Recenze - Naše mobilní telefony nešíří jen esemesky a hovory, ale podněcují i krveprolití v jednom z nejbrutálnějších konfliktů světa. K výrobě lesklých přístrojů jsou potřeba surové minerály, jejichž takřka nekontrolovaná těžba pomáhá financovat brutální válku v Demokratické republice Kongo.
Tak jednoznačně to vidí dokument Krev v mobilech, který natočil Dán Frank Piasecki Poulsen v dánsko-německé koprodukci. Třináctý ročník festivalu Jeden svět, který se právě přesunul z Prahy, uvádí nyní film na řadě míst a měst republiky.
Neskrývaně aktivistický snímek přináší nejen obrazové svědectví, ale hlavně apel k západní civilizaci, která podle autora za laciné pohodlí a technologický rozvoj aspoň částečně vděčí otrocké práci ve třetím světě, či dokonce tamním ozbrojeným konfliktům. Krvavé diamanty financující válku v Libérii byly pro bohaté ženy, krvavé minerály pro telefony a notebooky možná „používáme" skoro všichni.
Pět milionů mrtvých
Dokumentarista se snaží ukázat souvislost mezi školáky otročícími v dolech pod dohledem samopalů a naším životním stylem „na telefonu". Coltan či kasiterit nezbytné pro mobily a laptopy pocházejí z ilegálních dolů. A co je horší, jsou vázány na obchod se zbraněmi a financování tamní armády i řady rebelských militaristických skupin.
Poulsen jednoduchými prostředky domýšlí souvislosti mezinárodního obchodu a nadnárodních korporací. Otevírá otázky, které se skrývají za regály s elektronikou a dynamickými kongresy mobilní komunikace.
Vyvolává šokující odhalení, nabízí adrenalinovou cestu do Afriky i nekonečné pokusy o rozhovory se zodpovědnými osobami ve společnosti Nokia, která je největším producentem mobilů na světě. Natáčení filmu autorovi zabralo čtyři roky, během kterých pětkrát navštívil Kongo a dvakrát byl na územích ovládanými rebely.
Během patnáctileté války zemřelo v Kongu na pět milionů lidí, 300 tisíc žen padlo oběti znásilňování, kterého se dopouštějí opilé nadrogované bandy. Za příklad extrémního násilí tu slouží případ ženy, která byla celkem třikrát znásilněna, z toho jednou na rozčtvrceném těle manžela.
V podtextu zní, že takové barbarství není „krajovým obyčejem" černého kontinentu, ale mimo jiné důsledkem mezinárodního byznysu. Ačkoliv patří někdejší belgická kolonie krále Leopolda II. k nejchudším a konfliktem zmítaným zemím na světě, skýtá obrovské bohatství nerostných surovin. A válka se tu financuje právě z peněz plynoucích z těžby drahých kovů pro mobilní telefony, jak tvrdí i výroční zprávy Organizace spojených národů.
Chlapík s kamerou
Autor filmu se vydává po stopách kauzy coby „agresivní novinář", nikoliv esejista. Namísto hovorů o globalizaci vidíme neoholeného chlapíka s kamerou stopujícího svou kauzu na příkladech konkrétních lidí. Výsledek je dost sebestředný a trochu demagogický, ale každopádně působivý.
Obraz zůstává hlavně ilustrací potemněle znějícího komentáře o odvrácené straně našeho světa. V konvencích rychlé reportéřiny pokládá Poulsen zjednodušené a sugestivní otázky, podbarvuje film emocemi a loví příběhy.
Před očima nám vyvstávají obrazy bídy a nespravedlnosti, jež skrývá další africké „srdce temnoty". Vše dokreslují ohlasy místních úřadů a cynických usměvavých kontraktorů ze Západu, kteří přijeli do Afriky na špinavou práci.
Země je prolezlá korupcí, úplatky vybírá i policista na ulici od prodejce pečiva. Nikdo se nediví, když ministr těžby pracuje i pro soukromou důlní firmu. O krvavých minerálech se tu jen opatrně mluví, obchod s nimi je životu nebezpečný.
Krev v mobilech je zároveň napínavý příběh, který sleduje Poulsenovu hazardérskou cestu k jednomu z divokých dolů. Dostane propustku od úřadů? Přežije mimo zónu kontroly modrých přileb OSN? Nepadne za oběť paravojenských skupin?
Novinářský „cestopis na hraně" nás vede přes hlavní město Kinshasu do Comy v severním Kivu. Odtud cesta na motorce až do oblasti Walikale bohaté na nerostné suroviny. Na pokraji vyčerpání pak Poulsen dorazí pěšky k živelně bujícímu městečku kolem jednoho ze stovek či tisíců ilegálních dolů, kde se pracuje v primitivních podmínkách jako před dvěma tisíci lety.
Zodpovědnější chování
V dírách ve skále je 15 až 20 tisíc horníků, jimž hrozí každou chvíli zavalení. Najdete tu malé děti bušící svázanými kladivy a majzlíkem do skály i muže, kteří nevylezou celý týden na slunce (sám dokumentarista prý okusil vlhko i vedro na pár hodin a měl toho dost).
Další stovky levných pracovních sil nosí na zádech 50 kilo suroviny lesem až devadesát kilometrů k první silnici. Mezitím v lese, spí, loví, vaří si, snaží se přežít. Práce pokračují pod dohledem armády všech možných stran.
Vojáci se samopaly kontrolují checkpointy a vybírají od nešťastníků za všechno vysoké poplatky. Ani se nemusí skrývat a přepadávat je v noci. Život v takovém hornickém městě se stává pastí, kam dělníci utíkají za vidinou lepšího života. Jenže náklady jsou takové, že se jen zadluží vojákům.
Tady však apel nekončí. Poulsen se v poslední čtvrtině vrací do Evropy, aby svým svědectvím pohnul ke změně manažery Nokie. Firmy, která se dnes pyšní image nejlidštější nadnárodní korporace, ačkoliv podle všeho i ona může těžit z afrických „krvavých minerálů".
Kauza má nakonec jednu konkrétní jednoduchou otázku. Jak zajistit jen používání nerostů, které nejsou vykoupeny krví. Jak kontrolovat jejich „fair trade" od vytěžení až po roztavení. A hlavně: jak přimět zájemce o mobilní telefony, aby tohle žádali po Nokii a dalších výrobcích.
Nikdo kompetentní na to Poulsenovi neodpovídá. Přehrávají si ho manažeři z oddělení komunikace a péče o dobrý obraz Nokie, ale těžko tu mluvit s někým, kdo se jen neohání frázemi (byť samozřejmě není fér tvrdit, že zisk koncernu vykupují jen děti v afrických dolech).
Nakonec platí to, co tu říká zástupce organizace Global Witness zabývající se vztahem těžby a válek ve třetím světě: jedinou cestou je zodpovědnější chování konzumentů. Pokud nebudeme krvavé mobilní telefony kupovat, nebudou se vyrábět.
Nejpůsobivější ale zůstává obraz světa, v němž už nikdo za nic nepřijímá zodpovědnost. Buď takový člověk nemá čas, nebo už ani neexistuje. Nebo mu stačí odrecitovat pár vět z corporate identity.