reklama
 
 

V Česku mám problém dobře se najíst, tvrdí elitní kuchařka

10. 10. 2014 22:04
Kamila Rundusová vařila v kuchyni jednoho z nejznámějších televizních kuchařů, zkušenost u Jamieho Olivera ale bere jen jako odrazový můstek.

Rozhovor - Čtyřiadvacetiletá Kamila "Kamu" Rundusová vyjela po dokončení hotelové školy hledat zkušenosti do zahraničí. Chvíli žila a pracovala na Novém Zélandu nebo v Austrálii, v uplynulém půlroce si pro změnu na měsíc "odskočila" rovnou do kuchyně známého britského televizního kuchaře Jamieho Olivera.

"Když jsem přijela na Zéland, neuměla jsem vůbec nic. Čím víc restaurací člověk projde, tím víc samozřejmě ví. Každá restaurace funguje jinak," prozrazuje recept, jak se stát špičkovým profesionálním kuchařem.

Aktuálně.cz: Rozhovory s vámi se točí především kolem osobní zkušenosti s Jamiem Oliverem. Neštve vás to trochu?

Kamila Rundusová: Do určité míry ano.

A.cz: Vařit u něho je ale dobrý záznam v kuchařském životopisu.

Přesně tak. Samozřejmě mě zároveň zajímalo, jak to v takové kuchyni funguje.

A.cz: Jak?

Podle mého je to zcela normální kuchyně střední třídy, kde všechno funguje jak na běžícím páse. Musím říct, že to opravdu byla pěkná dřina. Vlastně od rána do večera člověk jede na plný plyn. Zase to byla pro mě dobrá zkušenost.

A.cz: Byla jste v jeho kuchyni jediná žena?

Celkem tam bylo dvacet kuchařů, z toho tři ženy. Dvě z nich připravovaly studené předkrmy, saláty a dezerty a v podstatě já byla jediná, která se ocitla na výdeji. Musím ale přiznat, že to se to stalo díky náhodě. Hned první den jsem si při řezání ošklivě zranila prst a špatně se mi krájelo. Požádala jsem, aby mě přesunuli na gril. Osvědčila jsem se a nakonec jsem tam zůstala a měla ho na starosti.

A.cz: Vidíte a někteří známí čeští kuchaři tvrdí, že žena do profesionální kuchyně nepatří, protože nedokáže zvládnout takovýto fyzický nápor.

Něco na tom možná bude. Muži ten nápor zvládají možná o něco lépe, bez emocí. Ty nejsou v tomhle frmolu žádoucí. Musíte fungovat automaticky a nedělat si hlavu z toho, že občas padne peprnější výraz nebo se zakřičí. Na druhou stranu právě ženské oko umí dát pokrmu ve finální podobě tu správnou tečku, takže proč ne.

A.cz: A jak se v Anglii dívají na Čechy? Neměla jste problém s hledáním práce?

Vůbec ne. Naopak zde platíme za velké dříče. Takže být Čech je zvláště v tamní gastronomii velké plus.

A.cz: Anglie ale nebyla vaším prvním zahraničním "dobrodružstvím". Po hotelové škole jste odjela na Nový Zéland, kde jste si vyzkoušela i pozici šéfkuchařky. Je podle vás praxe ze zahraničí cennější?

Určitě, v zahraničí to funguje úplně jinak. Od hygieny v kuchyni až po chování kuchařů. Ti jsou tam mnohem více pro svoji práci zapálení. Tam prostě nepotkáte restauraci na úrovni naší čtyřky, protože by se neuživila. Když tam chce někdo v gastronomii podnikat, musí mít nápad, představu, kam bude podnik směřovat, a vést ho kvalitně a poctivě. U nás si může restauraci otevřít skoro každý a podle toho to taky vypadá.

A.cz: Jsou tedy Češi schopní sníst něco, co by třeba na Novém Zélandu či v Anglii člověk nepozřel?

Já sama mám problém se tady dobře najíst. Raději než si dát nějakou hospodskou bombu, zajedu si na vietnamskou polívku do Sapy.

Kuchařské hvězdy Česka

Kuchařské hvězdy Česka

Velký seriál online deníku Aktuálně.cz o nejlepších kuchařích České republiky.

A.cz: Úroveň stravování se ale přeci jen během posledních let podstatně zlepšila.

Určitě a souvisí to podle mého s nástupem nové generace a zájmem o kvalitní stravování, ale i suroviny. Lidé mají o jídlo mnohem větší zájem a to se na růstu počtu kvalitních restaurací a prodejen s potravinami dost projevilo. Stále si ale myslím, že máme co dohánět.

A.cz: Pracovala jste měsíc u jednoho z nejznámějších televizních kuchařů. Sledujete kulinární pořady?

České spíš ne. Miluju ale kulinární pořady jako např. Search of Perfection od Hestona Blumenthala či zábavné show Gordona Ramsayho.

A.cz: Takže jste nesledovala ani Zdeňka Pohlreicha a jeho populární Ano, šéfe?

V začátcích ano. Myslím, že pan Pohlreich udělal českému národu velikou gastronomickou osvětu. Abych se přiznala, kdysi dávno jsem koukala na Česko vaří s Pohlreichem, kde připravil syrové rajče plněné tuňákem z plechovky a úplně tuhou hovězí tagliatu před velikým italským šéfkuchařem a celým národem. To mě tenkrát trochu zklamalo a říkala jsem si "zlatý" Ano, šéfe. U toho měl zůstat. Já celkově komerční televize příliš neuznávám a nesleduju, zbytečně moc se zaměřují na takové to vaření typu Láďa Hruška nebo Jirka Babica a podle toho pak ta situace vypadá. Je to škoda. Naštěstí je tady podle mě už velká spousta lidí, kteří mají zájem o něco jiného, kvalitnějšího.

A.cz: A co je podle vás kvalitní vaření?

Já si zakládám na použití lokálních potravin od místních pěstitelů. Místo Makra si dojedu nakoupit kvalitní maso, vajíčka a zeleninu pár kilometrů za Prahu, na farmářský trh nebo pak autentické suroviny v Sapě či jiných tržnicích.

A.cz: Jak vidíte svoji budoucnost? Budete pokračovat, v čem jste započala, nebo se chystáte ucházet o místo v kuchyni nějakého vyhlášeného kuchařského mistra?

Vaření se určitě chci věnovat na profesionální úrovni a neustále se zdokonalovat.

A.cz: Něco se rýsuje?

Nechci o tom ještě mluvit, ale něco se rýsuje a jsem z toho obrovsky nadšená.

A.cz: Dobře. Ale určitě můžete prozradit, kterého českého kuchaře uznáváte.

Jedině a jedině Olda Sahajdák. Také mě baví Jan Punčochář, Paul Day a další naši kuchaři s nápady a zapálením.

A.cz: Takže to bude jeden z nich?

Opravdu o tom zatím nechci mluvit.

A.cz: Dobře. A kterou kuchyni preferujete?

Asijskou. Nejraději kombinuji thajskou, korejskou, vietnamskou nebo japonskou.

A.cz: A co třeba česká klasika? Koprovka nebo svíčková?

Českou kuchyni obdivuju v podání právě Oldy Sahajdáka nebo třeba Mirka Kaliny. Ale utopit kopr ve smetaně a glutamátech, dát k tomu knedlíky, to za pochoutku opravdu nepovažuju.

A.cz: Co jako propagátorka a zároveň specialistka na asijskou gastronomii říkáte na běžná asijská bistra?

Jsem ráda, že zde vyrostla spousta asijských restaurací, které mají úroveň, že už to nejsou jen klasické "číny", kde vám nabídnou hromadu rýže a ještě větší hromadu škrobu. Dnes se dá najíst kvalitně za přijatelné peníze. Kdo by si neujížděl na tradiční vietnamské polévce pho nebo třeba bún cha? Je to zdravé, všude dostupné a hlavně levné, což je pro mladé lidi velké plus. Jsem ráda, že se to k nám dostalo a takhle rozmohlo, máme možnost větší volby.

___

Máte rádi zpravodajský on-line deník Aktuálně.cz? Hlasujte pro nás v anketě českého internetu Křišťálová lupa. Svůj hlas nám můžete dát zde. Děkujeme!

autor: Petra Jansová | 10. 10. 2014 22:04

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama