V konferenčním sále kancelářské budovy v Tokiu sedí asi desítka lidí. Muž obsluhující videotechniku právě vsunul do přehrávače vybrané filmové skeče. Ze slabě ozvučených reproduktorů zazní kvílivá hudba a na obrazovce se začíná odvíjet srdceryvný příběh o hluchém muži a jeho dceři.
Ta onemocněla děsivou nemocí a chvatně ji převezli do nemocnice. Hluchý muž nedokáže zřízencům vysvětlit, že je její otec, a film končí záběrem na zoufale plačícího muže, zatímco jeho dcera umírá sama.
A nemocniční drama ihned střídá další srdceryvný příběh – tentokrát o smrtelně nemocném psovi. V tu chvíli už se místností tu a tam ozývá tlumené vzlykání, popotahování a štkaní.
Během 15 minut všichni v místnosti sledují obrazovku a po tvářích se jim koulejí slzy. Muž, který filmy pustil, teď začíná procházet místností a velkým bavlněným kapesníkem jemně otírá slané kapky z tváří přítomných. Pečlivě přitom pokaždé kapesník otočí, aby k otření použil suchý kousek.
"Když jsem tyhle pracovní semináře začal pořádat, docházelo občas k dost rozpačitým okamžikům," říká pohledný muž s kapesníkem. Jmenuje se Rjúsei, vypadá jako model, a svou roli utírače slz bere velmi vážně. "Nebyl jsem dostatečně vytrénovaný, nedokázal jsem se dost snadno rozplakat, a to znamenalo, že i moji diváci měli problém plakat. Ale teď je to mnohem lepší, pláču a ostatní se přidají."
Jeho pracovní označení v japonštině zní "ikemeso danši", tedy "pohledný plačící chlapec". A smyslem sezení, která provozuje, je jediné – přimět lidi plakat. "Japonci nejsou zvyklí plakat před lidmi. Ale jakmile se před ostatními rozpláčete, změní to celé prostředí, zvlášť v podniku," vysvětluje stanici BBC Rjúsei.
Základní ideou je ukázat svou zranitelnost. Když to ostatní uvidí, předpokládá se, že je to stmelí dohromady, a tím se zlepší práce celého týmu. Většina přehrávaných filmů se soustřeďuje na domácí mazlíčky nebo vztah otce s dcerou a zdá se, že jsou zaměřené na ženy. Jediným mužem v místnosti je šéf firmy, který toto setkání zorganizoval.
Společnosti si přitom mohou vybrat z celé škály pohledných plačících chlapců. Jeden z nich je například vystudovaný zubař, který to dělá jako vedlejší zaměstnání, zatímco mezi ostatními se najde i gymnasta, leštič bot či šéf pohřební služby.
Plačící seance, které rozšířily nabídku japonských služeb zahrnujících například "objímání bez sexuálního podtextu" či přítele/přítelkyni k pronajmutí, jsou nápadem Hirokiho Teraie. Tento podnikatel je odhodlaný přimět Japonce, aby se naučili vyjádřit svoje emoce.
Všechno to začalo, když mu bylo 16 let. Ve škole neměl žádné kamarády a oběd si chodil sníst o samotě na záchod do plastové kabinky. Bylo to pro něj těžké. "A v té době jsem se rozhodl, že bych chtěl zjistit víc o skutečných emocích lidí. Na povrchu se usmívají, ale to není vždy to, co skutečně cítí," řekl.
Jeho prvním projektem byly rozvodové obřady pro lidi, jejichž manželství se rozpadlo. Vyvrcholením této ceremonie mělo být rozbití snubního prstenu kladivem – ale lidé se mu poté svěřovali, že pro ně největší katarzi představoval pláč. Proto se Hiroki v roce 2013 rozhodl založit své další podnikání na pláči a začal pořádat pracovní semináře otevřené všem zájemcům v Tokiu.
"Lidi tam chodili a společně plakali," řekl Hiroki. "A když plakali, tak pak říkali, že se cítí opravdu dobře. Jediný problém byl s vnímáním plačících mužů, protože ostatním připadali jako slaboši či ufňukánci."
Hirokiho řešení? Pláčové semináře, které vedou pohlední muži. Chtěl vnést obraz plačícího muže do většinového povědomí a zároveň tyto muže využít k tomu, aby pomohli ostatní rozplakat. Na dotaz, proč tito plačkové a utírači slz v jedné osobě musí být pohlední, Hiroki jen krčí rameny. "Myslím, že to je proto, že ve skutečném životě je to docela jinak. A právě to je na tom vzrušující," dodává.
