Chemie je můj život, říká 87letý učitel a nejstarší Ámos

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
14. 4. 2014 10:25
Kantorem se Ivan Sedlák stal až ve 32 letech. Nakonec ale učil téměř padesát let. Většina jeho profesního života je spjata s prestižní pražskou chemickou průmyslovkou, známou jako "Křemencárna". V osmdesáti letech se stal Zlatým Ámosem, v 81 letech definitivně skončil s výukou.
Ing. Ivan Sedlák získal v roce 2007, tedy ve svých 80 letech, hlavní cenu Zlatého Ámose i ocenění Sympaťák 2007.
Ing. Ivan Sedlák získal v roce 2007, tedy ve svých 80 letech, hlavní cenu Zlatého Ámose i ocenění Sympaťák 2007. | Foto: Archiv Zlatý Ámos

Praha - I dnes, ve svých 87 letech, je Ivan Sedlák velmi pracovně vytížený a sehnat ho na rozhovor dá velkou práci. Tu odjede pracovně do Prahy, tu má pracovní schůzku v Brně, kde bydlí. Když se to konečně podaří, lituje: "Strávil jsem s tím celé odpoledne, zítra mám ámosovské vystoupení ve zdejším klubu důchodců a nemám ještě nic připravené."

Život začíná v 70!
Autor fotografie: Profimédia

Život začíná v 70!

Rozhovor s 87letým Ing. Ivanem Sedlákem, jenž učil až do 81 let, je třetím dílem seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v 70!". Na stránkách našeho deníku vám postupně představíme pozoruhodné osudy českých a slovenských seniorů, kteří se rozhodli navzdory svému věku vést aktivní a plnohodnotný život, a stali se tak inspirací nejen pro svoje okolí.

Než se stal kantorem, vystřídal mnoho profesí: byl šéfchemikem v cukrovaru, pracovníkem v továrně na kyselinu citronovou, vojenským chemikem. Pak ale urazil generála a měl škraloup. Dva roky míchal beton.  

Říká, že chemie je jeho život. Pro tento obor dokázal svým nezaměnitelným přístupem k výuce a nesmírným zaujetím pro výklad a názorné ukázky strhnout stovky studentů. Ctil krédo "Škola hrou". "Připouštím, že někdy bývalo při výuce hodně legrace. To se jim asi líbilo a já jsem ji rád dělal," dodává.

A.cz: Čím jste chtěl jako malý být? Učitelem? Chemikem?

Jako žákovi obecné školy ve Třebíči se mi velice zamlouvala práce úředníků zdejší spořitelny. Zaujalo mne počítání peněz, a protože jsem měl počty, později matematiku, v oblibě, chtěl jsem se tehdy stát tímto úředníkem. O existenci chemie jsem v té době ještě neměl tušení. A až do svých 32 let jsem si nikdy nepředstavoval, že budu kantorem. Ale byl jsem jím rád.

A.cz: Postupně jste ale k chemii směřoval. Vystudoval jste chemické inženýrství v Brně, stal se šéfchemikem cukrovaru… Vypadalo to na dobře se rozvíjející kariéru, ale pak jste také dva roky jako dělník míchal beton. Kde nastal ten zlom?

Ivan Sedlák začal učit až ve 32 letech. Ve škole zato vydržel až do 81 let. (Snímek ze školních oslav jeho osmdesátin.)
Ivan Sedlák začal učit až ve 32 letech. Ve škole zato vydržel až do 81 let. (Snímek ze školních oslav jeho osmdesátin.) | Foto: www.mssch.cz

V roce 1950  jsem narukoval na vojnu. V té době se už harašilo zbraněmi hromadného ničení a armáda povolávala chemiky jako vojáky z povolání. Bylo pro mě výhodné nechat se aktivovat a mít odpuštěný celý rok prezenční služby. Po roce služby u chemického praporu ve funkci náčelníka chemické laboratoře jsem byl povolán na ministerstvo národní obrany, kde jsem se zabýval ochranou proti jaderným zbraním. Po sedmiletém působení jsem byl v rámci reorganizace ministerstev propuštěn.

A.cz: Proč?

Formálním důvodem v propouštěcí zprávě bylo znevažování hodnosti důstojníka Československé lidové armády, nevyhraněný názor na maďarské události, kádrový profil a tak dále.

A.cz: Jak se znevažuje hodnost důstojníka Československé lidové armády?

Jednou jsem třeba prohlásil před velitelem chemického vojska, generálem, náčelníkem štábu a mým nadřízeným, že čím větší šarže, tím větší vůl. To mi ulítlo, protože jim chyběla základní znalost matematiky, že každé číslo povýšené na nultou je jedna. Dotyční schvalovali omyl mého přímého nadřízeného, a tak jsem koupil pořádný škraloup, po kterém mne přemístili na vojenské výzkumné pracoviště a později propustili. Jen na doplnění: můj bývalý nadřízený skončil v blázinci, a to byl největší atomový vědec v armádě!

A.cz: Kam jste šel potom?

Nemohl jsem sehnat v Praze práci, často jsem se setkával s vysvětlením: z kádrových důvodů. Protože jsme v té době čekali narození syna, rozhodl jsem se nastoupit v betonárně jako míchač betonu. Míchal jsem dva roky, až se mi konečně naskytla příležitost kvalifikované práce. Nastoupil jsem jako učitel na tehdy zřizované jaderné průmyslovce. Zřízení školy byl omyl a po uzavření její chemické větve jsem nastoupil na chemickou průmyslovku.

A.cz: Psal se rok 1967 a vy jste se ocitnul na proslulé Křemencárně, prestižní Střední průmyslové škole chemické v pražské Křemencově ulici. Co jste zde učil?

Na Křemencárně jsem postupně učil všechny chemické předměty, ale těžištěm byla výuka chemické techniky a chemické technologie. Zvlášť jsem si oblíbil chemickou techniku, pro kterou jsem napsal učebnice pro teoretickou i laboratorní výuku. Učí se podle nich dodnes.

A.cz: U studentů jste byl vždycky velmi oblíbený. Dokázal jste se prý chovat kamarádsky, přitom toho hodně naučit a vysvětlit i věci, které jinak studenti nemohli pochopit. Jak se vám toto vše podařilo?

Vizitka Ing. Ivana Sedláka
Autor fotografie: Archiv Zlatý Ámos

Vizitka Ing. Ivana Sedláka

- narodil se v roce 1926,

- po reálném gymnáziu v Třebíči vystudoval chemické inženýrství na Vysoké škole technické dr. Edvarda Beneše v Brně,

- pracoval jako šéfchemik v cukrovaru Bedihošť či v Jodastě Kaznějov (podnik na výrobu kyseliny citronové, později se tu vyráběl i slavný Vitacit),

- po roce služby u chemického praporu ve funkci náčelníka chemické laboratoře byl povolán na ministerstvo národní obrany, kde se zabýval ochranou proti jaderným zbraním,

- kantorem byl v letech 1959-2008, většinu učitelského života strávil na prestižní Střední průmyslové škole chemické v Praze, tzv. "Křemencárně",

- v roce 2005 získal Cenu Viléma Baura za výchovu mladé generace chemiků a za podíl na zavádění výuky chemické techniky na střední školy a tvorbě koncepce a osnov oboru Aplikovaná chemie,

- v roce 2007 vyhrál hlavní cenu ankety Zlatý Ámos, ovládl tu i hlasování o Sympaťáka roku 2007.

Možná jsem skutečně byl oblíbený, ale doufám, že i respektovaný. Snažil jsem se jim porozumět a vycházet jim vstříc při řešení nejen studijních, ale i soukromých problémů. Důvěrným místem se stávala  laboratorní cvičení, kdy při práci s přístroji se našly chvíle i pro řešení jejich osobních problémů, se kterými se mi svěřovali.

A.cz: Cítili k vám tedy naprostou důvěru…

Přicházeli za mnou i mimo rámec výuky, většinou s odbornými problémy, které jsme spoluprací vyřešili. Spolupráce spočívala v tom, že jsem studenty na řešení jen naváděl a vyřešení nechával na nich. Tím větší bývala jejich radost, když zjistili, co dokážou. Usiloval jsem o to, aby mí svěřenci neztráceli sebedůvěru. Zejména jsem byl nepřítelem škatulkování dle prospěchu na jedničkáře, dvojkaře atd. Tento "pedagogický" manýr jsem totiž zažil na vlastní kůži.

A.cz: Jaké tedy byly vaše pedagogické postupy?

Především jsem z výuky nedělal vědu. Vždy jsem měl na paměti kritický pohled studentů na výkon kantora, a proto jsem si výuku vždy dobře promyslel a snažil se maximálně využít čas a již získané vědomosti a dovednosti studentů.

A.cz: Co byste poradil dnešním pedagogům? Jaký je podle vás klíč k úspěchu?

Jednak ona svědomitá příprava výuky, pak snaha o objektivní hodnocení znalostí a  schopnost zdůvodnit ohodnocení otevřeně, před celou třídou. Hodně péče jsem věnoval opravě laboratorních zpráv a po jejich opravě diskusi o smyslu práce a významu poznatků pro praxi.

A.cz: Obvyklá představa laické veřejnosti je, že si kantor odučí svých pár hodin a má volno a krom toho i dlouhé prázdniny. Zapomíná se právě na přípravu na hodinu…

Jednoho roku mne vyprovokovala častá domněnka veřejnosti o nadměrném volnu kantorů ke kontrole času spotřebovaného na přípravu výuky a opravu písemností. Výsledkem bylo zjištění, že i při osmihodinové pracovní době mám vlastně všechny prázdniny víc než napracované! A tak dodnes nevím, zda nepracuji neefektivně.

A.cz: Studenti vás popisují jako fascinující až magickou osobnost, někteří vás dokonce přirovnávají k vyučujícím v populárních Bradavicích v Harry Potterovi. Co říkáte na toto hodnocení a jak jste si ho podle vás vysloužil?

Co studenti o mně říkají, je sice lichotivé, ale nejsem si vědom, že bych byl takový, jak mě líčí. No, i když připouštím, že někdy bývalo při výuce hodně legrace. To se jim asi líbilo a já jsem ji rád dělal. Jinak na mně nic fascinujícího, tím více magického, není.

A.cz: Vaši bývalí studenti také nadšeně popisují, jak jste zábavně a se zaujetím popisoval třeba armaturní prvky na potrubí. Nedokážu si se svým humanitním vzděláním moc představit, jak se něco takového dá pojmout zábavně…

S Cenou Viléma Baura za výchovu mladé generace chemiků.
S Cenou Viléma Baura za výchovu mladé generace chemiků. | Foto: www.mssch.cz

Každý jsme jiný a jiného zaměření. Většina našich studentů k nám přichází se zaujetím pro obor, a tak není divu, že oceňují zajímavost teoretických principů v chemické technice. Takže třeba i charakteristiky čerpadla či armaturní prvky.

Jedním z těch prvků je i sací koš na potrubí před čerpadlem, který zabraňuje vniknutí cizích předmětů do čerpadla a tím jeho možnému poškození. Kdysi se mne studentík zeptal, na co tam ten koš je. Přišlo mi podivné, že ho to nenapadne. Tak jsem přišel na vysvětlení, které studenty rozesmálo: "Kdyby tam ten koš nebyl a ty do nádrže spadl, vylezl by na druhé straně potrubí z tebe prejt."

Laboratorní úlohy dávají studentům možnosti konkrétního, praktického ověření teoretických znalostí. Zkrátka "Škola hrou".

A.cz: Do kolika let jste na proslulé střední chemické škole v Křemencově ulici ještě suploval? A co všechno jste suploval?

Na omezený úvazek jsem učil do svých 81 let, hlavně laboratorní cvičení, převážně z chemické techniky. Občas jsem zaskakoval i v teoretické výuce za nemocné nebo služebně nepřítomné kantory. Jeden z těch záskoků se pro mne stal osudným…

A.cz: Patrně narážíte na událost ve školním roce 2006/2007, kdy jste následně zvítězil v celorepublikové anketě o nejlepšího učitele Zlatý Ámos. To jste přitom byl už oficiálně 20 let v důchodu. Jak se to všechno seběhlo?

Účast v anketě byla výsledkem náhody. Z práce v mé pracovně mě vytrhl telefonát: "Ivane, musím na magistrát, prosím tě, zaskoč do čtvrťáku, oni něco nemohou pochopit, tak s tím něco udělej." Šlo o výuku technologie, nějaký výrobní výpočet, jak jsem se od studentů dozvěděl. Úvaha byla dosti náročná i pro mne, ale napadlo mě daleko jednodušší řešení s využitím bilance, které studenti bez problému snadno zvládli.

Jeden z nich prohlásil, že bych si zasloužil zúčastnit se ankety Zlatý Ámos. Myslel jsem, že je jen pro základní školy, a vůbec se o ni nezajímal. Pak to vzalo rychlý spád. Druhý den za mnou přišel tentýž student, Ondra Soukup, který mne na anketu upozornil, v ruce papír s více než sto podpisy a chtěl na mně fotku. Ostatní prý zařídí. Nechtěl jsem tu více než stovku mně i neznámých studentů zklamat a fotku dodal.

A.cz: To se vám zřejmě na čas ze dne na den změnil život…

Za všechno může ten Ondra, že mne vytrhl z pohody a klidu stáří a vrhl mne do víru náročné soutěže. Klidu mi dodávala naděje, že se dál než do regionálního kola nedostanu, ale vše dopadlo jinak.

A.cz: Jak vzpomínáte na svůj postup soutěži Zlatý Ámos? Většina soutěžících byla o dvě generace mladší než vy. Prý jste ale porotu zaujal zapalováním vodou a kamenem mudrců. Co si mám pod tím představit?

Píše se rok 2007 a tehdy 80letý učitel chemie Ivan Sedlák se právě stává Zlatým Ámosem, mohutně podporován studenty z tradiční chemické průmyslovky, zvané Křemencárna.
Píše se rok 2007 a tehdy 80letý učitel chemie Ivan Sedlák se právě stává Zlatým Ámosem, mohutně podporován studenty z tradiční chemické průmyslovky, zvané Křemencárna. | Foto: Archiv Zlatý Ámos

Připadal jsem si divně. Starý dědek, co tam vlastně hledám? Z regionálního kola jsem nečekaně postoupil a kochal se nadějí, že se dál nedostanu, a přitom mé navrhovatele neodmítnu.

Napadl mne pokus, který jsem dělal už jako student gymnázia a pak jej předváděl při dnech otevřených dveří Křemencárny, dokud jsem to nenaučil kolegy a studenty, kteří mne ochotně zastoupili - zapalování vodou.

Pokus jsem předvedl v rámci semifinále a doprovodil ho fantasmagorickým úvodem. Prý jsem byl nejlepší, jak mi tajně a nenápadně sdělily dvě členky komise. Stal jsem se tedy finalistou.

A.cz: Čili váš plán symbolicky se zúčastnit jednoho kola nevyšel. Takže bylo po klidu definitivně?

Do nečekaného finále zbývalo málo času. Ve škole to začalo vřít ze všech stran, počínaje vedením a kantory-chemiky a studenty konče. Jako důchodce jsem měl dost času vše promyslet a s Ondrou Soukupem jsme dali dohromady alchymistickou dílnu z doby Rudolfa II., kterou jsem ze srandy aktualizoval.

V noci jsem nemohl spát a napadaly mne veršované průpovídky. Abych je nezapomněl, odbíhal jsem do kuchyně je zapsat. Manželka mi nadávala, že se kvůli mému pobíhání nevyspí, ale ráno bylo veršování hotovo. Vypůjčili jsme si dobové kostýmy  a šli na to.

A.cz: Finále jste rovněž vyhrál a na čas jste se stal mediálně slavnou osobou…

Finále tedy vyšlo. Studenti byli fantastičtí. Bez nich, podpory vedení a kolegů bych to nedokázal. Nastaly oslavy, kantorský bál, slavnostní korunovace, taneční kolo s ministryní školství, rozhovory s médii, Snídaně s Novou, triumfální příjezd do školy. No a pak konečně až neskutečný klid jen s občasným požadavkem na rozhovor.

A.cz: A jak to bylo s tím kamenem mudrců?

Ivan Sedlák vyrábí se svými studenty kámen mudrců.
Ivan Sedlák vyrábí se svými studenty kámen mudrců. | Foto: Archiv Zlatý Ámos

Napadlo mě využít odpadních louhů z organické chemie k přípravě monokrystalu kamence chromitého. Jen jsem se o možnosti zmínil, už za mnou přišel student, kterého jsem neučil, že by chtěl krystal připravit.

Každý den chodil kontrolovat, jak krystal v kádince rostl tím, jak se voda z roztoku pomalu vypařovala. Kádinka nestačila, a tak krystal našel místo v okurkové láhvi ze školní jídelny. Přišly prázdniny a na krystal jsem pozapomněl. Ale ne tak student. Přišel s okurkovou láhví a krystal byl tak veliký, že hrdlem neprošel. Student byl nešťastný. Stojanovou tyčí jsem rozbil láhev a krystal byl na svobodě. Putoval do kbelíku, kde nerušeně narůstal až do doby finále Zlatého Ámose. Tam se z něj stal kámen mudrců.

A.cz: Chemie coby vyučovací předmět mi přijde jako taková dvojsečná zbraň: Na jednu stranu je fascinující všemi těmi dýmajícími, vybuchujícími a barevnými reakcemi, na druhou stranu je postrachem kvůli všem těm vzorečkům a rovnicím, které tyto reakce popisují. Jaký je váš názor?

Fascinující jevy a efekty jsou jen třešničkou na dortu chemie, i když často nadměrně využívanou k pyroefektům v dobrodružných filmech. Střízlivější chemie nás provází v každodenním životě a je výsledkem nepřeberné spousty rovnic a vzorečků. Všude kolem nás i v nás je chemie. Prospívá nám, moderní život si nelze bez ní představit, ale má samozřejmě i druhou stranu jako mince.

A.cz: Zajímáte se o osudy svých někdejších žáků? Jsou mezi nimi i nějací slavní vědci?

Se svými absolventy se často stýkám. Zvou mne na třídní srazy a mnozí učí i na naší škole, kam zajíždím na schůzky bývalých zaměstnanců. Mnoho mých absolventů je vědeckými pracovníky a vysokoškolskými profesory, někteří z nich i v zahraničí. Učil jsem třeba i Tomia Okamuru a Varhana Orchestroviče Bauera. Mnozí jsou úspěšnými výrobci v oboru, jiní jsou realitními makléři, ale všichni se rádi setkávají a jejich pozvání mě vždy potěší.

A.cz: Jaké to bylo, sedět ve sborovně se svými bývalými žáky?

Bylo to kamarádské posezení. Spojovala nás společná práce, vzájemně si předávali poznatky.

A.cz: Cítil jste i z dnešní průbojné pubertální mládeže cosi jako "úctu k vašim šedinám"?

I přes svůj pokročilý věk je Ing. Sedlák stále velice aktivní, účastní se setkání učitelů či chemiků.
I přes svůj pokročilý věk je Ing. Sedlák stále velice aktivní, účastní se setkání učitelů či chemiků. | Foto: www.mssch.cz

Hodně záleží na vychování v rodině, které škola už jen modifikuje. Dosud jsem se nesetkal s neúctou k mé osobě a zaklepávám na dřevo. Jsou ale známy otřesné případy chování mladých, někde se kantoři odstřelují, u nás snad jen psychicky, ale myslím, že za to mohou i ti postižení.

A.cz: Jak se podle vás změnili studenti během těch padesáti let, co jste učil?

V jednom se studenti nikdy nezměnili: v ohodnocení toho, čeho se jim dostává, a hlavně v jaké kvalitě. Jsou-li spokojeni, nejsou problémy s kázní a slušným chováním. Ale chudák kantor, který se zmýlil v povolání. Studenti jsou náročnější, mají mnoho informací, v některých případech překvapí i vyučujícího.

A.cz: Zajímáte se ještě stále o chemii, o nové trendy, objevy, technologie?

To víte, chemie je můj život a pravidelně, i když málo a šetrně, ji aplikuji v zahrádkářské praxi a pomáhám i svému okolí. Nové objevy mne zajímají, už ale jen na populární úrovni.

A.cz: Jak se udržujete v tak obdivuhodné fyzické a duševní kondici?

Pohybuji se a pracuji, někdy i dost těžce. Pomáhám třeba zdejším důchodkyním s kácením stromů, prořezáváním nebo příležitostným dovezením nákupu. Jezdím na kole, rád pracuji na zahradě. Držím se zásady, že život je pohyb.

 

Právě se děje

Další zprávy