Při vzpomínce na své hodiny tělocviku se Jakub Pančík zhluboka nadechuje. "Na základní škole se bral zřetel především na míčové hry a atletické disciplíny. Dokonce jsem se s vyučující hádal, protože jsem věděl, že při klicích posiluju jiné svaly, než mi tvrdila." Ani tělocvik na střední škole nebral kdoví jak pozitivně. Zpětně ale přístup tělocvikáře chápe. "Bylo vidět, že měl znalosti o technice, zakládal si na výkonu. Takový přístup mi tehdy nevyhovoval, dnes už bych měl jiný názor."
Co je parkour
Parkour je moderní sport, který vznikl ve Francii. Základem je schopnost dostat pomocí výskoků, přeskoků, salt a dalších akrobatických prvků z jednoho místa do druhého. Spočívá v překonávání libovolných překážek v okolním prostředí - od zábradlí a betonových zdí ve městech až po větve a kameny v přírodě.
Protože Jakubovi chybělo v tělocviku posilování, začal už na základní škole cvičit - bez činek a posilovacích strojí, jen s využitím vlastní váhy. O rok později se rozhodl do své rutiny zapojit i něco extrémnějšího. "Našel jsem video, jak správně skočit frontflip, tedy salto vpřed. Do půl hodiny jsem se už hecoval na hřišti. Samozřejmě jsem tehdy zabořil hlavu do písku, zjistil jsem, že to nebude tak snadné, jak se zdálo," vzpomíná na chvíle, kdy se mu při parkouru začaly poprvé vyplavovat endorfiny.
V následujících letech si s přáteli, kteří ho nejprve pozorovali při tréninku, ale později se k němu připojili, začali pronajímat tělocvičnu. Tou dobou se už Jakub účastnil workshopů, které pořádal známý parkourista s přezdívkou Tary. Právě z jeho videa na YouTube se Jakub učil první frontflip. "Jako introvert jsem se moc neangažoval, ale chtěl jsem sportovat a zlepšovat se, a tak jsem navštívil asi dvacítku Taryho workshopů," popisuje Jakub.
Tary s Jakubem se na častých akcích spřátelili a později mu začal Jakub pomáhat coby praktikant. "Naučil mě, jak děti trénovat a jistit při cvičení. Jako trenér jsem se později účastnil několika turnusů parkourového tábora," vzpomíná na spolupráci.
Jak učit děti cvičit?
Krátká videa ze svých kurzů Jakub Pančík zveřejňuje na sociální síti Instagram. "Při tréninku jsme se natáčeli na mobil, abychom si ukazovali chyby během cvičení. Přece jen když jste v saltu, vidíte kolem sebe pouze strop, šmouhu a zem. Děti později samy chtěly, abych je při saltech natáčel. Navíc jim po letech můžu ukázat srovnání jejich výkonu a viditelné zlepšení."
Způsobů, jak učit děti pohybu, je podle třiadvacetiletého Jakuba nesčetné množství, vždy záleží na individuálním přístupu ke každému jednotlivci. "Výuku připodobňuju k děrovanému florbalovému míčku. Člověk musí najít správný vstupní i výstupní bod. To znamená, že od mentálního nastavení dítěte a fyzické přípravy si trenér musí najít cestu skrze imaginární vnitřní labyrint až k přístupu, který dítěti vyhovuje. Univerzální cestu neznám," říká parkourista s tím, že pokud chce trenér motivovat dítě k pohybu, musí se přizpůsobit jeho potřebám a především odlišnému způsobu řeči.
"Děti neumí komunikovat jako my dospělí. Musíte z nich nepříjemné pocity vycítit, protože je obvykle neřeknou nahlas. Na základě toho pak zjistíte, jestli váš způsob vysvětlování chápou, nebo ne. Je to multilingvistický přístup," říká Jakub před hodinou parkouru na základní škole v Boru u Tachova. Není samozřejmě jediná, kurzy parkouru má každý den na různých místech Čech.
Do tělocvičny už přicházejí mladí nadšenci. Jakub zde každý týden trénuje věkovou kategorii od šesti do patnácti let. S tréninkem mu pomáhá i parkourista Tomáš Gros, který se letos účastnil mistrovství České republiky v parkouru a vybojoval tam bronz.
"Co dnes budeme dělat?" ptá se Jakuba jedna z účastnic tréninku. "Postavíme jednotlivá stanoviště a budeme drilovat, co jsme se už naučili. Tebe čeká frontflip z airtracku a můžeme vypilovat i divekongy," odpovídá jí trenér.
Parkourista podotýká, že limity učitele limitují i jeho žáky. "Jako vyučující ale musíte děti převyšovat o několik levelů a furt se učit. Problém je, že pedagog velmi často není dostatečně fyzicky zdatný. Například při jištění dítěte v pětimetrové výšce na tyči. V tu chvíli už vznikají omezení fyzičkou. Přitom práce se stresem v několika metrech nad zemí se dá převést do reálného života, třeba jak se zachránit při pádech," objasňuje.
Parkour je pro každého
Jakub Pančík má zkušenosti s tréninkem stovek dětí, což mu dává vhled do jejich životního stylu. "Není o čem diskutovat, dětem opravdu chybí pohyb a především chuť k němu. Mají problém se odtrhnout od počítačů a telefonů, které dávkují dopamin. Jsem rád, že můžu alespoň malé množství z nich ovlivnit a přimět je ke cvičení," vyzdvihuje a už se jde naplno věnovat svým svěřencům. Rozděluje svěřence do tří skupin, přibližně patnáct školáků pak skáče přemety na trampolíně, z rozběhu přeskakují gymnastické kozy a s jištěním Jakuba zvládají salta vzad. Jakub zároveň celou dobu pozoruje i ostatní děti, které nedočkavě vykřikují jeho jméno, aby se pochlubily svým výkonem.
Podle Jakuba není třeba mít pro parkour předpoklady, naučit se ho mohou děti i dospělí ve středním věku. O postupu dotyčného však bude rozhodovat jeho fyzická zdatnost. "Samozřejmě budete mít náskok, pokud již déle posilujete. Parkour samotný však může dělat každý."
A jak překonat strach z nepříjemných pádů? "Představte si tabulku čokolády," míní Jakub, "ze které při každém pokusu uždibujete jednotlivý čtvereček. Nakonec ji jednou sníte, respektive pohltíte onen strach. Postupně začnete rozumět každému pohybu, jak bezpečně a sebejistě skočit na druhou překážku. Nejde to ale hned, chce to čas," uzavírá.
