Výstava Davida Cronenberga je znepokojivá a provokující. Návštěvníky otřese a rozšíří jim obzor

Boris Hokr Boris Hokr
19. 2. 2016 12:51
Po Timu Burtonovi a jeho světu přichází do Prahy David Cronenberg: Evolution. S podmanivou znělkou pracující s motivem existence v pasti lapených much, které náhle zalije povodeň krve a smrtelnosti, se před diváky otevírá pohled do dílny muže, který svět vždy až s klinickou pozorností pozoroval a nikdy neuhnul pohledem, ať viděl sebehorší věci.
David Cronenberg
David Cronenberg | Foto: Cronenberg.cz

Pražský Dům U Kamenného zvonu v krátké době hostí již druhou putovní výstavu spojenou s některým ze slavných – a především osobitých – světových režisérů. Po Timu Burtonovi se v Praze představí David Cronenberg.

Na pražské akci se podílely organizace Art Movement, Galerie hlavního města Prahy, Olgoj Chorchoj a Toronto International Film Festival (TIFF), jehož výkonný ředitel Piers Handling je jedním z kurátorů výstavy.

Na tiskové konferenci ku příležitosti zahájení expozice byl právě Handling hlavním mluvčím a krom záludných dotazů, zda se mistr Cronenberg ve svých filmech napojil na odkaz Kafky (v Praze povinný dotaz) / Švankmajera (surrealismus, že jo) / Škvoreckého (žil v Torontu) / Roberta Reichela (dotaz nakonec nepadl, ale jistě jen proto, že nevybyl čas, ale v Torontu hrál, což?) nebo aspoň probůh jakéhokoliv Čecha, zmínil i k výstavě skutečně podstatné věci.

Jeremy Irons ve filmu Dead Ringers / Příliš dokonalá podoba, 1988
Jeremy Irons ve filmu Dead Ringers / Příliš dokonalá podoba, 1988 | Foto: GHMP

I zdánlivě banální poznámka, že poprvé viděl Cronenbergovy filmy coby vysokoškolský student, totiž byla součástí příběhu propojujícího torontský festival a Cronenberga. Ten byl totiž v počátcích své kariéry v Kanadě kritizován a až postupně si získal uznání. Svou roli sehrál i fakt, že právě v Torontu mu brzy začali věnovat pozornost, jeho filmy dvakrát zahajovaly tamní přehlídku a sám Cronenberg nakonec začal festivalu věnovat rekvizity ze svých filmů. Což pak bylo využito ve chvíli, kdy se TIFF rozhodl pořádat i tematické výstavy.

Pražská verze výstavy obsahující na tři sta artefaktů však nezpřístupňuje pouze přímé donace Davida Cronenberga; je výsledkem i dlouhých jednání s producenty či soukromými sběrateli. Výsledkem je skutečně unikátní kolekce, přičemž k řadě vystavených exponátů se vážou vyloženě bizarní historky – jako například k postavě Hlavouna z Nahého oběda, kterou měl jeden ze sběratelů doma pod kávovým stolkem. A i když výstava nabízí i rozkresy scén, Cronenbergovy poznámky a rané verze scénářů, těžištěm jsou právě exponáty jako jmenovaný Hlavoun. Tedy rekvizity přímo využívané ve filmech.

Psací stroj Clark-Nova, Nahý oběd (1991)
Psací stroj Clark-Nova, Nahý oběd (1991) | Foto: Cronenberg.cz

Takové exponáty jsou přitom o to vzácnější, že – jak Handling zdůraznil – se u nich často původně nepočítalo s životností delší, než je doba natáčení daného filmu. V Domě U Kamenného zvonu se přitom jejich vystavením nesnažili organizátoři vytvářet fantaskní světy (jako v případě zmíněného Burtona), ale kontrast jejich obskurnosti a gotického interiéru a co nejjednodušších instalačních zásad (například tmavá podlaha či prosté vitríny) k exponátům přesto přirozeně soustředí pozornost.

Temný bard body hororu a dramat kontroly

Cronenbergův první celovečerní snímek je z roku 1969, ten zatím poslední z roku 2014. Výstava jeho kariéru mapuje ve třech blocích (Kdo je můj stvořitel? Kdo jsem já? Kdo jsme my?) a vyzdvihuje pomocí šikovně zvolených ukázek jak z filmů, tak z pohledů do procesu natáčení nejdůležitější prvky Cronenbergovy tvorby. Navzdory pověsti a objektům, které promyšlené průvodky ilustrují (nechybí slavná Moucha, biozbraň z eXistenZ, „gynekologické“ nástroje z Příliš dokonalé podoby aj.), se však nejedná primárně o násilí a destrukci lidského těla.

Chirurgické nástroje určené k operacím mutantek (rekvizity); Dead Ringers / Příliš dokonalá podoba, 1988; režné plátno, poniklovaná mosaz.
Chirurgické nástroje určené k operacím mutantek (rekvizity); Dead Ringers / Příliš dokonalá podoba, 1988; režné plátno, poniklovaná mosaz. | Foto: GHMP

Od raných snímků se před návštěvníkem odhaluje svět plný vědců, lékařů, organizací posedlých kontrolou... přičemž pozornost je upírána vždy na oběti, na to, jak posedlost a šílenství – třebas vyprovokované i dobrými úmysly – deformují lidskou bytost. Což se nakonec pochopitelně musí projevit i fyzicky. Jakkoliv tak na první pohled vypadají režisérovy rané snímky zcela odlišně od těch pozdních – a využívají zcela odlišných žánrových půdorysů –, v jádru se stále zabývají tímtéž; lidským nitrem, jeho kontrolou a nejrůznějšími frustracemi.

Handling na jeden z dotazů směřujících právě k žánrovému posunu mimochodem odpověděl tak, že Cronenberg nebyl autorem sci-fi filmů a hororů z nějakého vnitřního přesvědčení, ale že se jednalo o promyšlený krok. Tradice kanadské kinematografie totiž v dobách jeho dospívání stavěla především na dokumentu. Ovšem žánrová zábava – a ještě na dobové poměry extrémně násilná a krvavá žánrová zábava – byla otevřenější k autorskému přístupu. A sám Cronenberg v jednom z doprovodných videí jakoby kurátora doplňuje, když zmiňuje, že samotná žánrovost často držela nad jeho snímky ochrannou ruku, protože to, co by jinde bylo zavrhováno, zde bylo vysloveně i požadováno.

Transsibiřská restaurace (model); Východní přísliby / Eastern Promises, 2007;
Transsibiřská restaurace (model); Východní přísliby / Eastern Promises, 2007; | Foto: GHMP

Každopádně ovšem výstava šikovně ukazuje, jak se z režiséra v mnoha ohledech undergroundové obskurní zábavy stává režisér se sofistikovaným výrazem a pevným místem v programech předních světových festivalů. Bonusem je, když prohlídka ukazuje, že v jeho filmografii nalezneme celou řadu výjimečných počinů, které hned nenaskočí ani obdivovatelům jeho hororového období, ani těm, kdo si jej začali všímat až po Dějinách násilí...

Přestože je tento příběh zajímavý sám o sobě a právě skrze jeho promyšlené uchopení je třeba výstavu chválit především, hlavním tahákem zůstávají vystavené exponáty (případně doprovodné akce, jako například opakované projekce všech Cronenbergových celovečerních snímků).

U nich přitom nezbývá než si naposledy přivolat ducha výstavy Tima Burtona. Ta těžila především z toho, že Burton je „oblíbený“ a jeho výtvarné počiny se prostě „líbí“. Po návštěvě jeho výstavy se člověk ujistil v tom, že všechny ty loutky, kresby a makety jsou opravdu... strašidelné, melancholické, ale pořád roztomilé. Exponáty Davida Cronenberga – respektive jeho spolupracovníků, kteří dávali režisérovým vizím tvar (jak Handling poznamenal: „David není dobrý umělec, ale na realizaci svých nápadů se podílí od samotného začátku až do konce.“) – roztomilé nejsou. Jsou znepokojivé a provokující.

Organická střelná zbraň (rekvizita); eXistenZ, 1999, nalezené předměty (kostry vodních živočichů, zubní protéza), komponenty hobby stavebnice (dinosaurus), 25,4
Organická střelná zbraň (rekvizita); eXistenZ, 1999, nalezené předměty (kostry vodních živočichů, zubní protéza), komponenty hobby stavebnice (dinosaurus), 25,4 | Foto: GHMP

David Cronenberg: Evolution tak má mnohem větší potenciál skutečně svými návštěvníky otřást a rozšířit jim obzory. Ukazuje totiž svět tělesných nočních můr, které jsou až nepříjemně reálné, a ano, v důsledku všední, jakkoliv mohou být jejich konce fantaskní a krvavé.

O jejich síle se budete moci sami přesvědčit od 19. února do 17. července tohoto roku. A ano, Cronenberg se s největší pravděpodobností se Škvoreckým nepotkal, Švankmajera možná nikdy neviděl a obecně vyrůstal spíš na italském neorealismu či americkém nezávislém filmu...

 

Právě se děje

Další zprávy