Dlouho jste nebyla v Praze. Proč jste přijela právě teď?
Já jsem v Praze z prostého, smutného důvodu, že nám umřela Věra Jirousová a já se s ní chtěla rozloučit. Zároveň jsem se chtěla setkat s kamarády, protože tak už to na pohřbech chodí. Také jsem věděla, že v Praze dostanu k nahlédnutí další archivní materiály z estébácké sledovačky, které jsem ještě neviděla. Spojila jsem tedy smutné s užitečným.
Váhala jste někdy nad tím, zda se do svazků komunistických bezpečnostních složek podívat?
Mám přátele, kteří se dodnes odmítají do svazků podívat, nebudou to číst, nechtějí to vidět. Já když mohu, tak raději věci vím, ale do určité míry jejich postoj chápu. Člověk se nad svazky mnohdy směje, protože negramotnost zápisů i politická negramotnost lidí, kteří to psali, je někdy opravdu humorná, ale zvláště popis sledování je bytostně odporný. Když to člověk čte, má pocit, jako by tenkrát chodil nahatý po Václaváku, aniž by o tom věděl. Já jsem samozřejmě měla také obavy, co se dozvím o známých a kamarádech. Měla jsem ale štěstí, že nikdo z mých blízkých a lidí, kterým jsem opravdu důvěřovala, mě nezradil.
Kdy se o vás začala StB zajímat?
Když pominu jedno udání z konce padesátých let, tak se objevuji v hledáčku StB koncem let sedmdesátých v souvislosti s aktivitami mého tehdejšího manžela Julia Tomina. Objevuji se ve svazku "Strojník", ve kterém je, jak tomu hezky říkali estébáci, "rozpracováván" Julius kvůli filozofickým přednáškám. Strojník je prozaické krycí jméno, protože Julius předtím pracoval jako strojník v holešovické elektrárně. Na mě StB vedla od roku 1978 spis s krycím jménem "Biskup", takže já tvrdím, že jsem byla jedním z prvních ženských biskupů na světě. Kde na ten název přišli, nevím. Jinak mě estébáci označovali heslem "Strojník 1", Julius byl "Strojník" a náš starší syn Lukáš "Strojník 2".
Jakým způsobem jste se zapojila do hnutí okolo Charty?
Julius potřeboval mnoho podpory okolo filozofických přednášek, které organizoval v našem bytě. Starala jsem se o něj během protestní hladovky, o studenty, kteří k nám chodili, o naše děti. Byla jsem jim takovou tradiční ženskou oporou. V květnu roku 1978 mi zavřeli kamaráda Jiřího Grušu za román Dotazník. To mě velmi rozčílilo a začala jsem organizovat kampaň za jeho propuštění. V té době jsem rovněž našla uplatnění pro svoji paměť vycvičenou z tlumočení. Když zavřeli Jaroslava Šabatu, zvolil si mě za důvěrníka, a tudíž jsem se mohla zúčastnit soudního líčení. U soudu mi zabavili pero a zápisník, tak jsem si jeho závěrečnou řeč uložila do paměti a v noci ji přepsala na papír. U téhož soudu jsem zjistila, že mohu velmi rychle podat tiskovou zprávu v několika světových jazycích a že mám strašnou spoustu kuráže a chuti něco dál dělat.
Kdy jste podepsala Chartu?
Já jsem podepsala Chartu v květnu 1978, v den, kdy jsem byla na příkaz StB propuštěna ze zaměstnání v Pražské informační službě, kde jsem překládala. V jejich zájmu nebylo ani tak potrestat mě, jako donutit Julia, aby si po odchodu z elektrárny našel další manuální zaměstnání a neměl tolik času na jiné aktivity. Skutečně pak začal pracovat v zoologické zahradě. Na Chartě bylo pro mě nejfantastičtější to, že jsem získala skoro ze dne na den nějakých dvě stě blízkých přátel. Mezi jinými i Martu Kubišovou, která byla tenkrát mluvčí Charty. Často jsem za ní chodila. Jednoho dne mi řekla, že čeká děťátko a že bude muset mluvčování nechat. Nabídla jsem jí tehdy, že to za ni vezmu, ale ani ve snu mě nenapadlo, že bych byla zvolená.
Kdo navrhoval a volil mluvčí Charty? Kdo navrhl vás?
Charta byla volné hnutí, iniciativa občanů bez hierarchie. Vše bylo založeno na diskusi a důvěře, bez hromadných schůzí a hlasovacích lístků. Při jejím vzniku bylo na začátku určeno, že by mezi mluvčími měli být lidé z různých názorových okruhů. Z neformálních diskusí uvnitř každé názorové skupiny vzešla tři jména. Například v první trojici mluvčích byl Jiří Hájek za exkomunisty, Václav Havel za umělce a humanistické demokraty a Jan Patočka za akademickou obec a jako morální autorita. Na to, kdo navrhl mě, je více názorů. Řada kamarádů říká, že to byli oni, ale v podstatě jsem přebírala funkci po Martě a pokračovala v její spíše nepolitické, všeobecně kulturní roli.
Jak reagoval váš manžel na to, že se stanete mluvčí Charty?
Měla jsem se stát mluvčí na schůzi Charty v listopadu 1978 u Bendů, ale náhle se rozhodlo, že se mluvčováním prozatímně pověřuje Václav Havel a já budu mluvčí designovaný. Všichni jsme to pochopili tak, že Václav si chce dosloužit to, co bylo přerušeno jeho uvězněním. Mně to způsobilo potíže, protože jsem stejně tu práci už začala dělat, ale hlavně jsem měla doma husto. Večer co večer mě Julius přemlouval, ať tu funkci neberu, že na to nemám autoritu, že se při prvním výslechu rozsypu a jak k tomu přijdou děti. Myslím, že Julius trochu žárlil a zároveň se upřímně obával o osud svých bytových seminářů. Bylo jasné, že se pozornost policajtů začne upínat i na mě, a tudíž na náš byt dvojnásob. Je však třeba říct, že když jsem se 8. února společně s Jiřím Dienstbierem a Václavem Bendou mluvčí stala, Julius se úplně změnil a byl mi skutečnou oporou.
Ženy v disentu se setkávaly s výčitkami kvůli dětem. Například Natalia Gorbaněvská mi vyprávěla, kolik lidí jí vytklo a dodnes vytýká, že vzala na demonstraci proti okupaci Československa svého malého syna. Setkávala jste se jako žena a matka s podobnými reakcemi?
Pamatuji na jednu jízdu taxíkem, během které jsem byla sledována. Když řidič zjistil, o co jde, řekl: Já té Chartě fandím, kdybych neměl děti, tak do toho půjdu taky. Řekla jsem mu, že mám děti dvě, a on mě ani nedovezl domů. Vysadil mě na ulici. Řekl, že jsem naprostej blázen, a téměř si uplivl. Vytýkali mi to třeba i někteří kolegové z práce a pak jedna příbuzná. Spíš se divili: Vždyť máš děti. Co z nich bude? Vždyť ty jsi taková šikovná a mohla jsi mít slušný výdělky… atd. Ale aby mi to někdo opravdu vyčítal, tak to ne. Naopak jsem se setkávala s podporou. Někteří chartisté to měli těžké ve svých domech. U nás tomu bylo naopak. Když policajti obcházeli sousedy, zvonili na každý zvonek a chtěli, aby podepsali vymyšlenou stížnost na naši rodinu, že nás tam nechtějí, nikdo jim to nepodepsal. Ti lidé se samozřejmě báli. Měli jsme v domě řadu měsíců příslušníky VB v uniformě. Seděli ve dne v noci přede dveřmi, dupali nahoru dolů, protože se třikrát za den střídali. Přesto se proti nám nikdo nepostavil.
V čem spočívala práce mluvčích Charty? Co jste konkrétně dělali?
Základním úkolem mluvčích bylo zajišťovat určitý konsenzus v Chartě, dávat lidi dohromady. Dále připravovat sdělení a dokumenty, které měly upozornit na důležité problémy v oblasti lidských práv a osobních svobod. Někdo, a mohl být i mimo Chartu, vypracoval první návrh. Ten pak prošel diskusí v jednotlivých názorových skupinách a pak se dostal k naší trojce ke konečnému dopracování. Scházeli jsme se nejvíc u Bendů na Karláku. Já jsem tam chodívala po poledni, počkala, až se Benda vyspí z noční v kotelně, a pak jsme si sedli nad rozpracovaným dokumentem a začali redigovat. Jirka Dienstbier přicházel pozdě, ale zas byl neocenitelný v mezinárodních věcech. Václav Benda měl úžasné právní vzdělání a povědomí, takže konečné redigování bylo většinou na něm. Já byla spíš pěšák. Pobíhala jsem po Praze, jezdila po Čechách mezi signatáře. Měla jsem i horké chvilky, zvláště mladé lidi mimo Prahu strašně štvalo, že si Charta dopisuje s ústředním výborem, Federálním shromážděním a s nějakým Husákem. Nechtěli to pochopit.
Jakmile byl text hotov, co s ním bylo dál? Jak se dostával k lidem?
Tenkrát to byla ještě doba psacích strojů. Text se po naší konečné redakci předal písařkám po Praze, které jej po nocích s uchem přitištěným na dveře, jestli na chodbě nedupou boty, opisovaly po deseti až dvanácti kopiích. Ty se pak šířily dál po Praze i mimo Prahu. Byla to taková tichá pošta z psacího stroje na psací stroj. Kopii každého dokumentu jsme odnesli na příslušné stranické orgány. Jednou jsem nesla jeden z nich na ústřední výbor strany, což byl zážitek. Byla to naše ruka nabídnutá ke spolupráci. Státe, vládo a ústřední výbore, vy jste podepsali Helsinské dohody o lidských právech, my vám nabízíme pomoc, ukážeme vám, kde a jak se nedodržují, aby se mohla zjednat náprava. V tom byla ve zkratce obsažena původní myšlenka Charty.
Čím jste se v té době živili? Byla funkce mluvčích honorována? Dostávali jste peníze z "ideodiverzních center" na Západě, jak tvrdili komunisté?
Ne. To vskutku nebyla placená činnost. Jirka Dienstbier pracoval v nějakém úřadě, Václav Benda topil po nocích v kotelně a naši rodinu živil Julius, který pracoval v zoologické zahradě jako noční hlídač. Když můj syn Marek pročítal zápisy ze sledovačky, tak se smál: Mami, ty pořád jezdíš někde taxíkem a kupuješ kytky. To byl život! Skutečně jsme hodně jezdili taxíkem. Nejenže to bylo nejrychlejší, když člověk například musel za den objet řadu lidí z jednotlivých názorových okruhů, ale hlavně nejbezpečnější. Na naše výdaje byla vydělena část z Fondu občanské pomoci, který byl založen díky švédské ceně Monismanien. Drtivá většina z fondu šla na pomoc uvězněným a rodinám uvězněných. Určitá část šla rovněž na náklady spojené s naší činností, a tedy i na taxíky po Praze, na autobusy nebo benzin, když se jezdilo mimo Prahu. A ovšem na pořizování strojopisných kopií.
Když zavřeli Jiřího Dienstbiera a Václava Bendu, jak dlouho jste byla ve funkci mluvčí Charty sama a jak jste to zvládala?
Všeobecně se traduje, a píše to i Vilém Prečan, že když 29. května 1979 zavřeli mé dva spolumluvčí, ihned se ke mně přidal Ladislav Hejdánek s Jiřím Hájkem. To není pravda. Hejdánek s Hájkem sice hned vyjádřili ochotu zastoupit zadržené mluvčí, ale čekali jsme, jestli zatčené členy VONS ještě nepropustí, a tak osm dní jsem na to byla sama. To byla strašně dlouhá doba. Zbyla jsem jim jenom já, tak na mě StB nasadila velikou sledovačku. Bylo jich tolik, že si jich už nešlo nevšimnout. Tři se mnou naskočili do tramvaje, další se kolem míhali v autech atd. V té době se pravděpodobně rozhodli, že mě vyřadí z provozu. V jednom estébáckém zápisu se to píše doslovně: Znemožnit Tominové výkon mluvčí Charty nejpozději do 30. června.
Do tohoto období spadá fyzický útok na vaši osobu?
Ano. Stalo se to 5. června. Toho dne mě sledovačka opustila už na Strossmayerově náměstí, což bylo neobvyklé. Oni vás vždycky dovedli zpátky domů a tam, když objekt vešla do bydliště, sledovačku ukončili. Šla jsem nahoru na Letnou a nesla tašku s podpisy pod peticí za propuštění členů VONS. U našeho domu jsem se zarazila, protože bylo půl jedenácté a vchodové dveře byly napůl otevřené. Vešla jsem dovnitř a otočila se tam, kde byl vypínač. A tam stál vysoký chlap s punčochou přes hlavu. Když jsem uviděla jeho zdeformovanou tvář a svalnatou paži, jak zvedá pendrek, zařvala jsem jak v Hitchcockově filmu. Pak nic nevím, protože mě evidentně omráčil. Vyvlekl mě z baráku. Pak si vybavuji, jak se ode mě zvedá a dává se na útěk. Naštěstí mě slyšeli dva starší lidé, kteří neměli tušení, kdo jsem. Rozběhli se po křiku. Uviděli toho chlapa, co se ode mě zvedá, a ta paní mu hrozila deštníkem. Vzápětí tam dorazila hlídka VB, která ani nezastavila, jenom projela. O minutu nebo dvě později přijeli estébáci v šestsettrojce a nabídli mi odvoz k doktorovi. Já jim řekla, že bez svědků nikam nepojedu. Ti dva nic netušící lidé se hned nabídli, že mi to odsvědčí. Policistům nezbylo nic jiného, než je vzít se mnou. Z pohotovosti mě doktor chtěl poslat sanitkou do nemocnice. Sestřička mu na to řekla: Pane doktore, to nemusíte volat sanitku, ona tady paní má dobré přátele venku se šestsettrojkou a oni ji tam prý odvezou. Musela jsem s pravdou ven. Naštěstí pan doktor poslouchal Svobodku a řekl sestře: Běžte těm pánům říct, že paní Tominová nemůže jet osobním vozem. Musím zavolat speciální sanitku. V nemocnici Na Františku estébáci rozhlásili, že jsem zlodějka šperků, a příští den zavřeli celé jedno oddělení. Mé přepadení zapadá do snahy Chartu zlikvidovat. Myslím si, že tam to auto bylo od toho, aby mě odvezli někam do lesa a dlouhodobě vyřadili pořádným výpraskem. Odpovídá tomu i zápis ze sledovačky, který jsem získala před pár dny. Na konci sledovačky z 5. května se píše: Ve 22:30 na příkaz operativního pracovníka sledování skončeno. K tomu dokumentu je dole připsáno rukou: Ve večerních hodinách chtěli OP dělat opatření, toto se nepovedlo. Zachránili mě hodní lidé.
Byla pro vás tato násilná zkušenost v něčem zlomová?
Můj zajímavý poznatek byl, že fyzické násilí se mnou neudělalo nic. Já jsem se vždycky strašně bála, že se zhroutím, až mi dají první ránu. Naštěstí to tak nebylo. Člověk zjistí, že má akorát obrovskou modřinu, strašně ho bolí hlava, ale s duší to neudělá nic.
Jakým způsobem tento tlak zvládaly vaše děti? StB vedla spis i na vašeho sedmnáctiletého syna Lukáše…
Naše děti dospívaly rychle. Lukáš napsal asi dvě nebo tři věci do Svědectví a prostě byl všude s námi. Chodil na koncerty Plastiků a DG 307, k soudu s VONS. Byl natolik dospělý, že se v tom už angažoval sám. Přesto se mi opravdu zvedl žaludek, když jsem jeho sledovací spis viděla poprvé - oni si tam dali jeho školní fotku, na které je mu asi třináct let. Když se Lukáš třikrát nedostal na gymnázium, tak jsem to obrečela a říkala jsem si, pane bože, co já to těm dětem dělám? Marek byl o dost mladší, ale taky to na něj dopadalo. Vzpomíná si například, jak mu jednou přišel táta naproti, když se vracel ze školního zájezdu. Julius měl tenkrát otevřenou sledovačku, takže se za ním držela šestsettrojka s policajty. Spolužáci a rodiče se pak ptali, co se děje. Ve svazcích se rovněž dochoval záznam o jednání StB s kádrovým náměstkem Filmových studií Barrandov, aby Markovi nebylo umožněno hrát ve filmu Krakonoš a lyžníci. On se na to tak strašně těšil.
Marek byl nesmírně statečný. Když byla u nás jedna z mnoha razií, postavil se přede mě a chránil mě. Jeho spolužákům rodiče nedovolovali, aby si s ním chodili k nám domů hrát, ale skamarádil se s dětmi dalších chartistů. Když jsem byla doma, měla jsem neustále jedno ucho ve střehu, co se děje na chodbě, kde hlídali policajti. Jednou slyším dětské kníkání. Vylítla jsem na chodbu a tam plakal devítiletý Honza Jonák. Na zemi ležely hračky, které mu příslušníci VB vysypali na zem, když prohledávali jeho aktovku. Popadla jsem ho a vtáhla dovnitř a k příslušníkům VB jsem se tenkrát nevyjadřovala příliš laskavě.
Jakým způsobem ovlivňovalo sledování váš běžný život?
U nás na Letné jsem například chodila se sklopenou hlavou. Z toho důvodu, že když jsem potkala nějakou bývalou spolužačku nebo sousedku, které mě pozdravily: Jé ahoj, tebe jsem už neviděla nevím jak dlouho. Nechceš jít na kafe?, vysloužily si za to vyfotografování, legitimování a tak dále. Abych lidi před tímto ochránila, koukala jsem se dolů na chodník.
Po zatčení vedení VONS nám do chodby před byt nasadili již zmíněné uniformované příslušníky. To byl obrovský nátlak. Oni tam seděli čtyřiadvacet hodin denně, střídali se ve třech směnách. Dělily nás jen chatrné dveře, na které kdyby člověk lehce zatlačil, tak by povolily. Všechno bylo slyšet. Já slyšela jejich rozhovory, nebo jak hrají karty, a tím pádem bylo jasné, že oni také všechno slyší. Jak jdu na záchod atd. Měla jsem intenzivní pocit, že mě nejen slyší, ale i vidí. Julius přestal zpívat u nádobí, jak to rád dělával. Zpíval vždy hlasitě a dost falešně a najednou měl ostych. Neměli jsme soukromí skoro v ničem.
Jen naslouchali, nebo jste s nimi přicházeli do styku?
Policajti na chodbě legitimovali návštěvy při příchodu i při odchodu z bytu. Většinou k nám nikoho nepustili. Někteří policajti neříkali nic, někteří zas měli uštěpačné poznámky. Můj osmdesátiletý otec vyšlapal čtyři patra a oni ho k nám nechtěli pustit. Uslyšela jsem, jak za dveřmi říká: Jak mi to můžete udělat, vždyť to je moje dcera a moji vnuci. Zase jsem vyběhla ven, ale drželi ho tam už dlouho a on se pokakal. Trpěl rakovinou střev. Byly to ošklivé chvíle, kdy se člověk až styděl sám za sebe, jak může něco takového dopustit. Nakonec k nám museli vozit, jak říkali, "kluky z Kladna", protože ti pražští a letenští odmítali u nás na chodbě sloužit. V hospodách v okolí se jim posmívali, že místo aby honili zloděje a štětky, hlídají dvě malé děti a psa.
Kdy jste se rozhodli pro emigraci?
My jsme emigraci odmítli, ale chtěli se nás zbavit, a tak nám dali výjezdní doložku na pět let. Za devět měsíců jsme dostali z ministerstva vnitra přípis, že jsme zbaveni československého občanství, a my jsme se ocitli v exilu. Pro mě je to otevřená rána, odjezd dodnes považuji za své selhání. Zároveň když procházím plány akce "Asanace" v dobových dokumentech StB, vidím, čím vším se nás snažili k odjezdu donutit. Šíření lživých informací, psychický nátlak na nás oba, na děti, na všechny členy rodiny. Jsou tam popsány konkrétní úkoly, jako rozšířit zprávu, že Tominová dostává peníze na úkor ostatních disidentů, živí se prostitucí atd. Opravdu ošklivé věci. Některé se jim povedly, většina se jim nepovedla, ale ten nátlak byl velký.
Nejhorší pro mě byl dopad na děti. Dochovaly se například dokumenty, jak se Lukáš potřetí hlásí na školu. Je tam popsána dohoda s ředitelkou školy, že Lukáš na školu nesmí, a aby to vypadalo, že je to z důvodu prospěchu. To byl těžký úkol, protože měl skoro samé jedničky. Marek byl opravdu statečný kluk, ale přišlo mi, že má strašně dospělé oči, že toho vidí víc, než má dítě vidět. Lukáš dostal několikrát nafackováno a navíc za ním začala jezdit šestsettrojka. Představa, že mi sledují sedmnáctiletého syna, byla pro mě najednou neúnosná.
Ale to nebylo vše, podařilo se jim rozbít filozofický seminář. Julius to musel v podstatě vzdát, protože prakticky každý seminář byl ukončen razií a zadržením jeho účastníků. Nesl to těžce, a tak jsme přijali skoro rok staré pozvání do univerzitního Oxfordu, odkud k nám jezdili na Juliovo pozvání filozofové přednášet v jeho seminářích.
Můžete popsat vaši cestu do Británie?
Z Oxfordu pro nás přijela docentka Kathy Wilkes. V Praze si půjčila žigulíka, do kterého jsme se museli vejít i s věcmi. Každý jsme měli jeden kufřík a Julius si navíc vezl množství knih. Celou cestu kolem nás cvičila asi tři auta. Na hranicích nás nechali strašně dlouho čekat s tím, že nás pustí dál, až jim Julius vydá doktorský diplom. My jsme se v autě zamkli a Julius řekl: Dobře, vezměte si ho násilím, ale v ten okamžik se vracíme do Prahy. Chvíli přemýšleli, zda přece jen do auta neproniknout, ale nakonec jim nezbylo nic jiného než zvednout hraniční závoru a cesta na britské ostrovy byla volná.
Jaké vás čekalo v Británii uvítání?
Lidi si často neuvědomují, co taková ztráta vlasti znamená. I lidé na Západě měli pocit, že jsme zachráněni a tím to končí. Přijeli, hurá, jsou zachráněni! Nebyli schopni pochopit, co to znamená, když je někdo zbaven občanství a nemůže už nikdy domů. V Čechách zas panovala a dodnes panuje představa, že emigranti se měli jako prasata v žitě. Tak tomu opravdu nebylo. V Oxfordu byl o nás a hlavně o Julia zprvu velký zájem. Byla to pro ně zvláštní osobnost, pronásledovaný filozof. Nakonec ale v Oxfordu žádné akademické zaměstnání nedostal. Ukázalo se, že pozvání bylo spíše vyjádřením podpory, takže v podstatě byli Oxfordští asi nešťastní, že jsme tam opravdu přijeli. I naše manželství se během dvou let po příjezdu rozpadlo. Když zažijete takovou intenzivní dobu a pořád pod tlakem, tak když ten tlak zmizí, všechno se má najednou jinak. Vlastně to tehdy skončilo docela smutně.
Co jste v Británii dělala?
Spolupracovala jsem s Amnesty International, jezdila po konferencích, účastnila se veřejných debat, podílela se na třech dokumentech o Chartě a o politických vězních. Napsala jsem dva romány v angličtině - Stalin’s Shoe a The Coast of Bohemia, na příbuzná témata. Činila jsem se, ale nebyla to snadná doba. Opravdu byla bída, neměla jsem kde bydlet atd. Lépe bylo, až když jsem dostala místo v BBC World Service, kde jsem pak byla skoro deset let redaktorkou českého vysílání.
V Británii rovněž vznikl televizní film o vaší rodině. Podílela jste se na jeho přípravě?
Byl to takzvaný hraný dokument s názvem Nepřátelé státu. V jednaosmdesátém roce mě oslovila televize Granada s tím, abych napsala scénář hry s cílem zprostředkovat zkušenost s totalitou lidem v Británii. Myslím, že film celkem splnil svou úlohu, včetně podpory politickým vězňům v Československu. Do té doby si lidé pod slovem disident neuměli nic moc představit a tento film jim to pomocí reálného rodinného příběhu zpřítomnil.
Jak vnímáte vztah české společnosti k disidentům?
Krátce po revoluci jako by národ byl rád, že měl někoho, kdo udržel jistou kontinuitu, někoho, kdo zajistil, že se společnost neocitla úplně nahá. Byli vděční za Havla a lidi kolem něj, kteří zajistili přechod k demokracii. Kdo jiný to také mohl dělat?
Pak se to najednou začalo obracet proti nim a to bylo bolestivé sledovat. Nešlo o to udělat z tisícovky lidí ověnčené hrdiny s výhradním morálním nárokem, ale poslouchat na adresu disidentů poznámky typu, že to bylo pár tučně placených opilců, kteří vše dělali pro svůj prospěch, bylo hrozné. Kdyby nebylo Charty, mohlo to v Československu proběhnout podobně jako například v Rumunsku. Kam se člověk podíval, byl ve funkcích člověk pošpiněný režimem. Je velká škoda, že si čeští občané víc neváží lidí, kteří byli ochotni do toho tenkrát jít.
Rozhovor Adama Hradilka se Zdenou Tominovou, který přetiskujeme s autorovým svolením, vyšel roku 2011 v revue Paměť a dějiny vydávané Ústavem pro studium totalitních režimů. Původní verze zde.
Zdena Tominová
Narodila se 7. února 1941 v Praze. Roku 1968 dokončila studium herectví na DAMU a filozofie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Do roku 1978 pracovala jako tlumočnice. 23. května 1978 podepsala Chartu 77, od 8. února 1979 do 1. února 1980 byla její mluvčí. Po nátlaku StB odešla 22. srpna 1980 se syny Lukášem a Markem a manželem Juliem do exilu ve Velké Británii. V exilu pracovala mimo jiné v české sekci BBC. Zemřela 24. května 2020.
