Za sebou cítíme proud teplého vzduchu a tma, která se před námi rozprostírá, nás studí do tváří. První zmínka o štole pochází z roku 1513, jak ale připomíná průvodce Jakub, aby mohla existovat zmínka, musela zde těžba probíhat už nějaký čas před tím. Tehdy se zde těžily kyzovité měděné rudy, od druhé poloviny 18. století pak i zinek.
"Původně do oblasti dnešních Zlatých Hor přišli kolonizátoři z Vratislavského biskupství, tedy ze severu z Polska. Zde pod kopcem založili původní osadu Edelstadt," popisuje průvodce. O staletí později se místo přejmenovalo na Zuckmantel, což je německý název pro dnešní Zlaté Hory. Protože ale zdejší půda neumožňovala hospodařit na polích, obrátili místní svoji pozornost pod zem. Že by se zde mohla nacházet ruda, poznali podle odlišné barvy listí okolního lesa.
Vedle vchodu do štoly stojí na podstavci soška svaté Barbory, patronky všech horníků. Průvodce u ní symbolicky zapaluje svíčku. "Můžeme sfárat," pokyne směrem do štoly a vzápětí slyšíme první tlumené nárazy helem do nízkého stropu.
Asi po sto metrech klesání dlouhou chodbou se prostor otevírá do hlavní dobývky. Na první pohled působí jako jeskyně, která se na jedné straně šikmo svažuje hlouběji do nižších pater důlního prostoru. Není náhoda, že je celá dobývka vyhloubena do úhlu přibližně 45 stupňů, přebytečná voda tak totiž mohla odtékat, aniž by horníky zatopila. Okolní stěny jsou orosené a částečky vody poletují ve vzduchu. Jen v tomto prostoru se vytěžilo asi deset tisíc tun horniny.
Hned vedle nás se tyčí dominanta dobývky - několikametrové mlýnské kolo i s náhonem. Sloužilo jako čerpadlo, které rozpohybovávalo dřevěné pumpy a ty pak nasávaly vodu z nižší úrovně štoly. Replika se tu pro ukázku návštěvníkům točí teprve šestým rokem, původní zařízení však horníci postavili už roku 1527. Hlouběji v dole prý uvidíme i jeho zakonzervované pozůstatky.
Do hlubin
Dolů do štoly nyní klesáme po železném schodišti. Kolem nás se za zvuku mlýnského kola mechanicky pohybuje dřevěná konstrukce pohánějící dlouhé pumpy. Ode zdi ke zdi se ve vytesaných žlabech přelévá i ledová voda z mlýnského kola, víří a hledá si cestu až na dno štoly, kde nad jednou z vedlejších chodeb utváří menší vodopád. Ve vytesaném výklenku vidíme i zbytky dřeva z původního kola. "Na konci 18. století byla celá štola pod vodou, v důsledku čehož se kolo zřítilo, napustilo vodou a v podstatě zkamenělo. Kdyby se pozůstatek čerpadla vynesl na povrch a vysušil, vzápětí se rozdrolí," vysvětluje průvodce Jakub.
"Pracovaly zde celé rodiny, a to bez ohledu na pohlaví a věk. Ženy a děti od přibližně šesti let měly za úkol vynášet rudu na povrch v neckách, které vážily od 10 do 25 kilogramů," popisuje Jakub. Vytěžená ruda se po vynesení ze štoly nadrtila a zpracovala v hutích.
O místě, kde stojíme, sice mluvíme jako o "dnu štoly", ale ve skutečnosti je to jen nejnižší místo návštěvnické trasy. Za plotem se štola táhne dolů, dál do hlubin, do tmy, kam už nedosáhne ani světlo z našich baterek. Trasa, kterou procházíme, je dlouhá něco přes kilometr, samotný komplex chodeb však měří neuvěřitelných 160 kilometrů a je rozdělen do sedmi pater s hloubkou až 300 metrů.
"Dlouhá staletí horníci hloubili skálu jen pomocí mlátek a želízek. Za den postoupili pouze o několik centimetrů," objasňuje Jakub s tím, že pak přešli k účinnější metodě sázení ohněm. "Skálu horníci až dva dny nahřívali ohněm, načež ji zprudka zchladili vodou či vzduchem. Skála po několika opakováních tohohle procesu praskla a ruda se lépe dobývala." Podotýká, že v 19. století už majzlíky nahradily modernější stroje a dynamit, dobytý materiál se pak už navíc vozil na Ostravsko do větších hutí. V Poštovní štole se těžilo až do roku 1954.
Ne každé zlato třpytívá se
V Poštovní štole pravidelně probíhají i geologické průzkumy. Ještě před pár lety se zde mělo podle odhadů vytěžit na 15 tun zlata. Bližší výzkum ale odhalil, že více než tuna se ho v hornině nenajde. "Hodnoty by se měly pohybovat okolo čtyř gramů zlata na tunu hlušiny (označení pro horninu, která je vytěžená spolu s rudou nebo jiným užitečným materiálem při těžbě, ale sama o sobě nemá žádnou ekonomickou hodnotu - pozn. red.), v Poštovní štole je to necelý gram," krčí rameny Jakub.
Baterky skupiny mezitím mihotají tmou jako bludičky, pod přímým světlem vrhá nízký strop nad námi zlaté odlesky. Jakub hned ví, která bije. "Bohužel," přerušuje nadšení, "zlatý strop je optický klam. Je to měď, na kterou se chytají kapičky vody." Slibuje ale, že zanedlouho pravé zlato uvidíme.
Máme ještě možnost nahlédnout do úzké, v některých místech jen metr vysoké, původní štoly. Tu a tam se po pár metrech chodba větví, jinde se zas ztratí do tmy, další otvory ve zdi jsou zasypané nebo zatarasené kamennými zakládkami. Stropy se v tunelech občas úplně vytratí a my zíráme do prázdnoty vzduchových komínů.
Po schodišti se vracíme zpět do hlavní dobývky, odkud pokračujeme dlouhým tunelem. Chodba je o něco širší než štoly v nižších patrech. Skála kolem nás však začíná měnit barvy. Na nevýrazném béžovém kameni náhle vystupují sytě modré žíly, které se táhnou od stropu a naznačují přítomnost vyplavované mědi. Dál v tunelu se barvy na stěnách přelévají z bílých skvrn od zinku, přes oranžovou barvu železa až po nažloutlou síru.
Postupujeme ještě hlouběji do jesenické skály. Jakub po chvíli skupinu zastavuje u rozcestí a ukazuje na prasklinu ve zdi. Jeho baterka svítí na skutečnou zlatou žílu. Byť zde zlato nebylo primární surovinou pro těžbu, horníci si poklad loupali za nehty s úmyslem jej propašovat po šichtě na povrch. "Když je přistihl štajgr, přišli o prst, muži i ženy. Děti do 15 let dostaly 25 ran rákoskou na holou," říká.
"O hodnotě zdejšího zlata toho však moc nevíme," kroutí Jakub hlavou. "Říkalo se, že šikovný horník si za tři měsíce vydělal na krávu. A kdo měl tehdy dobytek, už byl někdo. Vtipné je, že se u každého baráku v osadě brzy začaly množit krávy, takže se doly více hlídaly před krádežemi," vypráví Jakub.
V řadě za sebou procházíme hloubenými štolami, Jakub mezitím v čele skupiny vypráví o náročném životě zdejších horníků. "Pracovali v obyčejných hábitech a kožených botách. Na hlavě měli jen zašpičatělou kápi, kterou si vystlali senem. Když se její špičkou dotýkali stropu, předcházeli tomu, aby se bolestivě praštili." I tak podle něj často umírali na následky obyčejného zápalu plic a nachlazení. "Zřídka se dožívali 35 let," tvrdí náš průvodce.
U jednoho z hlubokých komínů zabočujeme a po schodech vyskládaných z balvanů stoupáme do menší dobývky. Jakub se rukou natáhne pro třpytivý kámen se zrudněním pyritu, kočičího zlata, a nechává jej kolovat skupinou. "Jak jednoduše rozeznat pyrit od zlata?" ptá se a nečeká na odpověď. "Když na zlato dýchnete, zlatěnka vlivem teplého vzduchu na kameni vystoupí a má zlatější barvu. Pyrit zůstane v původním stavu."
Na naše záda zívá další původní štola. V jeden moment musíme jít téměř v podřepu, abychom se neudeřili o nízký strop. Na konci se před námi otevírá poslední zastávka, dobývka s průzračným jezírkem, které sloužilo coby zásobárna vody pro horníky. Ledové osvěžení však dokázalo značně zamávat s jejich zdravím, jak dodává průvodce Jakub, voda v něm je totiž velmi kyselá.
Po výkladu klopýtáme stejnou cestou nazpět do hlavní dobývky. Dnes je celá trasa až na pár výjimek pro navození atmosféry osvětlená. Jakub nám však na moment dopřeje naprostou tmu a světla zhasne. "V takovéto tmě se i před staletími dobývala ruda. Horníci měli k dispozici pouze kahan, kterému se říkalo 'palčák'. Byl napuštěný ovčím nebo kozím lojem, silně doutnající knot ale ani tak neposkytoval kdovíjakou viditelnost. K tomu všemu i odpudivě páchnul. Kde ale selhaly oči, pomohl sluch. Rány do skály zněly jinak, když majzlík udeřil do rudy."
Vstupní štolou pochodujeme zpět k východu a na tvářích začínáme znovu cítit teplo. Před námi už září denní světlo a za moment už stojíme v místech, kde naše putování štolou začalo. "Barborko, děkujeme ti za ochranu," říká Jakub a jedním dechem sfoukává před více než hodinou zapálenou svíčku.
