Angažujete se v politickém a společenském dění, navíc velmi aktivně a systematicky. Proč?
Občanskými aktivitami trávím drtivou většinu svého času. Dospěl jsem totiž do bodu, kdy vidím, že pokud se občané nebudou podílet na demokracii, tak ji nemohou očekávat. Nechceme do politiky, protože se bojíme o svá jména, soukromí, o svůj volný čas, nebo jednoduše nevidíme dostatečně daleko do budoucnosti, ale daní za to je, že nám vládnou lidé, kteří by neměli mít ve skutečnosti moc vůbec žádnou. To věděli už staří Řekové.
Občan Vrobel
Vystudoval práva a právní vědu na Univerzitě Karlově. Dělá v malé, domácí produkční společnosti, která natáčí propagační videa pro firmy. Většinu svého času však věnuje občanskému aktivismu. "Majitelé jsou skvělí lidé a mají pochopení pro mé občanské aktivity. Pracuji tak, abych se uživil, ale zároveň měl dost volného času na dělání věcí, které jsou důležité pro všechny, nejen pro mě a mé přátele," říká Jan Vrobel.
Co pro vás bylo impulsem k tomu, že jste se rozhodl být takto veřejně aktivní a začal se vyjadřovat k politickým a společenským tématům?
Vše pro mě začalo s okupací Ukrajiny, kdy jsem poprvé ucítil, jak na společnost padla dusná atmosféra apatie, rezignace a odklonu od pravdy. Zhrubla na úroveň, jakou jsem do té doby nepoznal, a já jsem přesvědčen, že je to do jisté míry důsledek vlivu ruské státní propagandy a politické korupce ze strany putinovského establishmentu vůči našim vrcholným ústavním činitelům. Ostatně to zmiňuje i naše kontrarozvědka ve svých výročních zprávách.
Co jste říkal na vyhrocenou atmosféru ve společnosti v souvislosti s uprchlickou krizí?
Agresivní, nenávistný tón vůči válečným uprchlíkům mě zasáhl. Nezpochybňuji hrozbu terorismu ani institucionalizovaného islámu, nicméně zdejší veřejná debata opustila oblast jakékoli racionality. Takový slovník se zkrátka nepoužívá vůči nikomu. I proto jsem považoval za nesmírně důležité vytvořit humanitární sbírky a vydat se ty lidi, z nichž většina v té době byla ze Sýrie a Afghánistánu, poznat. Byl jsem v Srbsku, Chorvatsku, Maďarsku, uprchlíci u mě spali i v Praze – studenti, oběti strašlivé syrské války. Ještě si pamatuju, jak byli vyděšení z našich ohňostrojů nad městem...
Co jste si odnesl z pomáhání uprchlíkům v táborech a na nádražích?
Změnilo mi to život. Stojíte tváří v tvář rodině s malými dětmi, která se nachází na jiném kontinentu, neumí jazyk, často skoro netuší, v jaké se nachází zemi, a je naprosto odkázaná na pomoc druhých. Když jsem viděl, jak fatálně selhávají věci, o nichž jsem si myslel, že je systém zařídí, začal jsem na nich zkrátka pracovat sám. Autonomně. Jsem omylný člověk, ale radši udělám během svého života pár chyb, než abych nechal svůj život ovládat lidi, které ve skutečnosti ani já, ani druzí vůbec nezajímáme.
Na sociálních sítích jste se stal poměrně uznávaným a sledovaným názorovým vůdcem – lidé vás retweetují, odvolávají se na vás a vaše názory. Jak jste si tuto pozici vybudoval?
Mám jistý akademický základ, který rozvíjím, neustále se snažím vzdělávat, čtu odborné články, světová i naše média, dělám si drobné analýzy, umím poměrně slušně a výkonně pracovat se sociálními sítěmi, které koneckonců považuji za nejdůležitější médium současnosti. Kde cítím, že je potřeba se angažovat, tam se angažuji. K potřebě vyjadřovat se veřejně, co si skutečně myslím, mě přivedl pocit, že horší věci než z lidí, co šíří českou společností lži, antihodnoty a občas i věty bez jakékoli vnitřní logické struktury (jako pan mluvčí Ovčáček), ze mě padat nemůžou a že bych mohl přispět názorem, jenž může vzbudit něco pozitivního. Bez aktivních činů by to však byla pouhá žvanírna.
Cítíte odpovědnost v této roli respektovaného názorového vůdce?
Respekt ostatních je ošemetná a zrádná věc. Tak jako jsem dokázal své ego přenést přes osobní kritiku, byť to samozřejmě občas hapruje jako u každého, naučil jsem se přenést i přes uznání druhých. Je to svého druhu taky mamon. Těší mě, jsem rád, pokud někoho v něčem pozitivním mohu inspirovat, ale odmítám řídit svůj vlastní život názory ostatních, a to včetně pochval.
Jak se to dneska má s aktivitou českých občanů, s jejich zájmen o věci veřejné?
Uvědomuji si, jak jsou lidé v České republice hákliví na určitou výchovu k občanství, zájmům o věci veřejné a podobně; vnímají to jako vstup veřejné sféry do vlastních životů.
A jak slouží sociální sítě v občanském aktivismu? Svolat akci, projevit svůj názor veřejně je nyní mnohem snazší. Ale na druhou stranu – nevede to lidi i k pasivitě? Zanadávají si na sítích a do ulic pak už nevyjdou…
Obecně považuji sociální sítě a internet všeobecně za obrovský dar, který urychluje ohromným způsobem propojování lidí po celém světě; proces, který považuji doslova za ozdravný. Myslím si, že moderní generace lidí opouští pomyslný střet civilizací, a znám moře těch, co mají přátele všude po planetě. Sociální sítě mohou být branou do světa. Ale člověk musí vědět, že největší efekt má vždy čin, a podle toho se chovat. Pokud chcete, aby se věci uskutečnily, musíte je udělat. Jako u všeho ale platí, že i sociální sítě jsou skvělým služebníkem, který může třeba i svrhnout totalitní režim, ale špatným pánem, když je člověk neumí používat a sdílí akorát vyfabrikované poplašné zprávy, jejichž šíření je mimochodem trestný čin.
Co říkáte tomu, jak dokázali virtuální prostředí zamořit „hateři“ a jejich nenávistné komentáře?
Když lidé přestanou vnímat život v jeho plnosti a začnou se navzájem nálepkovat a vytvářet si třídní nepřátele, je to nebezpečná situace. Sám samozřejmě také často pociťuji negativní emoce, ale snažím se je zaznamenat a nechat je tak nějak proplout. Jsem zvyklý na výhrůžky smrtí, na to, že o mně v diskuzích tvrdí, že jsem narkoman, homosexuál, agent CIA, že bych měl být zmlácen a mučen naší policií... Vím z vlastní zkušenosti, co to je síla davu, pocítil jsem, co to je nechat se vyprovokovat. Tím vším jsem si prošel a vím, jak je to nebezpečné a že to člověk musí odmítnout. V zájmu svém i ostatních.
Mohl byste přiblížit příběh Milana Troppauera v masce čínského prezidenta, jenž drží v ruce papír s čínským vzkazem, ať tamní režim propustí dvě rodiny disidentů? A skutečně tato akce a její medializace zahraničními agenturami vedla k propuštění těchto lidí?
To bohužel nemůžu potvrdit a myslím, že to nemůže potvrdit nikdo. Milan je ovšem informovaný chlapík a zacílil prostřednictvím svého vzkazu na konkrétní lidi, disidenty Bei Fenga a Chang Pinga. Faktem zůstává, že se fotka s jeho vzkazem a maskou čínského prezidenta objevila na titulce hongkongského deníku South China Morning Post a že rodiny uvězněných čínských disidentů byly později propuštěny. Může za to společenský tlak? Nemohu potvrdit, ale rozhodně mě Milanův příběh utvrdil v tom, že občanská angažovanost má hluboký smysl. Následky mají zpravidla mnoho příčin.
ÚŽASNÝ PŘÍBĚH... A PAK ŽE DEMONSTROVAT NEMÁ CENUMilan Troppauer: "Jeden z mých banerů s nápisem "Propusťte rodiny...
Zveřejnil(a) Martin Uhlíř dne 30. březen 2016
Tento příběh na Facebooku zmiňujete i jako důkaz, že občanské aktivity nejsou „jen řvaní a dělání bordelu“ a že není pravda, že být aktivní občan nemá smysl, neboť „kolos je neporazitelný“. Jak často se s tímto názorem setkáváte a co proti němu děláte?
Myslím, že tento názor je dědictvím minulého režimu. Když národu nacisté či komunisté vyvraždí nebo vyženou elity, intelektuály, každého druhého, kdo má nějakou páteř a vzdělání či zkušenosti s demokratickým právním státem, je jasné, že to lidi naučí, aby náhodou nevystrkovali hlavu z davu. Mnoho lidí v této zemi má stále zafixováno, že vláda se stará, případně rozdává, zatímco oni dostávají a mlčí. Jde ale o systém, který protěžuje prospěcháře, a tak život fungovat nemá. Vím velmi dobře, jak je těžké se z toho probudit a vnímat svět sám za sebe, ale vím, že to jde. A vím, že za to je člověk odměněn ohromným bohatstvím, které překonává jakýkoli mamon.
Angažoval jste se i nyní na demonstracích proti čínskému prezidentovi a na podporu svobodného Tibetu. Co jste říkal tomu, jak česká policie chránila čínské vítače proti českým občanům?
Řekněme si na rovinu, že magistrát ve spojení s Hradem na dobu návštěvy čínského prezidenta prostřednictvím naší policie potlačil občanská práva, zejména právo shromažďovací a právo na svobodu projevu, aby se zde soudruzi cítili jako doma. Je to směšné. Jsme hrdí lidé, občané České republiky, a žádný prezident na světě mně ani mým přátelům nebude upírat právo na svobodný názor.
Co jste si z této zkušenosti vzal?
Ověřil jsem si, že mé varování před importem totalitních praktik, které jsou nutným důsledkem paktování se s diktátory, mělo reálný základ. Ověřil jsem si také, že jsou zde tisíce lidí, co jsou odhodlaní bránit ústavní svobody pro všechny – jak jejich výkonem, tak i právně, pokud jim byl výkon předtím znemožněn. Rád bych touto cestou vyzval všechny, kterým byly nebo jsou upírána ústavní práva, aby se nebáli obrátit na právníky a svá práva vymáhat. Jen tak ostatně upevňujeme demokratický právní stát.
Ve svých komentářích se hodně strefujete do prezidenta Zemana. Co vám na něm tolik vadí?
Prezident Zeman porušuje ducha Ústavy České republiky. V její preambuli se píše, že patříme do rodiny evropských a světových demokracií a v prvním článku, že Česká republika dodržuje závazky z mezinárodního práva. Pan Zeman chodí a vypráví, že už nemáme co do činění s našimi demokratickými spojenci a že budeme raději poklonkovat diktátorům. Nesmíme dovolit, ať si tu ten pán dělá, co chce. Předchozí prezident byl silná káva, ale pan Zeman nechápe, že být prezidentem znamená především vykonávat úřednickou funkci. Chová se jako orientální autoritář, jemuž jsme poddáni. V roce 2016, v srdci Evropy, v zemi Tomáše Garrigue Masaryka?
Jaký je váš nejdepresivnější zážitek z občanského aktivismu?
Dřív mě zraňovala míra lidské hlouposti a nenávisti, ale dnes už se tím nenechávám zbytečně oslabovat. Za život jsem schytal dost fyzických i duševních ran na to, abych se tím nechával vytáčet. Prostě se snažím dělat a říkat, co je třeba.
A nejšťastnější?
Šťastný jsem neustále. Dělám, čemu věřím. Mám kolem sebe nádherné, skvělé a odhodlané lidi. Můj život je už teď naplněn příběhy, které bych chtěl jednou vyprávět. Nevím, jak skončím, ale dělám, čemu věřím. A ano, myslím, že je to cesta ke štěstí. Všichni jsme nejrychlejší spermie, ale většina jako by na to pár let po početí zapomněla a uvelebila se na zbytek života u televize. Podle mého názoru jsme se narodili pro víc než jen pro to.
Klausova garnitura učinila z pojmu "aktivista" nadávku, ta Zemanova zase používá podivné nálepky "sluníčkář" či "pražská kavárna". Co proti těmto nálepkám děláte?
Snažím se pracovat se svým slovníkem – občas trochu šokovat a vyhodit posluchače nebo čtenáře z rytmu, občas vědomě napadnout staré formy myšlení. Od začátku například odmítám označení "sluníčkář". Jsem ochotný tento neologismus aspoň akceptovat, až mi ho někdo, kdo rád nálepkuje, vysvětlí. Nikdo toho ale nikdy nebyl schopen a já se nebudu identifikovat s prázdnými slovy bez významu. Považuji za důležité bránit i to, aby se nezjednodušovaly mechanismy myšlení, abychom si nezvykli, že místo vyjádření názoru logickou a konzistentní formou stačí zakřičet: "Vlastizrádce! Pověste ho!" a je vymalováno. To jsou vzorce myšlení, které nemají ve společenském mainstreamu absolutně co pohledávat.
Organizátoři o ceně Gratias Tibi
Cenu Gratias Tibi jsme poprvé vyhlásili v roce 2014 s cílem ocenit občanskou aktivitu, občanský postoj či počin mladých lidí pozitivně ovlivňující život v komunitě či celé společnosti. Chtěli jsme reagovat na fakt, že se v poslední době objevuje stále více nejrůznějších iniciativ mladých lidí. Jejich aktéři jistě prožívají radost a zadostiučinění z vlastní činnosti a my chceme tento zážitek obohatit o pocit uznání a vědomí, že se společnost zajímá o to, co dělají, a váží si toho.
Zdroj: gratiastibi.cz
V současnosti existuje spousta prestižních cen, které občanský aktivismus oceňují, včetně ceny Člověka v tísni Gratias Tibi, na níž jste nominovaný. Co tomu říkáte?
Já tu cenu neznal do momentu, než mi o ní řekla kamarádka a ptala se, zda mě může nominovat. Já rád svolil a vážím si nominace, protože si myslím, že je velmi důležité umět ocenit lidi, co dělají věci, s nimiž souhlasíme. Dodává to sílu. Snažím se to dělat také, chválit své přátele, chválit cizí lidi, co dělají dobré věci.
Letos v únoru jste na YouTube vyvěsil video, kde lidem radíte, co sami mohou dělat, když chtějí něco ve společnosti změnit. Poradil jste jim okřídlenou věc – ať se sami aktivně zapojí do politického života. To jste asi plno lidí nepotěšil. Je to podle vás jediná účinná cesta?
Ano. Kdyby tady měly politické strany o řád větší členské základny, skrz stranické mechanismy by se nedostali na vrchol tak snadno lidé, co by v politice vůbec být neměli. Neměl jsem nikdy žádné mocenské ambice, ale dnes začínám stále silněji vnímat, že pokud si lidé nevezmou svůj díl moci, budou jejich životy kontrolovat jiní. Přál bych si, aby do politiky šlo co nejvíc lidí. Nemějme z toho strach, je to jen politika. (smích)
