Recenze - jeden z profilových režisérů takzvané jihokorejské nové vlny Lee Chang-dong, který bude členem letošní poroty karlovarského festivalu, se uchyluje k tíživým a náročným námětům. Představí se však i jako autor: k vidění tu bude i jeho nový a „obávaný" snímek Poezie oceněný na jaře v Cannes za scénář.
„Zrádnost" intenzivního filmu s meditativní kamerou, která divákovi nic nevnucuje, předznamenává už první záběr: sledujeme potemnělý tok řeky, v níž plave mrtvola mladé dívky. Třebaže průvodcem je víc než šedesátiletá Mija, leze příběh s trochu provokativním i samolibým názvem nazírat hned z několika stran.
Film uvádí do pohybu lehce umělý i abstraktní motiv „poezie podle příručky". Babička Mija žijící mrzutosti i povinnosti stáří, jako jsou návštěvy u lékaře či vyvařování vnukovi Wookovi, se v sousedství přihlásí na kurz básnictví. Podle rad lektora se znovu učí dívat na svět a oceňovat jeho krásu, ačkoliv to, co nakonec skutečně objevuje, je vzdálené jakékoliv apoteóze skutečnosti.
Příběh totiž slouží režisérovi ke komentování lidského osudu i společnosti. O tom, že si autor může dovolit možná více než jiní, svědčí i to, že byl mezi lety 2003 a 2004 tamním ministrem kultury. V současné Jižní Koreji, jejíž pravicovou vládu nezávislí novináři přirovnávají k Berlusconiho Itálii, lze film vnímat jako minimálně odvážný. Kinematografie tu přebírá roli médií a nastoluje alespoň nějakou společenskou debatu.
Poezie podle návodu
O promyšlenosti filmu svědčí už jeho stavba. Mohlo by se zdát, že sledujeme pouze banální výjevy ze života lehce potrhlé ženy, která má „všechno za sebou". Můžeme se posmívat snahám třídy starších a pokročilých stylistů po troše básnické mízy, když se frekventanti učí naladit poetický stav mysli, popisovat jablko, ořezávat tužky nebo se zasnít u ševelících stromů.
Něco krásného i neprvoplánového z této poetické optiky souvisí s tím, že její protagonistka občas zapomíná slova. Nicméně komické i dojemné snažení postupně odkrývá těžší témata, z drobných maličkostí a náznaků se skládá tíživé drama. Mija ve skutečnosti objevuje nemohoucnost stáří, jež nahání hrůzu a připravuje člověka o paměť, ne-li rovnou o rozum.
Je konfrontována s tragickými osudy lidí kolem sebe, s rozvrácenými rodinami a zkorumpovanou společností, která ignoruje skandální zločin. Nakonec se babička dozvídá, že i její Wook se podílel na dlouhodobém znásilňování chudé spolužačky, která se zabila skokem z mostu.
Poezii tu lze chápat nejen jako komický motiv, ale jako režisérovu snahu zachycovat v našich životech to magické a těžko postižitelné. Cítíme tu snahu po hlubším porozumění životu, který však člověk vždy nevyhnutelně promarní a který se nakonec obrací proti vám.
Ovšem pozor, Lee Chang-dong nic z tohoto světabolu planě neromantizuje, nic není nijak přepjaté a dryáčnické. Autora nezajímají ani žánrové kličky kolem asociální mládeže, nostalgie staré paní, natož domácí thriller z dětského pokojíčku.
Gerontská trojka s viagrou
Vzdálen nadsazeným žánrovým hrám Bong Joon-hoa či Park Chan-wooka usiluje filmař z parnasu korejské kinematografie o mnohem subtilnější a veristický styl. Přesto síla jeho filmu stojí zčásti na přesvědčivosti scén a hereckých výkonech.
Mija v podání herečky Yun Junghee je strhující, charismatickou a stále se parádící lady, která se naivně a bezelstně vrhá do poezie. Co víc, okolo ní je pak pečlivě zachycena sociální realita, která se zběsile mění. Dětinskost i zoufalství stáří, kdy žijete řadu věcí naposledy, zrcadlí zejména scény, v nichž Mija pečuje o starého paralyzovaného muže. Režisér tu porušuje další tabu korejského filmu - sex starých lidí (dokonce v pěnové koupeli i s viagrou).
Stojí za pozornost, že Lee Chang-dong stejně obrazoborecky ve filmu Mentolky (1997) ukázal mandžuský masakr studentů z počátku 80. let. Jeho film Oáza (2002) zase pojednával o milostném vztahu mentálně zaostalého trestance a dívky stižené obrnou.
Jak vypnout šňůru
Tím však Poezie zdaleka nevyčerpává sociální inventář. Jedna ze scén představuje konfrontaci Maji s vesnickou matkou zabité dívky, která pracuje na poli a s úsměvem sleduje básnické rozmary stařeny. Film vykresluje i mladou vykořeněnou generaci dnešních školáků definovaných televizí, počítačovými hrami i věčným diktátem revolty vůči rodičům.
Z „nemožného" a sobeckého vztahu vnoučka k babičce utkví v paměti několik scén, v nichž Wook klackovitě i otráveně odsekává. Přivalí se ke stolu, poručí si jídlo a začne přepínat programy. S mimořádnou citlivostí se tu podařilo Lee Chang-dongovi zachytit mnohoznačnost puberty, kdy je člověk ještě dětsky zranitelný, stejně jako předčasně otrávený. O dost literárněji naopak působí scéna, v níž Mija bojuje s technikou a počítačem hrajícím tvrdou hudbu - vypne ho až tím, že vytáhne šňůru.
Zajímavé je sledovat, že všechny rodiny v okolí hlavních postav jsou tak či onak neúplné, v poločasu rozpadu nebo vnitřně vyprázdněné. Nakonec i Mija žije jen s vnukem, jehož matka dala přednost městu a práci. To je typický motiv korejského filmu a tamní společnosti, která vnímá tradiční svazky i domácí galeje s velkou citlivostí. Rodina zůstává v mnoha snímcích hlubším symbolem spřízněnosti korejského národa, který byl politicky rozdělen.
Intimní korupce
Jednou ze stejně provokativních linií je příběh o korupci, jenž je zajímavě inscenován pouze na komorním půdorysu. Rodiče kluků, kteří se provinili na spolužačce, se snaží ve spolupráci s poplašenými představiteli školy a místním novinářem o ututlání celé události. Každý musí sehnat peníze na vyrovnání se s matkou oné mrtvé dívky. Jejich spiklenectví tak nastiňuje společnost, v níž lze nakonec všechno koupit za peníze.
Příliš velkou útěchu nenabízí Mije ani kostel s mechanickou recitací modliteb.
Divák si přitom vzpomene na šílenství korejských protestantů z filmu Skryté paprsky slunce, které po vzoru amerických mší se veřejně zpovídají z vlastních bolestí.
Tady nabýváme mnohem silněji pocit čím dále více opuštěné ženy, která se díky poezii ocitá mimo celé bídné hemžení společnosti. Její veršíky lze vnímat jako návrat k naivnímu dětskému prožitku světa, který se nekomplikuje složitostmi světa, ale také jako přípravu na dobrovolný odchod z něj. Víc však nemá cenu k závěrečnému mystériu prozrazovat.
Každopádně volba tohoto porotce je opravdu zasloužená.
