Divák v hledišti se má především dívat, ale také být udivován. Tak nějak by se dal zjednodušeně popsat postulát dosavadních Špinarových prací. Záleží ovšem na tom, zda režisérovu touhu po extravagantním výtvarném pojetí zvolená látka unese.
Nezvalovo slavné drama ve verších, které velký básník napsal na motivy novely francouzského spisovatele Abé Prévosta, mělo slavnou premiéru v Burianově Déčku v roce 1940. Od té doby se stalo legendou, dočkalo se jevištních, rozhlasových i televizních podob, desítek knižních vydání a vstoupilo i do školních čítanek.
V nejnovější inscenaci na scéně Národního divadla doznal Nezvalův text výrazných úprav včetně vyškrtnutí epizodních postav a vypuštění celého závěrečného aktu, situovaného do přístavní krčmy v Havru.
Od první chvíle je zřejmé, že Špinarovi slouží milostný příběh svůdnice Manon a trpícího rytíře des Grieux především k vykouzlení opulentně různorodé jevištní show. Inscenace se tak rozpadá do více či méně líbivých obrazů, kde do pečlivě promyšleného vizuálu je dodatečně implantován živý herec.
Hned v prvním dějství se na rozdíl od Nezvala neocitáme na nádvoří zájezdního hostince, ale v neosobní galerii. Na bílé stěně visí dvě zarámovaná plátna, gigantický biblický výjev a vedle něj naturalistický akt s detailem ženského pohlaví. Zřejmě má jít o symbol des Grieuxovy rozkolísanosti, sváru duše a těla, několikanásobného obracení se k bohu a návratu ke hříšné milence.
Nezvalem předepsaný ošuntělý byt milenců nabývá u Špinara podoby pokojíku vytapetovaného kýčovitě blankytnou oblohou s bělostnými mráčky, stylový salon v domě bohatého prokurátora Duvala je zas změněn v lascivní domácí disko-tančírnu s polonahými tanečnicemi a tanečníky a dvojicí hráčů na klávesy. Závěrečné dva obrazy s nepravidelně prolomeným průzorem do hloubky jeviště pak směřují k větší abstrakci.
Samostatnou kapitolu tvoří kostýmy Marka Cpina, hodné postmoderních módních přehlídek. Manon vystřídá několikero nákladných rób, včetně bizarní citace ošacení barokního jezulátka, ale převleky nešetří ani des Grieux. Na scéně se pohybuje v dobře padnoucím tmavém obleku s motivem kříže, v šatech s potiskem modré oblohy, polonahý i v rytířské zbroji. Režie hercům předpisuje až choreograficky puntičkářské aranžmá pohybu. Mnohé z klíčových situací navíc v druhém plánu dotváří svita tanečníků, místy snad významotvorná, častěji ryze dekorativní. Nejrušivější je jejich lehce vulgární skupinová sexuální orgie, která se odehraje během milostného dialogu Manon s rytířem.
Pokud se traduje, že Manon Lescaut je naivně prostý příběh o lásce, jde o zažité klišé a hluboký omyl. Mohou zato nejspíš Nezvalovy zvukomalebné verše, neboť vyvolávají dojem lehkosti a průzračnosti. Jenže, jak výmluvně ukazuje představení v Národním, pro inscenátory je to past, do níž mohou velmi snadno padnout.
O charakteru titulní hrdinky se totiž dá říci všechno možné, jen ne to, že by byl jednoduchý, nebo dokonce přímočarý. Za naivitou šestnáctileté dívky, která se „líbí všem“ se ukrývá rafinovaná nepostižitelnost, touha užít si naplno darů života, upřímně milovat i prohnaně koketovat a zneužívat mužské přízně, trýznit partnera až za hranici únosnosti.
Zrovna tak des Grieux není jen nezkušeným prosťáčkem se srdcem na dlani, ale i tápajícím mladíkem, jenž se zmítá v protichůdných pocitech. Co z této složitější psychologické kresby nabízí Špinarova inscenace? Manon Jany Pidrmanové (v alternaci s Pavlínou Štorkovou) i des Grieux Patrika Děrgela (alternuje ho Vladimír Polívka) se snaživě koncentrují na libozvučný přednes krásných veršů a na pohyb, jenže sebekrásnější verše se bez niterného prožitku časem mění v patetická rétorická cvičení.
Herecky mlhavé je počáteční milostné vzplanutí Manon a roztouženého rytíře, v čistě verbální rovině se odehrává následné první rozčarování des Grieuxe, když koketa Manon podléhá vábení movitého Duvala. Větší věrohodnosti dosahují oba mladí herci v posledních dvou obrazech, kdy se jejich hrdinové noří do zoufalství a vše neodvratně směřuje k tragickému rozuzlení. V této souvislosti je nutné ocenit, že vypuštění závěrečného aktu a domyšlení vlastního konce, jenž by s tím Nezvalovým plně korespondoval, se inscenátorům povedlo, divák tudíž není ochuzen o dramatický závěr ani básníkovo nadčasové poselství, že láska je věčná.
Ústřednímu páru sekunduje Radúz Mácha v roli des Grieuxova přítele Tiberge a Vladislav Beneš jako obstarožní záletník Duval. Ačkoliv Máchův Tiberge působí dlouhou dobu jednostrunně jako přísný zádumčivý kněz, jeho dramatický střet s milovaným přítelem, kdy se neudrží a vtiskne des Grieuxovi vášnivý polibek, patří k nečekaným emotivním vrcholům představení. Benešův Duval potěší především náznakem sarkastického humoru.
Jestliže předpremiérová reklama v tisku omílala fakt, že Nezvalova Manon Lescaut bude poprvé v historii uvedena na scéně Zlaté kapličky, inscenace výmluvně dokládá, proč se dříve na naší první scéně do takového úkolu nikdo nepouštěl.
Charakter Nezvalova textu je natolik intimní, komorní, ba delikátní, že se prostě pro velké jeviště příliš nehodí. Ani kouzlení s vizuální neotřelostí, byť by bylo sebedůmyslnější, na tom nic nezmění. Chcete-li si tedy vychutnat Manon v ryzí podobě, najděte si na internetu černobílou televizní inscenaci s Janou Preissovou a Petrem Štěpánkem. Anebo rovnou sáhněte po Nezvalově knize.
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut, Národní divadlo 2. premiéra,.12. 2. 2016, režie: Daniel Špinar
