Recenze – Premiérou nejslavnější tragédie Williama Shakespeara Romeo a Julie v inscenaci režijního tandemu SKUTR (Martin Kukučka – Lukáš Trpišovský) začaly 25. června letní shakespearovské slavnosti.
Produkce vsadila na dvojici režisérů, která se již osvědčila, když před dvěma lety uvedla na letní scéně Pražského hradu dramaturgicky i režijně nápaditě vyložený Sen noci svatojánské. Ukázalo se, že i zde se může zrodit výrazná divadelní událost, která je zážitkem i pro náročného diváka. Představení lze zhlédnout i letos.
Premiéra Romea a Julie se vyznačovala výraznými hereckými výkony, při nichž se v druhé části večera občas tajil dech. Postrádali jsme však logický běh dramatických událostí ve smysluplném celku.
Začněme tím, kvůli čemu stojí za to představení vidět
Julie Terezy Voříškové si získává naši přízeň již po prvních komicky působících krocích v lodičkách na vysokých podpatcích. Když energicky přejde s vychýleným těžištěm od portálu k portálu s motýlími křídly, která má připevněna na zádech, i bez textu vidíme, kolik roků jí asi může být a že v souladu s věkem taktak „klopýtá“, přestože nosí křídla. „Z mé dcery už je slečna!“ říká její matka (Lenka Krobotová), ale dle SKUTRU tak jedná jen proto, že si chce sama s nápadníkem své dcery Parisem užívat. Ve scéně beze slov (takovou Shakespeare nenapsal) Parise znásilní.
Režijní excesy však ještě chvíli ponechejme stranou a věnujme se tomu, co je v rámci režijního výkladu srozumitelné. Předností Julie je v této inscenaci přímost. Není v ní nic bolně unylého ani romantizujícího, když je na jevišti, je jí všude plno. Přerod ze sympatické puberťačky v „emancipovanou“ dívku a záhy i manželku urychlí láska až za hrob. Že jde o citově i řemeslně do detailu propracovaný herecký výkon je jasné již v prvém dialogu s matkou, když se Julie lekne svého gesta, které nevědomě po ní přejala. Ve slavné balkónové scéně předvádí herečka beznadějně zamilované děvče, které je trýzněno tělesnou touhou, avšak s hláskami jména R – O – M – E – O se jakoby na chvíli zapomene a hraje si s nimi jako dítě, které právě napadlo experimentovat s výslovností a hlasem.
Projev hrdinky nepřerůstá v karikaturu, ani když herečka křičí, hyperaktivně běhá od sloupu k sloupu nebo používá gesta čínských bojovníků. Je roztomilá a zároveň natolik energická, že strhává k jednání i ostatní. Má boj v genech a jde za svým, i kdyby pro to měla zemřít. Způsob, jakým pije herečka uspávací lektvar, po němž „zemře“ nebo jakými gesty a s jakou mimikou se budí z omámení, je podobenstvím o lásce i smrti v její vesmírné energii. Až přejdeme k slabším místům inscenace, mějme na zřeteli, že tento vynikající výkon šestadvacetileté herečky se zrodil pod vedením Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. Romeo (o mnoho starší herec, než je věk hereček obsazených do role Julie) je partnerem, který drží krok s Juliinou dravou láskou, což není zrovna jednoduchý úkol. Je to ale Julie, která Romea vábí a strhuje, je to ona, která myslí, jedná a posouvá události kupředu.
Kam směřují nápady režisérů?
Úspěšně inscenovat známou tragédii, jak ji napsal Shakespeare, znamená umět vyprávět příběh velké dramatické síly, která tkví nejen v ději, ale také v metaforách a verších. SKUTŘI však do přestávky přehlušují dramatika vykonstruovanými nápady a občas máme v příběhu i v postavách zmatek. Okamžiků, kdy jsme v roli diváků postaveni před vulgární situace, jimž nerozumíme, a tak je (dle nátury) usilovně luštíme, je hned na úvod příliš mnoho.
Silácké řeči Romeových přátel jsou tak přehnaně a vydatně provázené sprostými gesty, že se nesetkají nejen s Romeovou, ale ani s diváckou odezvou. Potřebují režiséři publiku sdělit názor, že Juliina matka chce vlastně jejího nápadníka pro sebe? Ať jej tedy znásilní. Ani suverenita vynikající herečky (Lenky Krobotové) nás nepřesvědčí o tom, že je zapotřebí tuto scénu vidět. (Oč bližší je nám ve druhé půlce večera, když vidíme typickou rodinnou situaci. A jak je ta stará hra náhle současná! Po motivu z prvého výstupu Kapuletové ani památky.) Na krátkém groteskním výstupu se odehraje i závislost matky Montekové na Romeovi. Výklad obou matek hlubší pochopení vztahů do hry nepřináší.
Po nesrozumitelném monologu Merkucia o královně Mab, královně snů, bezobsažnost pokračuje tanečním výstupem s meči v podání šestičlenné jednotky tří mužů a tří žen v černém. Bohužel nepředznamenají svým tancem tragédii s takovou věšteckou silou, jako ji předurčuje text Romea, v inscenaci proškrtaný a pak ještě herecky zahozený, takže se nedozvíme, že „cosi strašného a osudného se chystá ve hvězdách a začne to právě dnes večer tady na hostině a ukončí to ten můj marný život předčasnou splátkou ohavné, zlé smrti.“
Na pováženou je také nápad s kávou. Herci melou, šňupou a popíjejí kafíčko proto, že se příběh odehrává v Itálii? Snad. Nic dalšího totiž motiv mletí a pití kávy s sebou nenese, a bylo by tedy vhodné nápad včas opustit. Každopádně dříve, než dojde ke scéně, kdy mnichova titěrná hra se dvěma bílými kávovými šálečky provází sňatek snoubenců a mnich se hrou s rekvizitou snaží zdůraznit text. Když herci, kteří zrovna nejsou v roli a stojí opodál, na pití kávy občas zapomenou a jen přejícně sledují hru svých kolegů, podpoří atmosféru hry a sounáležitost s příběhem mnohem více.
A ještě jedna záhada. Proč je Miroslav Zavičár, který hraje knížete, od začátku až do konce dramatu stále na jevišti a občas do něj zasáhne i v jiné roli? Říká text chóru, změní se tu v Baltazara, tu zas v lékárníka, aniž se změní jeho kostým, jednání. Že nejde stále o tutéž postavu, divák pozná teprve, když začne pátrat v programu a vzpomínat, jak to vlastně v Shakespearovi je.
Scéna, hudba, kostýmy hrají dobře
Na scéně je od začátku až do konce jediná vzdušně působící stavba. Půdorysem evokuje boční chrámovou loď, je však zútulněna čalouněnými židlemi a zabydlena velkým stolem v centru všeho dění. Jediná stavba se mění dle potřeby v Kapuletův dům a zahradu, hřbitov, v jehož pravé části je kaple, nad ní obrys střechy s křížem. Ten svítí stejným bílým světlem jako zářivky lustru. Oproti složitosti svítidla poskládaného z několika hexagramů je kříž jednoznačný a jednoduchý. Tyto dva výrazné symboly nejsou však ničím více než dekorací. Stůl uprostřed místnosti se mění dle potřeb dramatu v balkon, postel, pod ním je místo pro vyjádření stísněnosti a hrůzy, lze jej postavit jako obranný val. Stranou je kus salónu mimo hlavní děj hry, je to režií přimyšlené místo pro přípravu kávy a pro odchod těch, kteří padnou v souboji. Reprodukovaný zvuk, odbíjení hodin z věže blízkého chrámu i hudba skladatele Petra Kalába pomáhají dotvářet potřebnou atmosféru.
Obrat k tragédii znamená v inscenaci obrat ke znamenité části večera
Inscenace, které rozumíme a se kterou můžeme jít až do konce, se odehrávala při obou premiérách teprve od poslední scény před přestávkou, v níž se zpomalený souboj Monteků a Kapuletů střídá s monologem Julie. Teprve v tomto místě jakoby se dvojice režisérů zklidnila a začala naslouchat duchu hry bez snahy za každou cenu situace cirkusově interpretovat. Benvolio dojemně aranžuje tělo mrtvého přítele do živých pozic, síla dialogů je taková, že už neřešíme, proč je mnich Vavřinec šaolinský budhistický mnich s tyčí a že to s tím křížem dohromady nějak nehraje.
Vše je v druhé půlce tak vážné a smrt hrdinů tak pohádkově krásná, že i v té nejtragičtější chvíli si Paris může dovolit rozesmát zpěvem nad Juliiným hrobem publikum. Nesmějeme se v závěru z rozpaků, ale radostně a uvolněně, neboť je to vskutku směšné. Smích přichází jako důsledek paradoxu a nevyplácí se jej z publika ždímat. A jak tragédie končí? V režii SKUTRU, považte, něžným happy endem.
P.S. Marii Poulovou v roli Julie recenzentka neviděla, avšak předpokládá, že je vedena k podobnému pojetí a zaujetí.
