Recenze - Pravidla mlčení jsou nejnovějším filmem Roberta Redforda, kdysi dávno režírujícího herce, který se ale této škatulky postupně zbavil a stal se prostě hercem a režisérem - a nejen to, zároveň vybudoval Sundance Film Festival, důležitý rozcestník nezávislého filmu, na němž kdysi poprvé zazářil například Quentin Tarantino.
Ani tím však rejstřík jeho činností nekončí, protože Redford je zároveň velmi politicky založený člověk, který hrál v řadě otevřeně ideologických filmů, obvykle kritických vůči americkému vládnímu systému - například Všichni prezidentovi muži, Kandidát nebo Tři dny Kondora. Jeho režijní projekt Hrdinové a zbabělci z roku 2007 pak byl otevřenou politickou disputací mezi vysokoškolským učitelem, politikem, idealistickými studenty a skeptickým studentem.
Svého druhu politickým dramatem bylo i jeho donedávna poslední historické drama Konspirátor a politický rozměr nechybí ani nejnovějším Pravidlům mlčení.
Ta se vyjadřují k problematice extremistických studentských skupin během války ve Vietnamu, které proti americké invazi do této asijské země a podle těchto skupin hromadnému nesmyslnému umírání amerických vojáků bojovaly násilnou cestou, již bychom mohli zpětně interpretovat jako cestu teroristickou. Jakkoli někteří kritici považují Redfordův film za ideologicky průzračnou snahu o obhajobu reprezentantů těchto skupin, neshledávám Pravidla mlčení tak jednoznačnými.
Iracionální útěk
Ačkoli obvykle nechávám polemiky o implicitních a symptomatických významech interpretačně zapálenějším kolegům, v případě Pravidel mlčení by byl anti-interpretační přístup výjimečně shledáván coby únikový oprávněně.
O co tedy jde? V sedmdesátých letech působila protiválečná organizace Weather Underground, z níž je několik členů už třicet let stíháno pro vraždu - během bankovní loupeže totiž zabili strážného. Film začíná překvapivým dopadením jedné dámy ze skupiny viníků, která se celou schovávala pod cizím jménem jako žena v domácnosti, přičemž vyjde najevo, že se ve skutečnosti chtěla sama udat.
Maloměstský právník Jim Grant je požádán o její obhajobu, ale odmítne - stará se po smrti manželky sám o jedenáctiletou dceru a o podobnou kauzu nemá zájem. Lokální novinář Ben Shepard ale pojme jisté podezření, dá si pár indicií dohromady a zjistí, že Grant je ve skutečnosti další z hledaných radikálů.
Grant ale na FBI nečeká, zavzpomíná na dávné „špionážní" zkušenosti a vydá se na útěk - ovšem jeho útěk vyvolává u Sheparda další otázky. Vůbec totiž nevykazuje znaky snahy se společně s dcerou někam po zbytek života zašít. Pokud totiž Grant skutečně prchá před zákonem, je navzdory preciznímu naplánování všech kroků celek jeho akce dokonale iracionální. O co mu tedy skutečně jde?
Film vyvolává kontroverzní reakce svou údajně naivní snahou dělat z bývalých radikálů postavy, které se před novináři, federálními agenty, veřejností i bývalými kolegy pokoušejí obhajovat. Ovšem dávat někomu slovo nechápu nutně jako jednoznačnou podporu - ba jakýkoli jiný přístup bych v dnešní době, která příliš mnoho chápavosti vůči radikálním řešením ideologických problémů nedává, považoval striktně vzato za manipulativnější. (Upozorňuji, že to je rétorické stanovisko: sám jsem proti jakémukoli politickému či náboženskému radikalismu. Nelze ovšem vést debatu, pokud budeme zastávat jednu pozici.) Není pravda, že Redfordův film obhajuje radikály, pouze je ukazuje jako jedince, kteří vyjadřují svůj názor - a není s podivem, že „neprohlédli".
Výpověď zatčené radikálky ve věznici v rozhovoru se Shepardem je očividně rétoricky vyhrocený, jde zčásti o provokaci agentů za skleněnou zdí a agenti FBI koneckonců Shepardovi po rozhovoru jasně připomínají, že se jím pokoušela manipulovat, její jednání je patologické a vnitřně rozporné. (I když to nikdo neřekne - pokud by skutečně stála za tím, co říkala, proč by se potom sama chtěla udat? Její odpověď na podobnou otázku je navíc dost nejasná, jakkoli se to střídáním hlasitosti, rychlosti i barvy promluvy snaží skrýt.)
Podobně pak výpověď jiné důležité postavy ve finále filmu je jasně patologická, její argumenty proti dominantní ideologii prázdnými frázemi a její boj naivním idealismem, což jí dávný kolega opět neopomene připomenout.
Komplikovanější je to s hlavním hrdinou, ale aniž bych prozradil pointu vývoje jeho postavy, u něj není otázka v tom, zda byl (ano, byl) či je (ne, není) radikál obhajující tehdejší pozice, i když se za ně nikomu nekaje. Důležitým morálním i právním hlediskem v hodnocení jeho postavy je, nakolik oprávněně je stíhán.
Každopádně stejně jako FBI (jakkoli sama ideologicky podjatá) tvoří antitezi názorům zatčené radikálky, tak i Jim Grant představuje svého druhu antitezi názorům spřízněných druhů. A to i přesto, že se nedokáže ubránit jisté nostalgii, zejména při setkání s vysokoškolským pedagogem, jehož revolta se z radikalismu přelila do úsměvného okouzlování studentů marxistickými tezemi.
Pravidla mlčení proto nejsou tak ideologicky jednoznačným filmem, jak mu bývá předsouváno, přičemž jádrem tohoto interpretačního sporu je podle mého záměna dvou zásadně odlišných pozic: (a) myšlenky boje proti vietnamské válce a tuto válku reprezentujícímu vládnoucímu systému, (b) prosazování této myšlenky násilnou cestou, která nemá daleko k terorismu a objektivně porušuje zákon (ten je ovšem reprezentován systémem, proti němuž se bojuje - klasický paradox zakládající princip sebeobhajoby podobných organizací, které se tak vymaňují z jakýchkoli v dané společnosti platných mantinelů právního jednání, protože účel světí prostředky). První hledisko Pravidla mlčení - a s nimi i celý život sám Redford - pravděpodobně zastávají, druhé určitě ne.
Ideologické rozvržení filmu je tak relativně jednoduché, jakkoli by bylo možné je dále strukturovat pozicí mladého reportéra Sheparda a pozicí FBI. V tomto ohledu se totiž mnohem více projevuje Redford jakožto politicky vymezená figura, kterou jde navíc obvinit z poněkud nostalgicky zkreslujícího a pesimistického náhledu na současnost.
Shepard reprezentuje ideál novináře v duchu Bernsteina a Woodwarda z Washington Post, kteří svou odvahou a zápalem odhalili kauzu Watergate, přičemž v adaptaci tohoto jejich snažení ve filmu Všichni prezidentovi muži si Redford vedle Dustina Hoffmana zahrál i jednu ze dvou hlavních rolí. Možná není náhoda, že Shepard nereprezentuje žádné velké noviny, nýbrž lokální plátek z Alabamy - protože velká média ve své úloze strážce demokracie selhávají. FBI pak ve filmu zastupuje jasně negativní úlohu zaslepené instituce s předem utvořenými závěry, minimální snahou o odhalení skutečného stavu věcí.
Teď už jen spekuluji, ale pokud bychom přijali tento výklad za platný, Redford se skutečně projevuje jako nostalgický „apokalyptik", když naznačuje, že zatímco dříve proti systému bojovali reální novináři z velkých novin, dnes jsou to mladí idealisté z lokálního tisku (ve filmu je ošklivý žert směrem k Reuters), které navíc najdeme jen ve filmech. Ale proč mu to mít v sedmdesáti za zlé?
Co zmůže jedinec proti systému?
Zajímavější je to se samotným vyprávěním a s příběhem, který toto vyprávění zprostředkovává. Robert Redford totiž jako tvůrce vždycky trochu stál mimo dobové filmařské trendy, což ho spojuje s Clintem Eastwoodem.
Zatímco levicový Redford jako herec zastupoval hezouny reprezentující americký úspěch nebo podrývající systém, Eastwood jako herec představoval pravičáckého šovinistického drsňáka s fašistickými sklony. Zvláštní ovšem je, do jaké míry ve většině svých režijních počinů z těchto škatulek vystupovali, ba dokonce je přímo popírali.
Eastwood natočil sociálně kritické drama Honky Tonk Man či vůči americké idealizované verzi vlastní minulosti otevřeně se vysmívající filmy jako Psanec Josey Wales nebo Nesmiřitelní. Redford pak stojí za svého druhu únikovými a nepolitickými nostalgickými projekty jako Válka o fazolové pole, Teče tudy řeka, Zaříkávač koní nebo Legenda o slavném návratu - a ačkoli hrál v oslavě moci médií Všichni prezidentovi muži, natočil nelítostně sarkastický film o manipulativnosti televize Otázky a odpovědi.
Všechny tyto filmy tematicky, narativně i stylisticky dílem vypadávají z filmařských trendů doby, kdy vznikly, což by bylo na samotnou studii - nicméně zajímavý je trend postupného navracení se k tématům, které je jako herce proslavily, ovšem z pokřivené perspektivy a stále v rozporu se stávajícími trendy.
Pravičácký Eastwood natočí přinejmenším levicové protisystémové thrillery, zboří svou ikonu drsňáka řešícího problémy pomocí pořádné bouchačky v Gran Torinu a vlastně i v Million Dollar Baby - a ve zřejmě nejsekulárnějším období moderní historie natočí spiritistický film Život po životě. A Redford proslavivší se filmy o silných jedincích stojících proti systému, který dokážou narušit - Butch Cassidy a Sundance Kid, Všichni prezidentovi muži, Tři dny Kondora -, najednou točí filmy o tom, že bojující jedinci vlastní silou de facto nic nezmohou: Hrdinové a zbabělci a... Pravidla mlčení.
Na Pravidlech mlčení je primárně pozoruhodné ani ne tak to, jak se Redford vrací k politicky angažovaným žánrům sedmdesátých let jako konspirační thriller nebo novinářské drama, nýbrž jejich podvracení. Pravděpodobně kdokoli aspoň trochu obeznámený s americkou kinematografií sedmdesátých let rozpozná, do jaké míry Pravidla mlčení kombinují vzorce Všech prezidentových mužů (novinář bojující navzdory nepřízni okolností za pravdu) a Tří dnů Kondora (špionážní drama podle skvělého Gradyho románu - doporučuji - o muži, který je pronásledovaný všemi a všude, zatímco se pokouší dosáhnout určitého cíle).
Podstatný je ovšem fakt, že na rozdíl od těchto filmů tu ani jeden z hrdinů (Shepard, Grant) vlastně ničeho ze své vlastní vůle nedosáhne. Shepard sice pravdu odhalí, ale ničemu nepomůže... a Grant je nakonec přes všechno své špiónské úsilí odkázán jen na něčí vůli.
Je ironické, že právě tento zásadní posun a rozvrat ve fungování žánru může budit dojem, že Pravidla mlčení jsou hloupě napsaný film, který nakonec k ničemu zásadnímu nedospěje a zarputilé úsilí obou hrdinů nepřinese v duchu klasických žánrových vzorců očekávaný účinek. (Záměrně vynechávám, na co se má přijít, jak se na to má přijít, co je pravda a proč oba hrdinové dopadnou jinak, než velí pravidla novinářských dramat či špionážních thrillerů.)
Nicméně právě v tom shledávám největší pozitivum filmu, který dané vzorce - jejichž pravidla Redford velmi dobře zná a rizika svého konání si musel moc dobře uvědomovat, ten chlap proboha není blbec, právě naopak - nenásleduje, ale otevřeně je v tom nejvrcholnějším okamžiku popře, a tak divákovi odepře dlouho očekávané potěšení.
Starosvětsky… a přece ne
Pravidla mlčení jsou okouzlující i v tom, jak Robert Redford kombinuje konvence současného filmu s normami filmu sedmdesátých let. Osvětlování, herectví i často se pohybující kamera jsou vysoce současné, přičemž ale s oblibou využívá velmi dlouhých objektivů a přeostřování mezi prostorovými v duchu sedmdesátých let, a zároveň stříhá velmi pomalu - a to nejen na současné normy, ale dokonce i na normy vlastní.
Průměrná délka záběru Pravidel mlčení je podle mého měření 5,2 sekundy, což je v normě sedmdesátých let, ale překvapivě pomalé na dnešní standardy (ca. 2,7 - 4 sekundy). Člověk si řekne, že je to starý pán a prostě nemá rád rychlý střih, ale to není pravda. Zatímco totiž v začátcích své kariéry stříhal střídmě (debut Obyčejní lidé mají PDZ 6,2 sekundy), tak v posledních letech výrazně zrychloval (3-4 sekundy), tudíž Pravidla mlčení jsou i v tomto ohledu experiment.
I bez detailnějšího rozboru je zřejmé, že Pravidla mlčení navzdory své zdánlivé starosvětskosti ve volbě stylistických prostředků i žánrových modelů vlastně představují odchylky. Možná je to mou slabostí pro Redfordova díla (jakkoli vidím řadu jejich problémů), ale mně prostě přijde navýsost sympatické, když filmař natočí film ironizující žánry, které jej učinily hvězdou a jež má rád, a porušující vlastní modely stylistických voleb ve snaze vyzkoušet si jiná filmařská řešení.
Ba co víc, imponuje mi i to, když celoživotní politický aktivista Robert Redford vytvoří dílo, kde hrdinové staví vlastní rodinné vazby, vlastní citové potřeby a vlastní ohledy na jiné lidi nad boj za ideje, pravdu či vlastní svobodu.
| Pravidla mlčení | |
| The Company You Keep | |
| Žánr: | Drama, Thriller |
| Režie: | Robert Redford |
| Obsazení: | Shia LaBeouf, Robert Redford, Susan Sarandon, Nick Nolte, Richard Jenkins, Julie Christie, Brit Marling, Sam Elliott, Brendan Gleeson, Terrence Howard, Anna Kendrick, Stanley Tucci, Chris Cooper, Stephen Root, Lochlyn Munro, Jackie Evancho |
| Délka: | 125 minut |
| Premiéra ČR: | 18.04.2013 |
