Když koncem loňského února Rusko napadlo Ukrajinu, přemýšlel zrovna student Institutu tvůrčí fotografie v Opavě Jakub Joch nad tématem své klauzurní práce. "Jednoho dne jsem volal mámě do Brna a ona mi řekla, že zrovna jedou zavézt stará kola po mně a po bratrovi jedné ukrajinské rodině, která bydlí kousek za městem. Šlo o dceru, matku a otce, který byl v invalidním důchodu, a mohl tak Ukrajinu opustit. Syn ale zrovna oslavil osmnáctiny, takže jako čerstvě plnoletý musel zůstat v Užhorodu pro případ, že by ho armáda potřebovala," vrací se Jakub do období po vypuknutí invaze.
Tehdy se mu v hlavě zrodil nápad, že by za o tři roky mladším Bohdanem mohl vyrazit s fotoaparátem a zdokumentovat jeho situaci, aby upozornil na to, co mladý kluk ve válkou rozbouřeném státě prožívá. "Nechtěl jsem jen zneužít silné téma. I pro mě to byl terapeutický projekt, protože se mě válka hodně dotýkala," říká Jakub. Při nejbližší cestě do Brna navštívil Bohdanovy rodiče, aby zjistil, jak se k jeho plánu staví. "Bohdanova máma byla nadšená, že její syn nezůstane v Užhorodu sám. Během pěti minut jsme si s ním telefonovali a domlouvali se, kdy za ním dorazím," vzpomíná.
Hned nato obešel ukrajinské autobusové linky na brněnské Zvonařce a u jedné z nich si koupil jízdenku. "Když jsem ale kolem čtvrté ráno přišel na zastávku, nikdo jiný tam nestál, takže jsem netušil, jestli spoj vůbec pojede. Zkusil jsem se proto ozvat na číslo z lístku, kde na mě sice spustili ukrajinsky, ale nějak jsem z těch slov pochopil, že je autobus na cestě. Měl asi hodinové zpoždění," líčí Jakub.
Každý mluvil vlastním jazykem, přesto si rozuměli
Když po zhruba desetihodinové cestě dorazil na užhorodské autobusové nádraží, Bohdan tam na něj čekal ještě se dvěma rodinnými známými, kteří právě utekli z Rusy obsazeného Chersonu na Západ. "Vyzvedli mě autem, se kterým jsme hned zamířili za město, kde se Bohdan učil řídit," usmívá se Jakub při vzpomínce. Dorozumívali se anglicky, případně zkoušel každý mluvit ve svém jazyce a zjišťovali, že některá slova znějí překvapivě podobně. "Během pár dnů jsem alespoň základní fráze v ukrajinštině pochytil," doplňuje Jakub.
V Užhorodu nakonec strávil skoro týden, během něhož ho Bohdan provedl městem a vzal ho na svá oblíbená místa. Bylo jaro, takže kolem všechno kvetlo, z oblohy svítily hřejivé sluneční paprsky, a Jakub i jeho nový ukrajinský kamarád tak navzdory válce prožívali příjemné okamžiky. "Seznámil mě i se svými kamarády. Nikdo z nich ale v Užhorodu na rozdíl od Bohdana nezůstal sám. Jeho rodiče do Česka delší dobu dojížděli za prací, takže v Brně už měli nějaké zázemí. Jeho přítelkyně byla zase tou dobou s rodiči v Německu. Skončil ve válkou zmítané zemi úplně izolovaný," přibližuje Jakub.
Bohdan dodává, že samota pro něj nebyla tím nejhorším. "Moji rodiče vyráželi za prací do Veverské Bítýšky už několik let, takže jsem byl celkem zvyklý být doma sám. S vypuknutím války se ale ve městě najednou pravidelně ozývaly poplašné sirény a já jsem se začal bát o své zdraví. Trpím epilepsií, takže se mi s příchodem invaze hodně zvýšil tlak a často jsem zažíval panické ataky. Děsila mě představa, že dostanu záchvat a kolem nebude nikdo, kdo by mi pomohl. Zůstala se mnou jenom moje kočka, a ta by mě z toho nedostala. Když bylo nejhůř, zavolal jsem někomu ze svých kamarádů, ať přijde, a do toho jsem bral léky, které mě jakž takž dokázaly zklidnit," vypráví Bohdan.
Nechce jen nečinně čekat, než válka skončí
Potvrzuje, že nebýt války, vzpomínal by na týden, kdy ho navštívil Jakub s fotoaparátem, jenom v dobrém. Vyzdvihuje, že se z nich stali přátelé, a Jakub souhlasně přikyvuje. "Když jsem se s Bohdanem loučil, bylo mi smutno. Říkal jsem mu, že se snad brzy zase uvidíme, a přitom jsem nevěděl, jestli to není jenom fráze. O to víc jsem byl překvapený, když jsem mu o dva měsíce později volal, že bych ho rád zase navštívil, a on zrovna seděl v autobuse směrem do Česka. Nakonec jsme se tak potkali tady," prozrazuje Jakub nečekaný happyend Bohdanova příběhu.
Díky lékařské zprávě o jeho zdravotním stavu, která potvrzuje, že kvůli epilepsii nemůže dostat povolávací rozkaz, mohl po pár měsících rusko-ukrajinského konfliktu konečně vycestovat do západní Evropy. Nejdřív se znovu shledal se svými rodiči ve Veverské Bítýšce a posléze odjel do Německa za svou přítelkyní, se kterou si nyní hledají společné bydlení v Mannheimu. "Když se tu procházím po ulicích, některá místa mi hodně připomínají Užhorod. To mi pak dojde, jak moc mi Ukrajina a moji přátelé, kteří tam museli zůstat, chybí. Na druhou stranu jsem vděčný, že jsem v bezpečí," dodává.
"Každý den doufám, že válka skončí třeba už zítra ráno. Zároveň si ale uvědomuju, že se toho pravděpodobně nedočkáme za půl roku, za rok, možná ani za několik let. Proto mi nedává smysl jen nečinně čekat, než se budu moct zase vrátit domů. Chci si z pobytu v Německu odnést co nejvíc. Momentálně se učím německy, abych rozuměl místnímu jazyku, a pak bych se rád přihlásil na vysokou školu. Uvažuju o informačních technologiích, které jsem studoval už na Ukrajině, případně o grafickém designu," plánuje. Už v srpnu by za ním měl navíc přijet Jakub, který se chystá navázat na svůj fotografický projekt a dokumentovat Bohdanův život i v Německu.
