Karlovy Vary - 46. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech je za námi. V devíti dnech se tu hrálo téměř 200 filmů pro více než 12 tisíc akreditovaných diváků. V sobotu byly vyhlášeny vítězné snímky v celkem čtyřech statutárních kategoriích.
Na Aktuálně.cz jsme se vám ze čtyř pohledů - v textových blozích Kamila Fily a Michala Procházky, recenzích Antonína Tesaře a vtipném fotoblogu Veroniky Havlové - snažili nabídnout co nejpestřejší mozaiku festivalového dění. Šlo nám o to zachytit festival jako kulturní, nikoli "společenskou" akci.
Proto se náš speciál výrazně liší od toho, co nabízela ostatní média, která si vystačila převážně se zápisky z banálních tiskových konferencí, naháněním hvězd a „hvězd" a sporadickými pel-mely, jež nedokázaly zachytit festivalové dění v jeho živém tempu.
Svoji úlohu jsme chápali i jako vytvoření protiváhy k příliš vstřícným a vlastně bezzubým oficiálním mediálním partnerům, a přitom jsme stále chtěli zdůrazňovat, že tu jde o filmy, které v Česku nemůžete vidět v kinech - a z nichž se do distribuce(třeba jen na DVD nebo na ČT2) dostane zanedbatelný zlomek.
Zde najdete speciál s fotoblogem, recenzemi a blogy, jež končí názory jejich autorů na festival:
Závěrečné slovo jsme nechali na Antonínu Tesařovi, který pregnantně shrnul to, co si o letošním ročníku myslíme. Nicméně vzhledem k tomu, že nemáme na vše zcela totožné názory, následující přehled jsme proložili malými polemickými vstupy.
Vary nejsou jednotná akce a nemají společnou atmosféru
Jak celkově zhodnotit akci, na které se odbývá předpremiéra dvouapůlhodinové radikálně minimalistické a ponuré černobílé novinky Bély Tarra i módní přehlídka Johna Malkoviche? Vary lze pojmout jako víkendový výlet do lunaparku před hotelem Thermal i asketickou a místy sebemrskačskou baťůřkářskou oddyseu od jedné fronty ke druhé. Můžete tu být jako filmový novinář střídající projekce s horečnatým psaním textů v tiskovém centru nebo coby bulvární plátkař nahánějící na kolonádě Jiřinu Bohdalovou.
Vary rozhodně nejsou jednotná akce a nedá se říct, že by měly společnou atmosféru. Záleží na tom, v jakých prostorách se pohybujete a jak moc omezovaní jste ve svém pohybu. Jestli přespáváte ve stanovém městečku, v tělocvičně, případně v některém z hotelů. Jestli patříte mezi privilegované návštěvnické kasty, nebo si musíte vstup na každé představení vybojovat SMSkovou loterií či nekonečnými depresivními frontami, při jejichž pozorování se člověku vybavuje tohle video, které natočil turínský kůň letošních Varů Béla Tarr.
Festival je pelmel často protichůdných podnětů; něco mezi estrádou a orgií „uměleckých" filmů. My filmoví publicisté bychom samozřejmě rádi, aby se akce posouvala co nejvíc ke koncentrovanému sledování filmů, kde by člověka neobtěžovaly perverzní reklamy s honěním Ebenitové tyče, reanimací Evy Zaoralové, Jiřím Bartoškou zapalujícím si doutník o ocas oranžového pantera ani donekonečna opakovaná znělka s Judem Lawem. Jenže festival se asi musí tvářit (kvůli sponzorům a PR?) jako populární lidová akce, jejíž hlavní atrakcí, resp. jediným mediálním výstupem je živý John Turturro a Judi Denchová (jinak nic proti nim).
Většina filmů, na které je možné ve Varech natrefit, má ale k filmografiím hollywoodských hvězd daleko. Prezentují se tu hlavně filmy tzv. festivalového okruhu - tedy snímky natáčené už s tím, že se budou promítat na festivalech po celém světě. Právě v síti festivalů se udržuje tradice spojovaná s evropským filmem, která zdůrazňuje realismus (v různých významech toho slova) a autorský přístup.
Režisér je považovaný za osobu, jež vtiskuje snímku autorskou vizi - oproti Hollywoodu, který se tradičně zaměřuje na populární a žánrové filmy. Současný evropský film stojí i na úplně jiných typech příběhů, které tolik nezdůrazňují rozdělení světa na vítěze a poražené.
Festivalové snímky bývají méně jednoznačné a divácky hůře přístupné než hollywoodské, takže si je víc užívají ti, kteří ve filmech nehledají zábavu, ale dobrodružství, kde největší slast spočívá v setkávání se s něčím novým a neznámým. S karlovarským festivalem je to tak, že se tváří, jako by nabízel zábavu, ale jeho program je spíš plný dobrodružství. Z toho pak plynou různá nepochopení, o kterých psal Kamil Fila (Na festival se nejezdí za levným dojetím).
Obětí téhle dvojakosti je i festivalová soutěž, která dlouhodobě zastupuje filmy, jež se (většinou neúspěšně) pokouší skloubit vážná festivalová témata s (často podbízivou) diváckou přístupností. Jako správný dobrodruh jsem letos soutěž úplně ignoroval a podle toho, co jsem slyšel, bylo to dobře. Největší pozornost naopak právem budí filmy převzaté z jiných velkých festivalů v čele s Cannes, které se autorského přístupu drží až úchylně; jinak by tam nemohl dostat cenu bezostyšný Kima Ki-dukův autorský striptýz Arirang.
(Polemický vsuvka Michala Procházky: Pojem autorského filmu se začal používat v 70. let, kdy se stalo zvykem, že si režisér psal scénáře a vůči žánrům se autorsky vymezoval. V 80. letech se pojem nadužíval a vyprázdnil. Dnešní festivaly typu Cannes přibližují spíše nové přístupy, ať jde o nakládání se žánry nebo s audiovizuální kulturou. Takže Kim Ki-dukův deníček stojí vedle belgického thrillerového pokusu Býčí šíje a íránského existenciálního realismu Rozchod Nadera a Simin. V každém případě jde o tituly, které zůstávají otevřené k divácké účasti. Nabízejí komunikaci i komentáře ke světu a našemu médiu).
(Doplnění Kamila Fily: Je jisté, že význam pojmu „autorský film" se proměňuje. Stále se ale všechny uvedené typy filmů vymezují vůči mainstreamové hollywoodské produkci a v tom můžeme spatřovat jisté autorské gesto. Podle mě se současný cinefil na festivalech orientuje pořád na díla navazující na modernistickou estetiku a novou vlnu, jež byla jak vysoce formální a distancovaná, tak naopak veristické a zachycující život zblízka. Nebo spadající do okruhu toho, čemu se dříve říkalo půlnoční filmy, tedy anarchistická díla nerespektující pravidla slušného chování, vkusu a často i „dobrého řemesla").
Každopádně z velkých cizích festivalů pochází většina nejzásadnějších varských filmů letošního roku. Většinu z nich natočili zavedení festivaloví filmaři - Béla Tarr, bratři Dardenni, Nuri Bilge Ceylan, i když objevila se i méně známá jména jako Asghar Farhadi, Ruben Östlund nebo debutant Markus Schleinzer.
Někteří osvědčení tvůrci jako Naomi Kawase nebo Andrej Zvjagincev zklamali, jiní jako Aki Kaurismäki si drží svůj (nad)standard. Pedro Almodóvar si standard drží, ale už nikdy nebude tak dobrý jako v období před snímkem Vše o mé matce, další tvůrci vyvolávají rozpaky a diskuse.
Rozpaky nad únosností svého minimalistického přístupu vyvolal Bruno Dumont svým posledním snímkem Stranou Satana. Asi nejbouřlivější debaty ale vyvolala novinka Terrence Malicka Strom života; na tom, jestli je, nebo není tak trochu kýčař, se neshodli ani autoři Aktuálně.cz. Shodneme se naopak na pětici vrcholných festivalových filmů:
Hra (Švédsko, r. Ruben Östlund);
Dětská šikana a další nebezpečné hry současné švédské společnosti pozorované z povzdálí věcným, nesentimentálním stylem.
Konečná uprostřed cesty (Německo, r. Andreas Dresen)
Natočit film o umírání na nevyléčitelnou chorobu, který bude dojemný, ale ne citově vyděračský, je závratně těžké. Když je ten snímek navíc improvizovaný, je to skoro zázrak.
Rozchod Nadera a Simin (Írán, r. Asghar Farhadi)
Film, který ukazuje život jako spirálu víceméně malicherných sporů, ze kterých nakonec nikdo nevyjde jako nevinný ani jako šťastný.
Tenkrát v Anatolii (Turecko, r. Nuri Bilge Ceylan); CFSD:
Po Rozchodu Nadera a Simin další drtivý triumf scenáristiky. Minimalistická detektivka, kde je ovšem vyšetřovatelem sám divák, který musí z drobných náznaků poskládat obraz celé situace.
Turínský kůň (Maďarsko, r. Béla Tarr)
Dvě a půl hodiny pojídání brambor, převlékání a výprav ke studni podaných v reálném čase, zasazených do jediného chátrajícího stavení obklopeného neutuchající vichřicí a nasnímaného v uhrančivých dlouhých černobílých záběrech. Konec světa nikdy nebyl tak komorní.
Kromě toho chceme upozornit minimálně na tři další výrazné filmy:
Habemus Papam (Itálie, r. Nanni Moretti)
Pohled do zákulisí volby nového papeže , jenž neunese tíhu zodpovědnosti a musí absolvovat psychoanalytická sezení, je natočen způsobem, jejž je možné vnímat jako kritický až satirický, a nikoli lacině urážlivý. Jeden z mála nadgeneračních snímků, na jehož kvalitách se shodnou velmi odlišné skupiny diváků.
Kluk na kole (Belgie, r. Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne)
Ani tak filmově ošemetné prvky jako děti a filmová hudba nepřiměly bratry Dardenny ustoupit z pozic nejdůmyslnějších tvůrců realistických filmů současnosti.
Michael (Rakousko, r. Markus Schleinzer)
Pozorovatelská studie pedofila, který ve sklepě vězní malého kluka, v níž si díky hororovým hláškám s penisem a nožem, případně díky kapele Boney M užijeme i trochu nemocného humoru.
