Sculpture Grande je zatím mnohem víc grande než sculpture. Jako většina projektů, které do výstavního provozu přicházejí s vizitkou Galerie Art Factory.
Vždy se tu najde pár slušných jmen a prací. Na druhou stranu mívají nad uměleckými díly patronát takové "VIP osobnosti" jako třeba loni Marek Vašut nebo Tomáš Matonoha.
Ostatně, když je koncepcí přehlídky to, že nejsou určena žádná omezení, nic jiného než větší nebo menší galimatyáš vzniknout nemůže. Tím spíš, že určující kvalitou prostoru v centru je většinou množství turistů na metr čtvereční. Ale tak už to u podobných akcí prostě bývá.
Přesto se letošní Sculpture Grande nedá oproti předchozím ročníkům upřít znatelný posun směrem kupředu. Hlavním důvodem bude asi to, že provozovatelka GAF Olga Dvořáková spojila síly s respektovanou španělskou kurátorkou Pilar Ribal.
To se také projevilo na koncentraci autorů z této země, která je co do počtu zastoupena nejvíc, což není vůbec na škodu.
K nim lze připočítat ještě iberofonního Kubánce Kcha žijícího dnes v New Yorku. Jeho ocelový objekt Autoportrét - dvě loďky, na nichž se kubánští emigranti snaží dostat do USA, které připomínají sepjaté ruce, patří spolu s Kaddishem Aleše Veselého k nejsilnějším pracím této přehlídky.
Poprvé se tu také objevily skutečné hvězdy. V první řadě je to osmašedesátiletý Američan Dennis Oppenheim, dnes už klasik světového umění.
Ten se svobodně pohybuje napříč uměleckými směry a způsoby vyjádření bez ohledu na dobové konvence. Evropskou premiéru tu mají jeho Aerial Water Closets /Vzdušné klozety/, které by mimochodem Praze docela slušely.
Zapomenout se ovšem nesmí ani na třiatřicátníka Marka Titchnera z Velké Británie, který je jedním z nominovaných na letošní Turnerovu cenu za svou výstavu v Galerii Arnolfini v Bristolu.
K vidění je jeden z jeho typických city-lightů, jejichž tvorbou se zabývá už několik let. Typografii reklamního střihu na nich kombinuje s citáty a frázemi, které si až frivolním způsobem vybírá z různých zdrojů, aby jim celkovým zpracováním a nakonec i umístěním vytvořil nový kontext.
Poutník po centru metropole toho má ale na výběr mnohem víc. Pozornost spolehlivě přitáhnou třeba "interaktivní" performance v kostce Slovenky Dariny Alsterové nebo kolektivní projev Knížákova intermediálního ateliéru z Akademie s názvem 12 písmen. Ta vyvedena v masivním betonu skládají nápis Umění je nanic. Senilní rádoby buřičský vzkaz lidstvu i vesmíru je použitelný a používaný jako lavičky.
Zacyklený projekt z provenience užitého umění je zřetelně poznamenaný kultem osobnosti starého pana, totiž stereotypem trochu uhrovité negace, která přestala být aktuální pomalu už někdy za Duchampa a z nedostatku představivosti nebo přemíry rozpačitosti bývá u nás do dneška prohlašována za rafinovanou. Inu školní práce jak má být. Opravdu vhodná leda tak pod zadek.
Co se ostatních věcí týče, tak snaha o subtilnější prostorové vztahy vychází v přehuštěném rušném centru většinou naprázdno. Snad kromě Veselého Kaddishe, který je jen pár metrů od pomníčku Janu Palachovi. Popiskám se bohužel nevyhnuly překlepy a hrubky.
Sculpture Grande je jednou z atrakcí letní Prahy, jež na čas probere z letargie starousedlíky a ještě více nabudí kulturymilovné návštěvníky metropole, kteří mají už takhle co dělat, aby všechno stihli.
Je to vizuální zpestření sezóny a není třeba předstírat, že toho přinese o mnoho víc než pár více nebo méně atraktivních, provokativních nebo naopak "ztracených" objektů, u nichž se budou do podzimu fotit turisté. Přesto je optimistickým zjištěním, že překročila svůj prozatímní stín.
Sculpture Grande, Václavské náměstí a ulice Na Příkopě, 19. července až 30. října 2006.
