Šílený Max: Zběsilá cesta. | Foto: Warner Bros.

Nejlepší filmy roku podle Martina Bubrína

1. Šílený Max: Zběsilá cesta

Mistrovské dílo pohybu a destrukce, které paradoxně platí za vrchol letošní blockbusterové i umělecké kinematografie zároveň. George Miller proměnil skepticky vyhlížený sequel v energicky natočenou oslavu šílenství ve světě, který ztratil hodnoty, a zároveň přinesl jednu z nejsilnějších ženských hrdinek posledních let. Významově i stylisticky pozoruhodný počin, v němž lze s přibývajícími zhlédnutími stále objevovat nové vrstvy.

2. Most špiónů

Nejvýraznější Spielbergův snímek za poslední roky, jenž je svéráznou poctou špionážním i soudním dramatům druhé poloviny minulého století, neztrácí nic z režisérovy vypravěčské grácie, ani z lehkosti a idealismu předobrazů, na něž odkazuje. Dílo, které nám ukazuje, jak by měly vypadat filmy.

Recenze Aktuálně.cz ZDE.

3. Birdman

Divadelní hra převedená do filmových vyjadřovacích prostředků z hlediska svého tématu vybízí k tomu, že bychom mezi oběma médii měli udělat rovnítko – svou nepřerušovaností totiž navozuje pocit plynulého toku času, v němž jen nenápadné prolínačky, stíračky a time-lapse záběry nahrazují oponu a výměnu rekvizit na jevišti. Takto umělecky odvyprávěný film, v němž se neustále střídá subjektivní vnímání světa hlavní postavy a nepřerušované dění, je díky své frenetičnosti (dynamický jazzový soundtrack) a fluidnosti nakonec i naléhavým komentářem k povaze umění a toho, jak je přijímáno publikem. S láskou natočený metafilm.

4. V hlavě

Opojný výlet do hlavy dítěte není jen nejemocionálnějším filmem roku, ale také skvostně odvyprávěným coming-of-age, jehož víceúrovňová, navzájem se ovlivňující narativní struktura ne nadarmo připomene Počátek Christophera Nolana. Pixar ve svém zatím nejdospělejším filmu redefinuje animovaný mainstream, čímž konečně posouvá hollywoodskou animovanou výrobu k imaginativním skvostům jako od Miyazakiho.

5. Saulův syn

Radikální experiment, který v tísnivém čtvercovém ořezu ukazuje hrůzy holocaustu, udivuje hlavně tím, jak se distancuje od prvoplánového historického sentimentu a konvenčního uspořádání, a posouvá se směrem k žánrové kinematografii. Zřejmě jediný skutečně důležitý film roku, který se vyhýbá všemu lacinému a podbízivému a nabízí nesmírně intenzivní fyzický zážitek, jehož největší hrůzy se odehrávají v rozostřeném druhém plánu nebo mimoobrazovém prostoru a který doslova na svých ramenech táhne ústřední „strojový“ herecký výkon Gézy Röhriga.