Saturno Contro, nový film turecko-italského režiséra Ferzána Ozpeteka, se stal v Itálii hitem a byl nominován na čtyři národní filmové ceny a jednu i získal. Zobrazuje středostavovskou skupinu přátel po čtyřicítce, kteří se uvnitř svého kruhu musejí vyrovnat jak se smrtí, tak s rozpadem jednoho manželství.
Ferzán Özpetek je pro kritika nevděčný autor. Není možné se mu barvitě kořit a skládat ódy o jeho genialitě, ale také by bylo nespravedlivé ho tupit. Jeho filmy nejsou rafinované, ale mají i daleko k primitivnosti. Neoplývají vizuální krásou, nenabízejí strhující podívanou ani neždímají z diváka silné emoce. Více než barokní chiaroscurová plátna, která nás drtí svými kontrasty, připomínají vyrovnané klasicistní obrazy, na které se dobře dívá, ale jejichž lehké barvy se vám pod kůži nezadřou.
Film na první rande
Takový je i poslední Özpetekův film Saturno Contro (Saturn v opozici). Pokud bych ho měl nějak žánrově zařadit, či vymezit k čemu se nejlépe hodí, zkusil bych neologismus "film na první rande". Ukazuje totiž milostné vztahy jako letničky, ze kterých prosluněná atmosféra kruhu přátel dokáže udělat trvalky. Přesvědčuje nás, že vztah je něco, zač má smysl bojovat a kvůli čemu stojí za to vzdát se kusu našeho polygamního sobectví. A to je pro první romantickou schůzku vhodnější než střízlivá analýza uměleckého filmu či frustrující předvádění nedostižného vzoru v ideálním páru romantické komedie.
Proč se má smysl s Özpetekovými hrdiny vydat na dvouhodinovou cestu filmem? Protože si je rychle oblíbíme. Průvodcem nám zpočátku bude vnitřní hlas krásného Lorenza (Luca Argentero), který žije s talentovaným spisovatelem Davidem (Pierfancesco Favino). Do okruhu jejich blízkých přátel patří energická překladatelka tureckého původu Neval (Serra Yilmaz), její poslušný koktavý manžel policista (Filippo Timi), zdánlivě spokojený pár Angelicy (Margherita Buy) a Antonia (Stefano Accorsi), narkomanská děvka-světice Roberta (Ambra Angiolini) a "staromódní teplouš" Sergio (Ennio Fantastichini). Novým přírůstkem je Robertin milenec Paolo (Michelangelo Tommaso).
Ti všichni se spolu scházejí v Davidově bytě, aby zas jednou poklábosili, popili, pojedli a také se zasmáli a trochu se poškorpili. Idyla společného stolování je však narušena, když je Lorenzo odvezen do nemocnice s těžkým krvácením do mozku. Teprve po této tragédii pochopíme, jak silným poutem jsou naši hrdinové spojeni. Dny a noci tráví na chodbě nemocnice, dokud jim ošetřující sestra neoznámí Lorenzovu smrt. Mezitím však dochází k další krizi: Antonio si našel milenku a odešel od Angelicy...
Je to o hercích
Saturno contro je především hereckým filmem. Neříkám filmem o postavách, protože jejich charaktery jsou jen zlehka typově naznačeny. Özpetek ale dokázal svůj film vyplnit zajímavě vypadajícími představiteli, kteří jsou ideální ke zkoumání. Na rozdíl od castingových agentur, které nás v mnoha hollywoodských filmech zásobují tuctově krásnými plastikovými figurínami, je Saturno Contro plný herců, kteří nás jsou schopni svou fyziognomií zaujmout. A zajímavost hereckých figur podrží postavu i tam, kde scénář balancuje na hraně elegantní prázdnoty.
Že jsou zajímavá tvář a tělo schopny v divákově mysli ospravedlnit i špatný herecký výkon, můžeme vidět na herečce Isabelle Ferrari (Antoniova milenka Laura), která prkenný projev zachraňuje neobvyklým tvarem úst a erotickou přitažlivostí krásného, ale věkem už povadlého těla. Jiným příkladem je Paolův pubertální knírek dodávající jeho jinak dokonalé kráse zajímavý slizký rozměr. Také krutě působící úsměv krásného ošklivce Pierfrancesca Favina (David) svým obličejem připomene (ty hezčí) protagonisty filmů Piera Paola Pasoliniho.
Özpetek se liší od nemilosrdných géniů filmového plátna jako byli třeba Antonioni nebo Bergman. Všichni tři se zabývají tématy jako láska, smrt, smysl života či zodpovědnost ve vztahu. Tvůrci typu Bergmana nám však pozorování lidských neštěstí ztěžují (nebo zkrášlují, chcete-li) originálním vizuálním stylem, který nám vše vrývá hlouběji do paměti. Naopak Özpetekův film nás svými vizuálními konvencemi konejší. Žádné expresivní detaily či řezání postav rámem obrazu, žádné dlouhé či statické záběry, ve kterých musíme muka hrdinů chtě nechtě kontemplovat. Vše je ladné, krásné, plné svěžího vzduchu a elegance. Zachováváme si od našich hrdinů stále určitý "pohádkový" odstup, a tak jsou Özpetekovy filmy mnohem "bezpečnější" než opravdové psychoanalytické umění. Nechci říkat prázdnější, protože to bych tomuto tvůrci křivdil.
Název filmu vznikl na základě nepříznivého horoskopu, který si nechal režisér sestavit. Z české distribuce už známe Özpetekovy filmy Falešné vztahy (2001) a Okno naproti (2003).
