Loni jste mohli s časopisem Umělec kupovat vánoční dárky v Jungmannce v Beauty Free Shopu, letos je tam už magistrát; ale zato jste si s námi a Whitefruits mohli ukrást Mikuláše v Tescu, Labuti a Kotvě.
Některé umění se odkazuje ke kráse, jiné provokuje nebo sonduje a diagnostikuje, jaké to tu vlastně máme. Není to od věci: jsme na začátku něčeho nového, už to žijeme, ale pořád nevíme, o co vlastně jde. To je pak vždycky těžká práce.
Tak jak vás letos bavily výstavy? Mě občas.
Kategorii samu o sobě představovaly projekty takzvaně zvenku. Šmrnc měl nepochybně japonský soft-core bondážista Nobuyoshi Araki v Galerii Langhans, Tony Cragg a Jörg Immendorf v soukromé Galerii Jiří Švestka, Beuys na Kampě, Emil Schumacher v chebské GVU a především nizozemská fotografka Reneke Dijkstra v pražském Rudolfinu. Právě její výstavu Portréty s tématem uplývajícího času pokládám za absolutní vrchol sezony.
Jako "objev roku" z ranku zahraničního umění představeného letos u nás pro mě osobně vede Mexičan César Martinéz, jehož nafukovací figury představily Hunt Kastner Artworks.
Když se ponoříme do domácích vod, není možné přehlédnout nadstandardní produkci Centra pro současné umění Praha. Především jeho Art Wall Galery na opěrné zdi letenských sadů Flagelanti Pode balu, Rituál Míly Preslové a Family Art Crimes Matek a otců potvrzuje vysoký standard a přesahují v rámci malých výstav skoro všechno, co tu bylo k dispozici.
Také další můj oblíbený projekt odkazuje k veřejnému prostoru: Lenka Klodová a její květnový Libát ve výlohách knihovny Psychologického ústavu v Husově ulici. Za zostřenou pozornost stála výstava Už to zase začíná Aleny Kotzmannové na Staroměstské radnici a práce Tomáše Svobody v rámci výstavy finalistů Ceny Jindřich Chalupeckého.
Jako výstavní počin nebo spíš počinek bych zmínil trucprezentaci nazvanou Pod čarou výstavku studentů nepřijatých na umělecké vysoké školy v NoD, s jejím konceptem přišla Barbora Pivoňková. Ta už je mimochodem v prváku na umprumce u Jiřího Davida.
Hodně mě potěšila podzimní "rehabilitační" výstava Andreje Bělocvětova v Galerii kritiků, která alespoň in memoriam poukázala na tvorbu jednoho z malířů, který si jistě zasloužil pozornost už za svého života.
Nakladatelským počinem pro mě bylo vydání léta přenošené Nové encyklopedie výtvarného umění v Academii pod redakcí Anděly Horové, která také alespoň trochu umazává další dluh vůči českému výtvarnému umění.
Samozřejmě ne všechno se zadařilo; zůstaly i rozpaky. Třeba ohledně některých genderových výstav nebo otázky stále nikým nevysvětlených pochybností okolo "autorských práv" vítězného projektu čerstvé držitelky Ceny Jindřicha Chalupeckého Barbory Klímové.
Nenaplněné očekávání pro mě představuje rudolfínské Akné ze sbírky Richarda Adama - výstava, která určitě vždycky bude důležitá, ale mohla být i důležitější. Několikaletou skepsi znova vyvolal prohlubující se deficit moderní sbírky Národní galerie ve Veletržním paláci, která alespoň co se výstavní činnosti na poli současného umění týče jako by snad ani neexistovala.
Pomyslného utřinosa roku si v mých očích i přes nepochybně vzrůstající úroveň odnáší megalomanská turistická atrakce Sculpture Grande, kterou má na triku pražská Galerie Art Factory.