Uplynulé léto bylo pro spoustu dětí bezstarostné - žádné domácí úkoly, jen hry, dobrodružství a cestování s rodiči. Trable většinou zůstávají na dospělých, ani ti si ale často nechtějí připustit, jak snadno se idylická dovolená může proměnit v noční můru.
Jako příklad lze jmenovat katastrofické lesní požáry na Havaji. Podobně nepřipravené zastihly české turisty ty v Řecku. Čím dál extrémnější počasí způsobené globálním oteplováním se podepsalo také na tropické bouři Hilary, která překvapila americký stát Kalifornie. "Na takové srážky tu nejsme vybavení," řekl pro CNN starosta San Diega. "Rozhodně ne během léta."
Přestože na podobné jevy se jen těžko zvyká, dle posledních vědeckých zpráv je nárůst extrémního počasí téměř jistotou. Vědci například varují před kolapsem Golfského proudu, aktuálně nejslabšího za posledních 1600 let. Nečinnost světových vlád a mizející naděje na udržitelnou budoucnost dokonce v některých lidech vyvolává takzvaný environmentální žal. Je způsobený vědomím, že to, jak lidstvo žije, není dlouhodobě udržitelné.
O extrémním počasí a vědomí konce píše také americká prozaička Lydia Milletová. "Moc nerozumím tomu, proč jsme ještě nezačali panikařit," diví se v jednom rozhovoru a jako varování napsala román Tehdy jsme žili v letní zemi, který v českém překladu Anežky Dudkové nedávno vydalo nakladatelství Vyšehrad. Je o generačním střetu a klimatickém kolapsu. Sleduje skupinku dětí během letní dovolené. Když ale idylku naruší silná bouře, mladí na rozdíl od dospělých bezvýchodnou situaci vidí a nebojí se ji svým věčně opilým rodičům dát za vinu.
Obrácené role
Čtyřiapadesátiletá Milletová vystudovala tvůrčí psaní i environmentalistiku, na kontě má 14 románů. Za knihu Love in Infant Monkeys byla nominována na Pulitzerovu cenu, několikrát se ocitla v užším výběru prestižní National Book Award.
Kromě psaní se v arizonském Středisku pro biologickou rozmanitost věnuje komunikaci s veřejností. Právě v Tehdy jsme žili v letní zemi využívá své zkušenosti s překládáním vědeckých poznatků do snadno srozumitelných příběhů. Puberťačku Evie tu Milletová nechává vyprávět o prázdninách v majestátním domě u jezera. Ten si pronajímá skupinka rodičů, která své děti většinou nechává bez dozoru. Přestože je Evie jedinou vypravěčkou, mluví v množném čísle a své vidění světa tak přenáší na všechny okolo.
Dovolená nejdřív působí idylicky. "V lesích jsme měli domky na stromě a na jezeře lodičky," popisuje Evie. Jenže to má háček. Ona a celá skupinka dětí i teenagerů tu nejsou tak docela dobrovolně. Mají zabavené mobily, rodiče se každý den zpíjí do němoty a pořádají orgie.
Není divu, že se děti za dospělé stydí a nechtějí s nimi mít cokoliv společného. Odmítají kvůli tomu vyrůst a ze zoufalství si vymyslí hru. Snaží se utajit, ke komu patří. Milletová tak dětskýma očima zachycuje současný střet generací.
Zatímco Evie se "v té době smiřuje s koncem světa", kterému nemůže zabránit, rodiče jakoukoliv snahu předem odepsali. Většina z nich na boj s klimatickou změnou rezignovala - globální oteplování sice přímo neignorují, rozhodli se ale, že s tím sami nic nezmůžou.
Děti by bojovat chtěly, jenže jim nezbývá moc času. Idylické prázdniny v přírodě naruší apokalyptická bouře. Poničí prázdninový dům, přetne komunikaci s okolním světem - ten se ostatně brzy celý ocitne na prahu zhroucení. Bouře děti vyděsí, ale rodiče úplně odrovná. To proto se Evie a její přátelé rozhodnou vzít věci do vlastních rukou.
Autorka staví na hlavu představu dětí jako nesamostatných a nesvéprávných. Nesvéprávně v románu působí rodiče. Zatímco se opíjejí do bezvědomí, nejmenší děti stěhují zachráněná zvířata do domků na stromech. Dětská empatie je v knize přirozená, jen s dospíváním se vypařuje, dokud nezůstane pouze dospělácký cynismus.
Je škoda, že v některých pasážích Milletová svou strategii obrátit svět dětí a dospělých naruby trochu přehání. Snad mělo jít o komické vsuvky, jenže autorka skrze ně naráží na situace, ze kterých prosvítají švy románu. Je až příliš jasné, o co se v textu snaží. Témata, která do knihy promítá, zastiňují děj, jsou tak očividná, až z ní strhávají pocit naléhavosti. Všechno tak trochu vyšumí do prázdna.
Některé postavy se navíc podobají loutkám. Stejně tak jisté scény působí účelově. Problém není v tom, jak hloupí mohou někteří dospělí být. Jejich neschopnost potvrzuje scéna, kdy rodiče onemocní tropickou horečkou a děti jim musí darovat krev. Sama Milletová ale přiznává, že pro ni důvěryhodnost protagonistů není až tak důležitá. Z knihy se jí podařilo vytvořit zvláštně definitivní alegorii.
Tichá apokalypsa
Přitom dopad bouře, která v příběhu řádí, Milletová líčí skvěle. Je až děsivě podobná každoročním hurikánům zasahujícím části Spojených států a připomíná i moravské tornádo z roku 2021. Silný vítr a neutuchající déšť navíc autorka zasazuje do blízké budoucnosti. Čtenářům jen postupně dochází, jak děsivě je blízká.
Jediné, čím se tahle katastrofa liší od naší současnosti, jsou následky. V próze bouře rozloží celou společnost. Spisovatelka v rozhovorech říká, že podobné slabiny odhalila už nedávná pandemie nemoci covid-19. Ukázala prý, že stačí jen fouknout a civilizace se zhroutí jako domeček z karet. Tehdy jsme žili v letní zemi se podle ní ze všeho nejvíc má podobat varovnému zjevení.
Text proto vystlala spoustou biblických odkazů. Čeští čtenáři přichází o ten největší, i když je překlad Anežky Dudkové jinak výborný. Původní anglický název románu zní Children’s Bible (Dětská Bible) a odkazuje ke knize, kterou Eviin malý bratr Jack dostane od jedné z matek. Děti v Bibli nachází spoustu opakujících se motivů z jejich vlastního světa. Nechybí potopa, andělé, archa plná zvířat, porod ve stáji, ale ani ukřižování.
K pochopení románu ovšem Bibli mít načtenou nepotřebujete. Tyto odkazy děj nijak nerozvíjejí, spíš naznačují, že všechny příběhy jsou ve skutečnosti odrazy naší současnosti. Jednotlivé motivy se k dětem vrací jako střípky rozbitého zrcadla - je jen na nich, jestli si některé spojí.
Tehdy jsme žili v letní zemi nechce být velkolepým příběhem o zániku světa. Konec, který v knize nastane, je koncem tichým. Lidé neumírají v dramatických scénách, beze slova mizí. Jak si totiž všímá sama autorka, v dětských Biblích chybí její poslední část - obrazy apokalypsy ze Zjevení Janova.
Také v románu zůstává závěr jen naznačený. Vše v něm působí úplně normálně, až na to, že nic normální není. Lydii Milletové se podařilo vybudovat svět, který ze všeho nejvíc připomíná noční můru předpovídající budoucnost.
Kniha
Lydia Milletová: Tehdy jsme žili v letní zemi
(Přeložila Anežka Dudková)
Nakladatelství Vyšehrad 2023, 200 stran, 349 korun.
