Karlovy Vary - Dívat se v Karlových Varech na film, který v podstatě stále dokola v různých variacích ukazuje, že Rusové jsou a byli zlí, zlí a zase zlí, je svým způsobem osvěžující. Zvlášť na festivalu, jehož završením má být ocenění režiséra Nikity Michalkova a projekce jeho tříhodinového vlasteneckého opusu Unaveni sluncem 2.
Vynikající běloruský dokumentarista Sergej Loznica přivážel do Varů už své dřívější formálně novátorské pozorovatelské snímky, letos zde uvedl svůj první hraný film Moje štěstí, který soutěžil letos v Cannes. Film vypadá, jako kdyby patřil k současnému trendu realistických filmů, čemuž napomáhá především kamera Rumuna Olega Mutua, který snímal i vynikající 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny.
Typické jsou dlouhé záběry velkých celků, kde jsou jednotlivé akce herců nápaditě komponované do prostoru scény. Děj ale rozhodně není podle vystavěný programu současného realismu .
Snímek o řidiči náklaďáku, pro kterého cesta současným Ruskem nabírá čím dál tragičtější obrátky, se zjevně nechce tvářit jen tak, že inscenuje jednotlivé scény, aby co nejvíc připomínaly surovou skutečnost. Mnohem spíš jde o hořké vyznání hluboce pesimistického postoje vůči současné ruské společnosti, čili vlastně o bodavě ostrý protipól vůči Michalkovovým filmům.
Není divu, že jeho rámcem je road movie, tedy žánr, jehož smyslem vždy bylo podat zprávu o tom, jak svět vypadá z něčího subjektivního pohledu.
Loznicův snímek se nezakládá na nejednoznačných postavách jako realistické filmy, naopak svůj svět zabydluje jednorozměrnými charakterovými typy, které ztělesňují kriminální či nebezpečné jevy současného Ruska. Všechny postavy lze jednoduše rozdělit na různé agresory a jejich oběti.
Jednotlivé figury se vynořují a zase mizí v krátkých epizodách volně propojených cestou onoho řidiče, který zpočátku vystupuje jako jediný bezúhonný a téměř vzorově kladný hrdina. Epizody přitom opakují v podstatě stejný scénář: nějaká bezbranná postava náhodou přijde do kontaktu se zlou postavou a zlá postava jí pak provádí něco ošklivého, což obvykle končí násilnou smrtí kladné figury.
Nevýhoda takového přístupu je samozřejmě v tom, že každá další rozehraná situace je o něco předvídatelnější než ta předchozí. Opakující se schéma epizod přispívá ke stále větší otupělosti diváka, který sleduje nové a nové bezdůvodně páchané násilné činy a znovu a znovu se utvrzuje v tom, že Rusové jsou vážně zlí.
K dokonalosti je tento postup dovedený ve dvou epizodách, v nichž děj najednou opouští současné Rusko a odehrává se za druhé světové války, přičemž pointa opět spočívá ve všeobecném koloběhu bezdůvodného násilí.
Vůbec to neznamená, že jde o špatný film. Pokud ho člověk vnímá jako osobní výpověď, pak vyznívá velmi naléhavě a leckomu může být jeho postoj sympatický. Není z něj cítit žádný cynismus nebo nostalgie, ale spíš urputná snaha o důsledné rozboření všech iluzí o současném stavu Ruska. Vize Mého štěstí je samozřejmě přestřelená a pekelnická, jenže cílem tu není nezúčastněný popis, ale léčba šokem.
