To prostranství vždy hučí jako úl. V horkých dnech na sklonku srpna 1968 bylo ale živější než obvykle. Na pražské Václavské náměstí opakovaně přicházeli lidé šokovaní sovětskou okupací, aby protestovali. A aby z davu, který vytvořili, čerpali odvahu i energii k odporu.
Atmosféra, jež tou dobou panovala na Rudém náměstí v Moskvě, nemohla být kontrastnější. Klid a bezčasí se tam 25. srpna 1968 v pravé poledne odvážila narušit jen nepatrná skupinka osmi statečných, kteří se nedaleko chrámu Vasila Blaženého omluvili napadenému Československu a demonstrovali "za vaši i naši svobodu".
Trvalo pouhých pár minut, než je tajní zmlátili, nacpali do aut a později poslali na roky do vězeňských i psychiatrických cel.
Přesto ani oni nebyli tak strašně osamocení jako desítky těch, kdo se proti agresi svého státu rozhodli protestovat coby jednotlivci v odlehlejších končinách Sovětského svazu. Jako Nikolaj Nikolajevič Braun. Člověk, jehož triptych vzdorných básní, za něž si odseděl roky v gulagu, zůstává v Česku stále prakticky neznámý.
Přes hlušičky vítr šeptá
"Naštěstí jsem 21. srpna 1968 nebyl doma ve svém leningradském bytě," vzpomíná Braun v pamětnickém rozhovoru, který s ním pro sdružení Gulag.cz vedla výzkumnice Anna Fomina z petrohradské pobočky sdružení Memorial. Petrohrad se za sovětské éry jmenoval Leningrad. "Tam bych se nic nedozvěděl, zahraniční radiový signál ve městě rušili tak silně, že nebylo vůbec možné cokoli zaslechnout," vybavuje si Braun.
"Pobýval jsem tehdy na předměstí Komarovo, kde se přece jen občas dalo aspoň něco zachytit. Ten den se mi podařilo na přijímači VEF naladit vysílání západoněmecké stanice Deutsche Welle a zjistil jsem tak, co šíleného se děje," vypráví, jak se dozvěděl o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Braun je dodnes přesvědčen, že miliony obyvatel Sovětského svazu tou dobou toužily po reformách. Československé uvolnění, jež přineslo i zrušení cenzury, pro ně prý představovalo naději, že už se brzy nebudou muset krčit po nocích u letitých lampových rádií a točit knoflíkem v naději, že skrze skřípot a skučení sem tam zaslechnou pravdu. "Bohužel se však Moskva rozhodla proměnit pražské jaro v tankový podzim," lituje Braun.
Nějaký čas předtím se v Leningradu sešel s americkým básníkem Stanleym Kunitzem, který ho poprosil, zda by Braun jeho tvorbu nerozšířil mezi místní čtenáře. Rus tedy Američanovy verše přeložil a poslal moskevskému časopisu Zahraniční literatura.
Jenže pár dnů po okupaci Československa mu z magazínu zavolali a řekli, že překlad neotisknou. "Redakce mě s omluvou informovala, že dohodnutá publikace básní padá, protože jejich autor veřejně odsoudil sovětský vpád do Československa," popisuje Braun. "Já jsem naopak nedokázal nedat najevo, jak mě těší, že se Kunitzův pohled na věc zcela shoduje s mým," dodává.
Nikolaj Nikolajevič Braun vyrůstal v prostředí, jež slovům přikládalo klíčový význam. 24. listopadu 1938 přišel na svět v rodině leningradského spisovatele a překladatele Nikolaje Brauna. Muže, kterého rusky mluvící svět znal pod uměleckým jménem Nikolaj Borodzin coby básníka z okruhu, kam patřili také Sergej Jesenin či Anna Achmatovová.
Není tak divu, že syn dal v roce 1968 své bolesti i zlobě ze ztracených nadějí a ukradené budoucnosti průchod právě v básni. Napsal ji 2. září 1968 a nazval Ve snách vídám strašný srpen v Česku.
Ve snách vídám strašný srpen v Česku
Nebe je plné finských odlesků,
v osadě však do zpěvu nikomu není.
Ve snách vídám strašný srpen v Česku,
hřmotnou lež v proradném brnění.
Krutý výsměch vojenských holínek
nepokoseným letním polím.
Agenti v davu dětí a maminek
jak za raketou - hustý dým.
Ve městech zatýkání, požáry,
do demonstrantů tam zblízka střílí.
Ať hlušiček jsou plné stožáry,
já to všechno, všechno vidím.
Nejen maďarskému listopadu
se tento srpen až moc podobá,
blízký je i Říjnu v Petrohradu,
co koncentráky zrušit nehodlal.
I v našich srdcích je ta síla,
svoboda, přec v těžkém zajetí.
Gruzie, Pobaltí i Ukrajina
Finskou válku drží v paměti.
Já však věřím: poroba těžká
v okovech národ nikdy neuspí
přes hlušičky mi vítr šeptá
podrobné zprávy pražských dní.
(Z ruského originálu přeložila Radka Rubilina)
Po měsíci, 9. října 1968, Nikolaj Nikolajevič Braun připsal další verše, tentokrát opatřené titulkem Tak už zase jménem lidu.
Tak už zase jménem lidu
Tak už zase jménem lidu
se zločinci k práci mají,
ty nejvýš postavené hnidy,
co s radostí vše ničí, pálí.
Nové články chrlí tisk
a nad každou stránkou
bdí nad výskytem chyb
nový cenzor - dělo tanku.
Nezbývá jim než přeplnit
noviny nábojem velkých lží,
svobodu zkouší přinutit
ohnout se, umlčet, nepřežít.
Aby ten hlas jasné pravdy
skryli, jak stopy v závějích,
rezonují trouby propagandy
na všech vlnách rádiových.
Horda pálí za domem dům,
za vojskem plenění a dým.
Kolikrát už ústa národům
zacpali roubíkem "přátelským".
Na tisíce podobných křivd
tají se i v ruských duších,
nedokážem je vodkou smýt,
ani smrt je v nás nezahluší.
Stačí málo - já to cítím,
Aby v boji tak smutném,
český zápal jiskrou vznítil
i náš ruský výbušný sen.
(Z ruského originálu přeložila Radka Rubilina)
O další dva týdny později, 24. října 1968, připojil Braun ke dvěma předchozím textům ještě třetí. Pod názvem Sedmero na popravišti jej věnoval "demonstrantům na Rudém náměstí v Moskvě dne 25. srpna 1968, kteří protestovali proti vstupu sovětských vojsk do Československa".
Statečných, kteří našli odvahu přijít na centrální ruské náměstí odsoudit invazi do Československa, bylo navzdory tomuto názvu ve skutečnosti osm: Konstantin Babickij, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Viktor Fajnberg, Natalja Gorbaněvská, Larisa Bogorazová, Pavel Litvinov a Taťjana Bajevová.
Po zatčení se však ostatním účastníkům demonstrace podařilo přesvědčit tehdy teprve jednadvacetiletou Bajevovou, aby prohlásila, že se na místě ocitla náhodou a s akcí nemá nic společného. Díky tomu byla nakonec propuštěna a nestanula před soudem.
Sedmero na popravišti
Sedm jich přišlo k popravišti
na Rudém náměstí: odsoudit
mlčení a dějin propadliště.
Sekery nenarušily jejich klid.
Za svobody krátkou chvíli
s transparenty nad dlážděním
všichni těžce zaplatili
léty ústrků a vězněním.
Aťsi do nich přičinlivě buší
hlupáci a náhončí prodejní,
tento čin dá Rusku duši,
protne ho jak paprsek stín.
Aby řada pokolení následných
jejich nástupci se stala,
aby ve chvílích podobných
už nikdy nemlčela.
(Z ruského originálu přeložila Radka Rubilina)
Trojici básní věnovaných pražskému jaru utopenému v krvi nakonec Braun spojil v triptych, jemuž dal jméno Jedinečnému Česku.
Tenkrát na Fontance
Týden, na nějž připadl 15. duben 1969, patřil k těm nejsvátečnějším. Pravoslavní si připomínali velikonoční tajemství. A třebaže Nikolaj Nikolajevič Braun se ke své církevní příslušnosti vždy hrdě hlásil, toho dne se souvěrci nerozjímal ani neslavil. Měl úplně jiné starosti.
"Přišla mě sebrat KGB. Věděli, že jsem věřící, takže si to takhle načasovali. Do bytu mi vrazila desítka mužů a čtrnáct hodin pak všechno obraceli vzhůru nohama. Neměl jsem toho doma moc, takže ani nemohli nic zvláštního najít, ale objevili mé básně, včetně triptychu," líčí.
Právě na jejich základě byl 10. října téhož roku obžalován, že "s úmyslem podkopat sovětskou moc dlouhodobě vyvíjel protisovětskou činnost, šířil pomlouvačné smyšlenky, které hanily sovětskou vládu v souvislosti s vojenskou misí v Československu", údajně opěvoval činnost osob organizujících společensky podvratná shromáždění nebo se chystal předat své básně do ciziny, ať tam podněcují ke svržení režimu.
Aby jej zlomila, KGB se snažila Brauna při vyšetřování zdeptat. "Křičeli na mě například, že se mě zřekli rodiče. A ti mi později zase vyprávěli, jak jim tvrdili, že jsem se jich naopak zřekl já. Ani jeden jsme tomu ale nevěřili. Měli jsme mnoho příbuzných, kteří se stali obětí represí, moc dobře jsme tedy věděli, co všechno jsou vyšetřovatelé schopni říkat a dělat," vzpomíná.
Případ rychle spěl k předem určenému konci. 15. prosince milice předvedla Brauna do síně Leningradského oblastního soudu na Fontance. Když během přelíčení soudkyně Isakovová zmínila jeho básně, hrdě se ke všemu přiznal a odrecitoval prostřední část triptychu, tedy verše pojmenované Tak už zase jménem lidu.
"Místnost byla plná tajných, vedle lavice obžalovaných zase stáli členové eskorty s nabitými samopaly. Když jsem deklamoval, překvapilo mě, že pokyvují. Řekl jsem si, že nejspíš oceňují pěkný přednes - není přece možné, aby schvalovali obsah. Anebo si prostě libovali, že mě sebrali. Až později, když jsem se v noci probudil na cele, mě napadlo: co když se mnou potají vlastně souhlasili?" vrací se Braun k dnes více než půlstoletí starému zážitku.
Ještě téhož dne si vyslechl verdikt: odnětí svobody na sedm let a vyhnanství na tři roky. Ve výčtu prohřešků nechyběly náboženská agitace, šíření samizdatu, či dokonce údajná příprava na vyhození mauzolea Vladimira Iljiče Lenina do povětří a chystání atentátu na tehdejšího komunistického vůdce Leonida Iljiče Brežněva.
Co se bližších detailů procesu týče, namístě je obezřetnost. Alespoň podle Viktora Šmyrova, provozovatele někdejšího muzea v bývalém gulagu Perm-36, který s obdivuhodnou zarputilostí pečuje, aby osudy politických vězňů nevyvanuly z paměti. "Archivní a vyšetřovací spisy, dokonce ani rozsudky, které je částečně reflektují, dnes bohužel nemáme k dispozici. Jde o přísně tajné dokumenty uložené v archivech FSB, k nimž nyní prakticky nikdo nemá přístup," upozorňuje Šmyrov. "Jediný, kdo spisy Nikolaje Nikolajeviče Brauna viděl a pořídil z nich výpisy, je on sám. Vše je tedy postaveno pouze na jeho svědectvích a výpovědích," dodává.
Pieta z mouky a margarínu
Doloženým faktem každopádně zůstává, že Braun nastoupil 27. dubna 1970 k výkonu trestu v mordvinských pracovních táborech pro politické vězně, kde zůstal do června 1972. Tentýž měsíc byl odeslán právě do lágru Perm-36 pod Uralem. Odtamtud jej po čtyřech letech eskortovali do sibiřského vyhnanství v Tomské oblasti.
Pokoj si nedal ani za ostnatým drátem. "Podle svědeckých výpovědí se v lágrech choval velmi svobodomyslně. Psal otevřené dopisy, dál tvořil i recitoval básně a nijak neskrýval své názory. Častokrát za to skončil na samotce, kde panoval zostřený režim se sníženým přídělem jídla," shrnuje historik Šmyrov.
Připomíná také z českého pohledu pozoruhodnou věc. "V permských táborech, kam sovětský režim v 70. a 80. letech zavíral disidenty a politické vězně, skončilo minimálně 18 lidí obviněných z různých protestních akcí proti invazi sovětských vojsk do Československa nebo z rozšiřování literatury, která tuto skutečnost odsuzovala. Nesouhlas dávali najevo buď hlasitě a veřejně, jako třeba Medžid Aliašraf-Ogly Achundov, který 7. listopadu 1968 v Baku demonstroval s transparentem odsuzujícím invazi, nebo písemně. Jako tomu bylo v případě básní, jež napsali Nikolaj Braun či Boris Mitjašin," říká.
Seznam těchto statečných, který Viktor Šmyrov sestavil, sdružení Gulag.cz nově přeložilo do češtiny.
Asi nejviditelnější stopou, již se Nikolaji Nikolajevičovi Braunovi po sobě dosud podařilo zanechat, je Památný den obětí politických represí. Svět si ho každoročně připomíná 30. října.
Tradice se s disidentovým přičiněním v táboře Perm-36 zrodila 5. září 1972, tedy na výročí vyhlášení Dekretu o Rudém teroru. Ten roku 1918 v Rusku rozpoutal inferno, jemuž v průběhu dalších let padly za oběť miliony lidí.
Braun přesvědčil několik spoluvězňů, aby na jejich počest postavili improvizované kříže za zdravotnickou jednotkou v permském lágru, zapálili svíčky a pomodlili se u nich. "Svíčky se ale sehnat nepodařilo, tak jsme si jejich náhradu vyrobili sami z margarínu a mouky," vypráví.
O rok později skupina tuto panychidu zopakovala a spolu s tím, jak byli vězni čas od času transportováni mezi tábory, se zpráva o ní šířila na další místa. Tam se k ní začali připojovat jiní odsouzení. Povědomí ještě vzrostlo, když akci zachytili editoři samizdatové Kroniky současných událostí, jež vycházela v Moskvě a nejrůznějšími utajenými kanály šířila informace po celém Sovětském svazu.
KGB se vzpomínkové obřady snažila udusit, kvůli tomu byly časem přesouvány na jiná, méně nápadná data. Po pádu komunismu se nakonec ustálil zvyk uctívat oběti sovětských represí posledního října. A právě ten se v roce 1992 stal i formálně oficiálním Památným dnem obětí politických represí. V jeho předvečer jsou po celém světě připomínány v rámci akce Navracení jmen oběti sovětského teroru. Pravidelně se připojuje také Česko.
Začátek konce
Na rozdíl od jiných, kteří se v průběhu času dočkali amnestií či podmíněných propuštění, si Nikolaj Nikolajevič Braun odkroutil obě části trestu do posledního dne. Ze Sibiře se směl do domovského Leningradu vrátit až v roce 1979.
"Mamince jsem neřekl, kdy přiletím. Prostě jsem jen zazvonil u dveří a přinesl jí kytku," vykresluje dnes stroze, jak vypadal začátek polágrového života.
Z pohledu státu se stal bezúhonným občanem až 26. prosince 1992, kdy byl plně rehabilitován z rozhodnutí prezidia Vrchního soudu Ruské federace.
Za všech okolností však zůstával tím, kým byl vždy - sršatým a vzdorným mužem snažícím se připomínat osudy těch, již měli být zapomenuti a jejichž životy semlela sovětská mašinerie.
Braun také skládá písně a čas od času s nimi vystupuje na koncertech. "Navzdory všemu tomu jde ale o klidného člověka, který se snaží mluvit spíše málo a dává si záležet, aby to, co řekne, bylo přesné. Na rozdíl od jiných, kteří prošli lágry, nedává najevo žádné silné emoce, když vzpomíná. Neříká například o dozorcích, že se chovali jako fašisti, a podobně," charakterizuje Brauna historik Viktor Šmyrov.
Skoupý na slova však odhodlaný kritik někdejší sovětské invaze do Československa zůstává i v okamžiku, kdy je tázán, co si myslí o současné ruské agresi vůči Ukrajině dnes. "Jsem proti válkám, v nichž se navzájem zabíjejí bratři," říká Braun pouze neurčitě - a rychle obrací pozornost zpět do historie. "Mladá generace by především nikdy neměla zapomenout na to, co se stalo v srpnu 1968. Ty dny přinesly svým způsobem začátek konce sovětského systému," uzavírá Nikolaj Nikolajevič Braun.
Autoři pracují ve sdružení Gulag.cz.
