Zemi, kterou opět obehnala železná opona a jejíž budoucnost připomíná středověk, popsal Sorokin roku 2006 v románu nazvaném Den opričníka. Znovu o něm dnes sedmašedesátiletý ruský prozaik bude hovořit jako hlavní hvězda veletrhu Svět knihy. V úterý jeho účast oznámili pořadatelé. Akce se koná od 11. do 14. května na pražském Výstavišti. Sorokin zde představí povídkovou sbírku Cukrový Kreml, kterou v překladu Libora Dvořáka právě vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská a jež na Den opričníka navazuje.
"Vladimir Sorokin je jedním z předních hlasů současného Ruska, přesně takovým, jakým chce Svět knihy dávat prostor," říká dramaturg veletrhu Guillaume Basset. "Samozřejmě, že se svými názory na Vladimira Putina by nemohl přiletět přímo z Ruska. Stejně jako spousta ruských disidentů našel azyl v Berlíně," upřesňuje. Sorokin, který už roky střídavě žil v Německu, nadobro emigroval tři dny před loňským začátkem ruské invaze na Ukrajinu. Krátce nato zveřejnil esej o proměně ruského prezidenta Vladimira Putina v "obludu, imperiální monstrum šílené ve svých tužbách a nelítostné ve svých rozhodnutích", které "hlásá nový středověk". Za podobné výroky mu doma hrozí 15 let vězení.
"Lze se ptát, proč za války zveme právě ruského spisovatele. Sorokin však nejenže válku vehementně odsuzuje, ale snaží se ve svém díle pochopit, kde se v ruské státní doktríně vzala nelidskost a teror," přibližuje Basset.
Romanopisce v Praze čeká veřejná beseda s rusistou Tomášem Glancem o tom, zda je válka silnější než literatura. A na veletrhu by se mohl potkat také s dalším hostem, ukrajinským básníkem Serhijem Žadanem. "Určitě by si spousta lidí přála, aby spolu debatovali. Ale spousta lidí by také byla jednoznačně proti. Není na nás, abychom to rozsoudili. Pokud budou oba stát o dialog, vytvoříme pro něj prostor," slibuje dramaturg. Diskuse předního ruského a ukrajinského autora je však spíše méně pravděpodobná v situaci, kdy se ukrajinští umělci stejně jako sportovci kvůli konfliktu zdráhají vystupovat po boku Rusů. Když vloni na podzim ukrajinský romanopisec Jurij Andruchovyč na norském festivalu hovořil s exilovým ruským literátem Michailem Šiškinem, čelil ostré kritice, přestože jsou oba proti válce.
Vladimir Sorokin situaci rozumí. V nedávném rozhovoru přetištěném časopisem Tvar vyslovil pochopení pro to, když v ukrajinské metropoli Kyjevě po invazi skončil na smetišti portrét ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina. "To je normální. A Ukrajinci na to mají plné právo," seznal, byť by nerad, aby podobně jako "imperiálně" smýšlející Puškin dopadla díla Lva Nikolajeviče Tolstého nebo Ivana Sergejeviče Turgeněva.
Takřka dvě dekády již Sorokin kritizuje ruského prezidenta Vladimira Putina. Za agresora v současném konfliktu jednoznačně označuje Rusko. Očekává, že kremelský režim padne, zároveň však varuje, že terčem "není Ukrajina, ale celá západní civilizace", jak napsal. "A kdo za to všechno může? My, Rusové. Tuto vinu teď na svých bedrech poneseme až do zhroucení Putinova režimu," uvedl v eseji, již otiskl časopis Host. Podobně v interview zdůraznil, že "bezpochyby já, jako Rus, nesu obecnou kolektivní odpovědnost za rozpoutání války, a stejně jako se musím sám sebe zeptat, co jsem konkrétně udělal, abych této válce zabránil, totéž by měl učinit každý zdravě přemýšlející člověk", míní. "Vinu neseme samozřejmě všichni. Ne pouze Putin a jeho tlupa. Ta vina bude růst i po skončení války," dodal.
Postmodernista Sorokin patří vedle Ljudmily Ulické či Viktora Pelevina k nejznámějším žijícím ruským spisovatelům. Do české metropole se vrátí 14 let poté, co do jeho první debaty v zaplněném sále pražského Klementina hlasitě vstupoval ještě básník Ivan Martin Jirous. Sorokin pak v Česku leccos stihl, s autory Petrou Hůlovou nebo Jáchymem Topolem vyrazil na utopence a hermelín do kavárny Mlejn, dále navštívil pražský Louvre, Montmartre či Řetězovou. Prohlédl si též byt fotografa Ondřeje Němce.
Už tehdy Čechům představil román Den opričníka, jehož popularitu později rozšířila divadelní adaptace pražského Studia Hrdinů s hercem Karlem Dobrým. Ten za titulní roli carského vrahouna v režii Kamily Polívkové získal Cenu Divadelních novin. Hrůzné scény, jako když sadistický opričník znásilňuje dívku a topí ji ve vaně, někteří diváci nevyhnali z hlavy ani po deseti letech. Sorokin se jinak na česká jeviště dostal vícekrát, Den Opričnika uvedl také soubor Tygr v tísni, zatímco třeba Karel Steigerwald zdramatizoval autorův jiný román Třicátá Marinina láska v pražském Národním divadle.
Ani čtenáři nemají málo. V překladu Libora Dvořáka nyní vyšlo už osm Sorokinových próz, byť žádná nepřekonala věhlas právě Dne opričníka. Ten se sice odehrává roku 2028, Rusko v něm má však blíž ke středověku. Románová "obrozená svatá Rus" vznikla poté, co se moci znovu chopil car, vyhlásil válku všemu cizímu, zemi obehnal Velkou ruskou zdí, lid přinutil spálit cestovní pasy a část území prodal Číňanům nebo Japoncům.
V knize jsou političtí vězni veřejně bičováni, vozeni v klecích a popravováni vedle nabílených kremelských zdí. Supermarkety západního ražení ustoupily stánkům s povidly a pravoslavnou literaturou. Na letišti se k soleným hřibům podává karafa vodky. A všechny nápisy na boeingu jsou čínské, neboť "kdo teď boeingy staví, toho píseň se pěje". Podobně jako zde Rusové jedí výhradně čínský chléb, střílejí z čínských pušek a všichni se naučili mluvenou čínštinu, "bez té to dnes naprosto nejde". Nejen v této knize autor mezi řádky vyslovuje přesvědčení, že Rusko odstřižené od Evropy skončí jako vazal ještě východnější mocnosti. Že je nejvyšší čas, aby se Rusové začali učit čínsky.
Román líčí jeden den v životě opričníka, to znamená člena carovy vražedné gardy osobních strážců, gaunerů, kteří stojí nad zákonem, nemají slitování a spravují Rus jako krutí okupanti. Disponují neomezenou mocí, což denně demonstrují mučením nevinných "vnitřních nepřátel". Život poddaných pro ně nemá žádnou váhu. Lid je od toho, aby se jim kořil.
Protagonista, gangster tasící nůž při první příležitosti, koštuje koks, krev a vodku. Postupně popravuje, znásilňuje, zažívá drogový rauš a homosexuální orgie, navštěvuje lázně. Drtivou většinu si Vladimir Sorokin vyfabuloval, na rozdíl od ústředního pojmu. Opričnina skutečně existovala v carském Rusku za časů Ivana Hrozného a "je to paradox, ale za těch pět století se princip ruské státní moci nezměnil", konstatoval v eseji napsané po zahájení invaze na Ukrajinu. Podle něj Rusko "jako obrovitá kra vyplulo do minulosti, nejdřív do sovětské a pak do vyloženě středověké". Také v rozhovoru převzatém časopisem Tvar shledal, že na vrcholu mocenské pyramidy v jeho vlasti je dnes "stejně jako v 16. století jeden vládce disponující plnou mocí a dole je jeho opričnina".
I romanopisec se tedy vrací ke svému dílu, pro což Češi mají čerstvě důvod navíc. Sorokin vydal Den Opričníka rusky roku 2006 a krátce nato na něj navázal souborem 15 povídek nazvaným Cukrový Kreml. Ten se ke zdejším čtenářům dostává opět v překladu Libora Dvořáka teprve nyní. Odehrává se v témže světě, kde manželé odvážejí své ženy na policejní výprask a děti udávají žebráky domovníkům. Kde se kvůli nedostatku všeho neustále stojí fronty, místo plynu se častěji topí dřevem a výtahy nejezdí o víkendech.
Místo jednoho příběhu z Moskvy a okolí však povídky předkládají mozaiku hlasů ze všech koutů Ruska. Jedna líčí, jak se trpaslík vrací z estrády v kremelském paláci. V další vězni bičovaní na Sibiři staví Velkou ruskou zeď. Jinde navštěvujeme nálevnu plnou barvitých charakterů, nebo jsme svědky mučení autora protirežimního pamfletu. Všechny texty spojuje motiv Kremlu z cukru neboli pamlsku, jejž zavěšený na rudých baloncích car rozhazuje poddaným a jehož sladký zevnějšek zakrývá hořkou podstatu krutého režimu.
Více než rok po začátku ruské invaze na Ukrajinu doba svádí k vnímání Vladimira Sorokina jako politického autora.
V jeho životopisu západního čtenáře zaujme, že vyrůstal na moskevské periferii, vystudoval institut těžby ropy a zemního plynu. V mládí odmítl vstoupit do komsomolu neboli svazu mládeže, začínal v samizdatu a jeho díla směla vycházet teprve po rozpadu Sovětského svazu. Začátkem tisíciletí mu hrozilo vězení za pornografickou scénu z románu Teplý špek, kde vylíčil sex mezi klony sovětských vůdců Josifa Vissarionoviče Stalina a Nikity Sergejeviče Chruščova. Dnes bývá zjednodušeně popisován jako někdo, kdo ve čtivých bestsellerech srozumitelně popsal pozvolný návrat Ruska k autoritářství.
Mnohé Sorokinovy temné vize se skutečně naplnily. Právě návštěva veletrhu Svět knihy bude ale nejlepší příležitostí připomenout, že Sorokin je mnohem víc než prorok: především špičkový postmodernista originálně mísící styly, od satiry a fantasy přes erotickou literaturu po sci-fi.
Píše expresivním, hravým jazykem plným archaismů, novotvarů, v případě Dne opričinika třeba i čínských výrazů. Jednou užívá slovosled jako v bylinách, podruhé popírá klasické románové postupy, což souvisí s jeho někdejší příslušností k takzvaným moskevským konceptualistům a obecně experimentálním kruhům.
Pod čtivým zevnějškem texty skrývají nesčetně literárních souvislostí. Když ve Dni opričníka gangsteři provolávají heslo "slovo a dílo", přejímají slogan používaný za cara Petra I. Velikého na přelomu 17. a 18. století. Symboly jako červený kohout či psí hlava mají základ ve skutečné opričnické minulosti. Fakt, že jeden den v životě opričnika vypráví muž jménem Andrej Danilovič, lze brát jako variaci na Jeden den Ivana Děnisoviče od spisovatele Alexandra Solženicyna.
V autorově česky loni vydané próze Doktor Garin bylo zase možné zaznamenat narážky na díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola nebo filozofa Nikolaje Černyševského, který v 19. století položil stěžejní otázku ruské literatury "Co dělat?". Tu ostatně parafrázoval i Sorokin právě ve Dnu opričníka. Asi v půlce protagonista navštěvuje jasnovidku. Když zjistí, co potřeboval, přešlapuje na místě. Mlčky sbírá odvahu. A nakonec mu to nedá. Ptá se: "Co bude s Rusí?" Odpověď je jasnovidná. "S tou bude nic."
Video: Trailer z inscenace Den opričníka
