrem Hájkem...
S Petrem Hájkem jsme si strašně sedli. V současnosti spolupracujeme na jednom projektu, komunitní zahradě na střeše Lucerny, o kterém zatím pouze jednáme s paní Havlovou. V souvislosti s Pirkenštejnem jsme zatím hovořili například o observatoři, která by měla vzniknout v bývalé hlásné věži a posléze zvonici ze 13. století. Vlastně je hrozně zajímavé, jak tihle neskutečně talentovaní lidé, kteří umí spousty věcí, nejsou moc známí. Podívejte se na mě, já nic neumím a vzbudím takový zájem. Oni toho mají za sebou daleko víc.
A.cz.: Zřejmě se stačí obklopit zajímavými lidmi a mít dostatečně bláznivé nápady...
To je pravda. Jsem takový mediátor, umím zprostředkovávat. To spadá do sféry římského boha Mercura.
A.cz: Takže jste výborný manažer lidských zdrojů.
To možná ano, ale jako konkrétní manažer moc ne. Kavárny sice fungují, ale dluhy jsem ještě nesplatil. A ani se servisem nejsem občas moc spokojený, trochu to vázne a lidé jsou mnohdy právem znepokojení. Zkrátka, rozhodně nejsem dobrým manažerem, teprve se to učím. Zatím to spočívá spíš v mojí energii a ve vrhání se do bláznivých projektů. Úspěch se většinou dostaví právě díky téhle odhodlanosti. Snažím se třeba nadchnout dobrého produkčního, nechat si poradit, oslovit další lidi, které by projekty mohly zajímat, což se samozřejmě také nepovede vždy.
A.cz: Zatím jste měl na lidi spíš štěstí, ne?
Asi ano. Párkrát se mi to vymstilo a hodněkrát povedlo. Naposledy teď Michaela Hečková, která za mě řeší věci ohledně neziskovky Piána na ulici a třeba projekt Kulturní jádra BU2R. S ním se snažíme pomáhat aktivním lidem v regionech. Potkali jsme takhle třeba tři mladé holky, které vedou pop-up bar v kontejneru na ústecké náplavce. Je skvělé být u toho, jak se někdo učí podnikat.
A.cz: Momentálně ale řešíte především hrad a to, jak ho zaplnit lidmi a projekty.
Určitě a taky projekt Lucerny. Nechci to zakřiknout, opravdu je to zatím nepotvrzené a pouze se o tom jedná. Na druhou stranu – je to poprvé, co si můžu dovolit, aby mě zajímal "jenom hrad" nebo něco takto osobního. Projekty kolem pián na ulici pokračují dál, připravujeme poesiomat v zahraničí, šachové stolky se šíří republikou, dále pomáháme těm, kteří se starají o piána ve více než čtyřiceti městech, více se zaměřujeme na projekty mimo Prahu a třeba na říjen chystáme s Bogdanem Trojakem festival básníků v žižkovském tunelu. Jen už teď všechno nestojí a nepadá na mně.
A.cz: Kamarádi na vaše aktivity asi reagují většinou pozitivně. Vnímáte ale i hlasy, které říkají, že je v Praze tak trochu "překobzováno"?
Samozřejmě že je vnímám. Naposledy třeba i článek v Respektu. Ale to je v pořádku. Věci se musí vyvažovat.
