Toto postavení osmdesátiletá autorka ztratila vloni v březnu. Po odsouzení ruského napadení Ukrajiny musela Ljudmila Ulická v zájmu osobní bezpečnosti odjet do Berlína. Po sociálních sítích se šířily fotky jejich knih, které jsou v Rusku přelepené černou izolepou a nesmějí být vystavovány ve výlohách. Některé okresní knihovny již díla nejpopulárnější ruské spisovatelky vyřadily z fondů. V této situaci se nyní k českým čtenářům dostává její próza Jákobův žebřík, kterou v překladu Aleny Machoninové vydalo nakladatelství Paseka.
Ulická často říká, že miluje povídky a ráda je i píše - právě s tímto žánrem se koncem 80. let minulého století prosadila v prestižních sovětských literárních časopisech Ogoněk a Novyj mir. Za knihu Soněčka a jiné povídky dostala roku 1996 svou první cenu, a to dokonce mimo Rusko: jednalo se o francouzské ocenění Médicis. Povídky zbožňuje i nadále. Podle jejích slov ale materiál často nabobtná, až je z toho šestisetstránková kniha. Tímto způsobem roku 1996 vznikl jeden z jejích prvních románů Médea a její děti, který vzdává hold Krymu a jeho původním obyvatelům, krymským Tatarům a Řekům. A povídkou přerostlou na 600 stran je také česky nyní vydaný Jákobův žebřík.
V Rusku se objevil před osmi lety, umístil se třetí v prestižní anketě Velká kniha a získal cenu čtenářů. Předkládá osobní výpověď, neboť vyrůstá z rodinné korespondence, vzpomínek a archivu. Základ má dokonce dokumentární charakter - část textu je založena na dopisech Jakova Ulického, autorčina dědečka, jehož románové ego se jmenuje Jákob Osecký.
Jedna část korespondence začíná v roce 1911, kdy se Osecký seznamuje se svou budoucí ženou Marií. Druhá dějová linka se odvíjí od roku 1943, kdy se narodí jejich vnučka, budoucí scénografka Nora. Shodou okolností ve stejné době přišla na svět Ljudmila Ulická, a proto Nora nese několik autobiografických rysů. Stejně jako spisovatelka má například syna, který odjede do Ameriky a začne tam jiný život.
Románové napětí stojí na postupném přibližování se a rozkrývání následků jedné rodinné události - Marie Osecká se roku 1933 nechává rozvést se svou celoživotní láskou Jákobem Oseckým a poté se s ním až do smrti odmítá setkat. Přesně to učinila babička Ljudmily Ulické. Rozhodnutí mělo své důvody i následky a právě kolem nich se točí základní otázky textu - jednalo se o její podlost, slabost, nebo naopak zásadovost a statečnou upřímnost vůči Jákobovi? A jak tím ovlivnila následující pokolení?
Rodinné ságy a vztahové otázky jsou téměř ve všech románech Ulické tím hlavním, a nejspíš proto autorka oslovuje tak široké spektrum čtenářů. Byla by však škoda nechat stranou i jiné roviny románu. Mimořádně zajímavý je začátek o vztahu dvou mladých lidí, tedy Jákoba a Marie Oseckých, v Kyjevě začátkem 20. století. Ulická dobře popisuje každodenní život tehdejších židovských rodin - jedné zámožné a druhé velice chudé. Zažíváme pogrom na židovské obyvatelstvo, vžíváme se do situace židovských studentů na kyjevských univerzitách v době carského Ruska, sledujeme zavádění kvót pro Židy na přístup ke vzdělávání, nebo dokonce v armádě.
Pojící prvek a mimořádně propracovanou vrstvu knihy představují literární a hudební díla, která autorka zmiňuje. Proplétají se celým 20. stoletím a stále znovu, nově oslovují lidi různých generací a životních zkušeností. I když je Jákobův žebřík o vztazích v rodině a mezi pokoleními, v tomto ohledu autorka propůjčuje umění až životodárnou funkci - propojuje lidi v hledání skutečnosti, pravdy, opravdového života.
Konexe mezi rodinnými příslušníky je tu vůbec dominantním motivem. Ulickou, jež vystudovala biologii a do vyhazovu z politických důvodů za komunismu pracovala ve výzkumném ústavu genetiky, zajímá tato oblast. Téma DNA ji tak vzrušuje, že z úvah o evoluci nechává v Jákobově žebříku vyrůst celou postavu. Ta o našem individuálním "já" spojeném s dávnými i blízkými předky skrze DNA vede dlouhé monology.
Ulická mistrně ovládá řemeslo. Text se čte tak dobře, až čtenář ani nevnímá, kolik stovek stran již zdolal. Autorka román dobře strukturovala, střídáním časových rovin udržuje napětí. Nezapře však tíhnutí k osvětovému typu literatury. Její hrdinové občas působí lehce zploštěle, snad proto, že se spisovatelka snaží vylíčit jejich hlavní rysy a pak hned pokračuje ve vyprávění. S důrazem na sílu humanismu možná maličko nevyvážila charakter Jákoba Oseckého, který sice dostává obrovský prostor, ale využívá ho především k monologům o smyslu umění, potřebě krásy a mravních ideálech. Zde Ulická sklouzává až k mravoučným, silně didaktickým pasážím.
I tak je ale poselství Jákobova žebříku poměrně jasné: ať nad něčím z minulosti zavíráme oči sebevíc, stejně to naši současnost ovlivňuje víc, než jsme si ochotni připustit. Pokud tento závěr jako Ljudmila Ulická zevšeobecníme, pochopíme, proč zrovna její knihy tak moc vadí současnému ruskému režimu.
Kniha
Ljudmila Ulická: Jákobův žebřík
(Přeložila Alena Machoninová)
Nakladatelství Paseka 2023, 568 stran, 531 korun.
