Pro Helenu Šeflovou, tehdy devatenáctiletou slečnu Bílkovou, začaly události kolem srpnové okupace vlastně již v červnu 1968. Tehdy její kamarádka očekávala příjezd přítele z východního Berlína. Měli spolu a s rodiči strávit dovolenou v Českém ráji. Jenže místo toho jí přišel dopis, v němž jí přítel sděloval, že ho tatínek v létě do Československa nepustí - prý se tam v té době něco stane.
"Takže my jsme věděli státní tajemství už v červnu, protože jí to vybreptal do dopisu. Jenže jsme to brali na lehkou váhu, věřili jsme Dubčekovi, to byl idol, a nás mladé holky stejně tehdy zajímali spíše Neckář s Kubišovou než politika. A i kdyby jí tam napsal přímo, že na nás přijedou v létě Rusové, stejně bychom se tomu vysmáli, že je to nesmysl," vypráví Helena Šeflová.
Kamarádka dávala dopis číst rodičům a dalším dospělým, nikdo si s touto informací nevěděl rady a každý jí říkal: "No jo, prostě tě nechce on, nebo jeho otec, tak si holt nějakou výmluvu musel najít."
Do pohraničí je vylákaly sliby komunistů
Manželé Bílkovi, rodiče Heleny Šeflové, byli Pražáci. Do pohraničí je vylákaly sliby komunistů. Falešné, jak se později ukázalo.
"Klement Gottwald potřeboval nalákat Čechy do pohraničí, a tak slíbil, že tam řemeslníci dostanou domy i provozy po Němcích a budou moci mít svou malou živnost. Tatínek byl pekař z Prahy, uvěřil mu a odstěhoval se i s mou maminkou do Horní Řasnice u Liberce. Jenže jakmile to pohraničí osídlili, tak jim živnosti za rok vzali," vypráví paní Šeflová.
Pekárnu a pekařství museli rodiče zavřít a chodili pracovat do cementárny naproti. Po nuceném vysídlení Němců šlo už o druhou smutnou kapitolu tohoto domu. Třetí kapitola se začala psát 21. srpna 1968. Osudné datum pro československý národ se stalo osudným i pro rodinu Bílkových a jejich domov.
Do Prahy mířily přes Liberecko hned tři tankové divize okupantů - Rusové, Poláci i Východní Němci.
Noc před okupací Bílkovi slyšeli, jak nad nimi dlouho přelétávají letadla směrem na Liberec a Prahu. Pak se zvuk změnil - z hučení letadel na drkotání tanků. I to ještě stále přisuzovali avizovaným vojenským cvičením.
Do poslední chvíle tomu nevěřili
"Pustili jsme si rádio. Nejdříve nevysílalo, protože ho odpojili. Pak pouštěli nějakou pochmurnou vážnou hudbu, myslím Beethovena. A pak se ozval hlasatel a říkal, že jde o omyl, který se brzy vyřeší, a ať lidé zachovají klid," vzpomíná paní Šeflová. "Já jsem se ani moc nebála, říkala jsem si, no jo, oni se tu projedou, ukážou svou sílu, udělají na nás ‚bu bu bu, ty ty ty, dejte pokoj s tím vaším socialismem s lidskou tváří‘ a zase odjedou."
Ještě onoho 21. srpna odešli místní do práce, nejčastěji do nedalekých textilek, ale pustili je dříve, protože situace začala být napjatá a nebylo jasné, zda budou jezdit vlaky. Lidé začali skupovat zboží z obchodů, paní Helena si říkala, že jsou blázni a zbytečně panikaří.
Když se vrátila domů, dívala se z kuchyňského okna na projíždějící kolonu tanků. Přerušil ji rázný pokyn maminky: "Jdi od toho okna, vždyť jezdí přímo podél zdi! A radši mi pojď pomoct na zahrádku nasekat králíkům trávu!"
Što já to zrobil?!
Jak se brzy ukázalo, maminka jí právě zachránila život. V domě zůstal jen tatínek - u kuchyňského stolu pil kávu a dával si odpolední cigaretu. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Obě ženy žaly na louce za domem trávu a za chvíli uslyšely, jak monotónní zvuk obrněnců přerušila ohlušující rána a řinčení skla. K nebi začal stoupat dým. Věděly, že je zle - tank musel narazit buď do továrny, nebo do jejich domu.
"Běžela jsem se podívat a viděla, jak tank ukrojil kuchyň. Přejel gauč, promáčkl obrazovku a nad televizí civěla do zahrádky hlaveň. Měla jsem strach o tatínka, ale naštěstí jsem ho zahlédla, jak vybíhá z domu, z hlavy mu jen trochu kapala krev, jak ho zasáhl kus zdiva."
Otec duchapřítomně vyskočil od stolu a vyběhl dveřmi ven na dvorek. Kdyby použil druhý východ, zasypal by ho strop.
"Kuchyň se ocitla v oblacích dýmu, trefilo mě do hlavy několik úlomků zdiva. Z mračna prachu se přede mnou objevil obludný obrněný vůz. Než jsem stačil vyběhnout, obrněnec se snažil vyprostit z rozvalin a strhl na sebe ještě strop a další část zdiva," líčil 25. srpna 1968 pro Noviny Jablonecka svůj dramatický zážitek sám František Bílek, otec Heleny Šeflové.
Hůře dopadl jeden z ruských vojáků, který během srážky buď vyskočil nebo vypadl z tanku. "Bezvládně ležel u silnice, jeho kolega seděl venku, držel se za hlavu a bědoval: ‚Što já to zrobil, što já to zrobil?!‘ Omlouval se nám, říkal, že tři dny nespal a ani pořádně neví, kde je."
Pak rodinu požádal o kýbl s vodou a tím se pokusil vzkřísit svého kolegu. Když se mu to nepodařilo, naložil ho do tanku.
To už přibíhali sousedé, volali na Bílkovy, zda jsou v pořádku, a nadávali ruským vojákům. Přiběhla i Helenina kamarádka Hanka Prousková a zoufale volala její jméno. Před očima ještě měla tragédii, kterou před pár hodinami zažila v Liberci. Zde jiný ruský tank vjel u radnice do podloubí a padající zdivo zabilo a zranilo několik lidí. Celé to z lešení fotil jejich společný kamarád z tanečních. Když se sklonil k foťáku, aby si vyměnil film, jeden z Rusů ho střelil do zad. Zemřel v sanitce.
Po návratu domů do Horní Řasnice se Hanka bála, že okupanti možná právě zmařili život dalšího blízkého. Oddechla si, když spatřila Helenu i její rodiče v pořádku. Spolu s ostatními pak napjatě sledovala, jak se Rusové dlouze pokoušejí s tankem vyjet. Když konečně vycouvali, strhli další zdivo. Pak se rozjeli a byli pryč. Na místě zůstala nešťastná rodina, pobořený barák a strnulí sousedé.
"Bydleli jsme na nepřehledném místě. Křižovatka, silnice od Jindřichovic pod Smrkem, silnice dál do Horní Řasnice, silnice na Frýdlant, naproti továrnička a navíc hned za domem ústil mostek nad potokem," popisuje paní Šeflová. "Tanky sjížděly od Jindřichovic z kopečka a aby se trefily na můstek, musely trochu ubrat. No a ten jeden holt neubral," dodává.
Fotili si nás jako atrakci
Když obhlíželi škody, zdálo se, že se dům podaří opravit. Nábytek z kuchyně proto odstěhovali provizorně na chodbu, spali v ložnici, která byla na druhé straně stavení a maminka vařila v kuchyni bez zdí a stropu.
"První dny nám říkali: ‚Nebojte, to bude dobrý, to vám šikovný zedník spraví.‘"
Lidé jim pomáhali se stěhováním nábytku i s uklízením. Jenže z budovy visely trámy a na místo neštěstí se chodily dívat děti. Národní výbor proto rozhodl, že se narušená půlka stavení musí strhnout, aby neohrožovala okolí.
"Sem totiž nechodili jen ti, co chtěli pomoci. Jezdili se na nás dívat jako na atrakci. Fotili si nás, jak žijeme v pobořeném domě. Jeli třeba sousedi na motorce a volali na maminku: ‚Paní Bílková, jak se vám vaří v takhle otevřený kuchyni?!"
Nejvíc bydleli na chodbě, která vypadala nejbezpečněji, zde i jedli, s miskami na klíně. Každý večer se strachem uléhali do ložnice, v obavě, že se na ně dům zřítí. Tanky okupantů totiž projížděly dál a každý další otřes zdivo dále narušoval.
Odškodné? Tisíc korun za leknutí
Takto přežívali celý měsíc, situace začala být neúnosná.
"Zachránil nás pan Valenta, tatínkův známý, který se už na to nemohl koukat. Říkal, že to na nás může kdykoliv spadnout a že nám pomůže sehnat bydlení."
To se nakonec povedlo v sousední Dolní Řasnici, shodou okolností opět ve staré bývalé pekárně. Bílkovi se navzdory své tíživé situaci, která byla známá široko daleko, začali potýkat se závistí. Nejdřív jim někteří nepřáli toto bydlení zdarma, když si za dva roky pořídili vlastní domek v Novém Městě pod Smrkem, začalo se říkat, kolik museli dostat peněz na odškodném.
"Přitom to bylo z poctivě našetřených úspor rodičů. Tenkrát ty domy v pohraničí nebyly moc drahé. A odškodné? Nikdo nám to nechtěl věřit, ale činilo tisíc korun českých, prý za leknutí," líčí paní Šeflová.
Dům totiž v době incidentu už nepatřil jim, ale protější továrně. Její vedení jim v roce 1958 přišlo sdělit, že mají až moc místa, dům odkoupili a udělali si v patře kanceláře a ubytovnu pro dělníky.
Otec unikl Němcům i Rusům
Ředitel protější továrny, kde oba rodiče pracovali, si pak z pobořeného stavení odvážel cihly a stavěl si z nich chatu u Frýdlantu. Asi za rok po události budovu strhli.
Když se dnes člověk podívá na satelitní mapu, na kdysi zastavěné rušné křižovatce s pekárnou, továrnou a velkým zájezdním hostincem již nestojí vůbec nic.
Příběh měl i tak relativně šťastný konec. Otec Heleny Šeflové, František Bílek, tak unikl již druhým okupantům. Za války byl totálně nasazený a zapojil se spolu s dalšími pěti kamarády do odbojové skupiny. Jeden z těchto českých přátel je však prozradil.
"Táta si prožil věznění, samotku i drsné výslechy. Nakonec se mu podařilo ještě s dalšími dvěma kolegy šťastně uniknout, dva jeho přátele popravili. "A tak se tatínkovi podařilo uniknout za války německým okupantům a za srpnové okupace i ruským okupantům," uzavírá své vyprávění a dodává: "Mimochodem, Rusové na nás vlítli ve středu, Němci taky. Já nevím, co okupanti na té středě vidí!"
Video: Jezdil jsem ve Vespě po Praze a fotil okupaci, vzpomíná Američan
