Název výstavy Nervous Trees odkazuje ke stejnojmenným objektům, které se budou nervózně pohybovat v hlavním výstavním sále; v dalším se návštěvník bude prodírat mezi sokly z polystyrenu, důvěrně známého zateplovacího materiálu, byť jeho poletující fragmenty evokují spíše nepříjemnou vánici. Důležitou součástí expozice je tzv. laboratoř, kde návštěvník vstupuje do průběhu vzniku Kinterovy aktuálně realizované instalace Postnaturalia, přibližně sto metrů čtverečních pokrytých umělou krajinou ze součástek elektronických zařízení, poetickou a drastickou zároveň. Krajinnými elementy jsou vzorky umělých květin, pořadače s herbáři a rozsáhlá video-dokumentace vzniku jednotlivých objektů. Malý výstavní sál je věnován intimnější poloze Kinterovy práce, a to v podobě desítek kreseb. Naopak velké sály budou vyplňovat projekty jako Nervous Trees (2013), pilíř z pytlů malty Knauf Do It Yourself (After Brancusi) (2007), muflon vzpínající se k nebi jako nějaké bájné stvoření Electrons Seeking Spirit (2016) a další skulptury. V rámci výstavy uvádí Galerii Rudolfinum premiérově film s názvem Hands - Tools of Brain, hodinový sestřih přibližně sedm let pořizovaných záznamů rukou, které v ateliéru vytváří a ničí, testují materiály a postupy, vyrábí a sestavují jednotlivé prvky budoucích soch a instalací.
Nejnovější instalace We All Want to be Cleaned (2017) syntetizuje několik zmíněných fenoménů a témat Kinterovy tvorby. Intimní versus veřejné, nervozita či bezradnost delegovaná na objekty, ztráta kontroly nad aparáty, důvěrně známé jednání v nedůvěryhodném měřítku, cyklický pohyb, jindy tak uklidňující, použitý ad absurdum, smysl pro klasickou sochařskou kompozici a jeho subverzivní užití, destabilizace očekávání… Tomáš Pospiszyl v textu pro katalog výstavy Nervous Trees píše, že když "něco nefunguje tak, jak bylo původně zamýšleno, hledá se způsob, jak stroj z této chybné cesty vychýlit jinam… Nejdokonalejší stroje jsou ty, u kterých nepoznáme, jestli fungují dobře nebo špatně, jestli jsou vůbec zapnuté či nikoliv."
Výstava akcentuje důležité procesy spolupráce, zdánlivě velmi banální, ale ve své podstatě esenciální pro fungování a rozvoj jakéhokoliv složitějšího systému. Zároveň však poukazuje na křehkost, na které vztahy mezi jednotlivými aktéry systému stojí a padají. Kintera říká, že si nesmírně cení intimních chvil v ateliéru o víkendech, kdy je tam sám se sebou a kdy se může oddat jinému druhu soustředění.
Nikoliv náhodou byla výstava Krištofa Kintery zařazena do programu Galerie Rudolfinum jako jubilejní stá v pořadí v její novodobé historii s konceptem kunsthalle pro moderní a současné umění. Krištof Kintera, ale i Galerie Rudolfinum se pouští do nových výzev. Galerie otevřela a rozvíjí projekt Artpark, vypsala kurátorská stipendia, pořádá projekty mimo vlastní budovu. Ať už to nazveme zmiňovaným obratem ke spolupráci nebo ne, motorem je nejspíše čirá potřeba revize vlastního způsobu existence a snaha postihnout okolní svět v jeho složitosti.
Vstupné na výstavu je díky Nadačnímu fondu Avast zdarma.
Krištof Kintera (*1973) patří k nejznámějším současným českým umělcům pracujícím v různých médiích. Moment pohybu, interakce a sociálně kritický přesah je odrazem propojování výtvarného umění, performance a divadelní scénografie. Je spoluzakladatelem experimentální divadelní skupiny Jednotka, autorem výtvarné koncepce každoročního festivalu 4+4 dny v pohybu. Jeho pohyblivá díla si získala velkou oblibu nejen svým mechanicky náročným provedením, ale i hravostí a vtipem. Jako vršovický patriot a vyznavač cyklistiky je autorem dvou pražských atypických pomníků - pod Nuselským mostem pomníku Z vlastního rozhodnutí věnovaného sebevrahům a Bike to Heaven na památku Jana Bouchala, zakladatele Auto*Matu a všech dalších cyklistů zabitých automobilisty v Praze.
