Výstava v Rudolfinu nemohla dostat příhodnější název.
Zatím tu byly v podstatě tři relevantní pokusy o "prošacování" (spíš než zmapování) současné české malířské scény. Projekt Mileny Slavické Poslední obraz (Malá galerie Rudolfina 97/8), Perfect Tense Olgy Malé a Karla Srpa (JPH 2003/4) a teď Akné výstava ze sbírky Richarda Adama.
Poslední obraz byl záběrem úzký, a proto ne úplně relevantní. Perfect Tense možná trochu víc improvizovaný, než bylo záhodno. Akné je zase produktem soukromého sběratelství, definována osobní vůlí a tak v podstatě nekritizovatelná. První výstavy se zúčastnilo 11 malířů, dalších zhruba 25. Všemi prošli jen dva umělci: Milan Salák a Vít Soukup. Ani jedna z těch předchozích nevyvolala záchvat nadšení, spíš alergii. I když je tahle v jistém slova smyslu "nejpunkáčtější", oči z ní pálí stejně.
Obrazy kromě osoby sběratele spojuje jen datum narození autorů, většinou spadá do 70. let. Všechno ostatní je individuální: uvolněný abstrahující rukopis, temperamentní radikální malba, různost technik a přístupů, většinou neklasické náměty.. Jestli dalo výstavě jméno plátno Jiřího Černického, i její charakteristika se dá pořídit podle téhož mustru. Výstižný je obraz Josefa Bolfa nazvaný Nevkusné mutace. Nemyslím to sarkasticky; s estetikou v tradičním slova smyslu nemá gró vystavených prací opravdu nic společného, takže se to s trochou dobré vůle a sebeironie dá brát i jako pochvala.
Zvláštní je, že ve své většinové ne-klasičnosti obrazy začnou rychle splývat - přispívá k tomu i v podstatě jeden a týž formát. Může se tak zdát, že kromě výrazné malířskosti musí vítězit jakákoli individuální odlišnost včetně té tematické. Není to úplně pravda. Dokazují to jak Salákovy recyklované figurálky, tak "gurmánská" zátiší Víta Soukupa, která tam vypadají naopak skoro nepatřičně. I když Soukupovo Máslo patří mezi jeho nejlepší obrazy vůbec. Pokud se pamatuji, nechtěl ho nikdy prodat.
Po malířské stránce vítězí Petr Písařík. Jeho skvěle zpracované velké formáty svítí ze stěn samy o sobě a jejich síla je zřejmá na první pohled. Své se ctí odehrají i Josef Bolf, Jiří Černický, Ján Mančuška, Jakub Špaňhel a Ivan Vosecký bráno podle abecedy.
Mezi "jinakysty" zaujmou Jiří Matoušek se svou klasickou páranou džínovinou, geometrista Jan Šerých, Jiří Skála a malířsko-kresebná kometa poslední doby Jakub Hošek. Ve výběru obecně převládají známá jména a celkem reprezentativní kusy. Překvapení se nekoná.
Kromě "snadné" zaměnitelnosti je nejproblematičtější naprosto neinvenční instalace. Je jako z 80. let, v podstatě odměřená pravítkem a k tomuto typu obrazů nevhodná. Nepracuje s výškou, kompozicí na zdech, nevytváří prostorové vztahy. Nepůsobí ani nápaditě, ani promyšleně, ani systematicky ve smyslu zřetelné vnitřní nebo vizuální logiky, natož pak něčeho, co by aspoň vzdáleně připomínalo harmonii jakéhokoli typu.
Výstava nejvíc připomíná běžný salon. Kromě toho, že jsou obrazy, které spolu nedrží dohromady, vytržené z kontextu, k tomu přispívá i prostor Rudolfina. Kontrast klasických sálů a obrazů na mě tentokrát nepůsobí nějak supervýborně, i když jindy mi tam současné umění nevadí.
Přestože se - jak jsem už napsal - zastoupení kritizovat nedá, divák bude stejně spíš než poctu sběrateli, jehož zdůrazněná osoba autory trochu upozaďuje, podvědomě očekávat průřez nebo aspoň vyváženost. K tomu přispěje i absolutně znějící, a proto nešťastný podtitul výstavy, který je bez přesnějšího formálního vymezení.
Někomu může chybět hyperrealismus beranovské větve, jinému civilismus Petra Maliny, živý výraz Filipa Černého nebo imaginativní figurace Kuriše, Kudrnáče a Holcové. Když už jsme u toho, ženy tu obecně moc zastoupeny nejsou. Komu prostě bude na téhle exozici něco chybět, bude mít pravdu. Naprosto stejnou jako Richard Adam. Tu svoji.
Akné, současná česká malba ze sbírky Richarda Adama. Galerie Rudolfinum, Praha, výstava se koná do 30. prosince.