Rozhovor - Ve velkých brýlích a s hustým černým plnovousem vypadá třiatřicetiletý Tunisan Rafík Umraní jako skutečný revolucionář. Jako by vypadl z nějakého levicového magazínu šedesátých a sedmdesátých let, kde se píše o událostech v Latinské Americe.
Do Prahy na festival Jeden svět také dorazil v souvislosti s revolucí. Tuniská revolta proti režimu prezidenta Zína Abidína Bin Alího před rokem na přelomu prosince a ledna dala do pohybu takzvané arabské jaro. Vlnu protestů, která svrhla už několik režimů, několik dalších nutí k ústupkům nebo jejich vůdcům připravuje těžké bezesné noci.
Atmosféra hněvu
Tunisané jsou na to dnes dost pyšní. Jejich malá země, o kterou se dřív nikdo moc nestaral a byla synonymem hlavně pro letní dovolenou, vstoupila do velkých dějin.
Umraní natočil dokument Fallega, který zachycuje několikatýdenní bivakování stovek Tunisanů před sídlem vlády v době, kdy svržený diktátor Bin Alí už nebyl v zemi . Protesty ale pokračovaly dál, protože část Tunisanů se nehodlala smířit s tím, že v čele provizorního „nástupnického" kabinetu stojí diktátorův dlouholetý nohsled Muhammad Ghannúší.
Lidé si přinesli na náměstí před sídlo premiéra stany a spacáky, někteří drželi protestní hladovku. Film zachycuje atmosféru složenou z hněvu, touhy po vítězství a odhodlání vytrvat, dokud se všechny pilíře zanikajícího režimu nezhroutí a nebude možná cesta zpět.
Čtěte také:
Fallega ukazuje, že arabské jaro nebylo konspirací
„V té době ještě nebylo jisté, že skutečně dojde ze změnám, které revoluce požadovala. Bin Alí sice zmizel, ale jeho lidé se snažili dalším změnám bránit. Také stále hrozilo, že policie vůči protestujícím brutálně zasáhne," říká Umraní.
Snímek nijak nepřipravoval ani neplánoval. Prostě vzal kameru a natáčel revolucionáře, kteří přišli stanovat do centra staré historické části Tunisu, aby revoluci dokončili.
Protesty proti všemu
„Většinou tam byli lidé, kteří v prvních dnech protestů přišli o někoho blízkého nebo viděli brutalitu bezpečnostních složek. Hlavně z oblastí v jižním a středním Tunisku. Přitom se potýkali s tím, že část Tunisanů už chtěla klid a návrat k normálnímu životu a moc nový protest nepodporovala. Také média mu nebyla nakloněna," vypráví režisér.
Film točil i kvůli tomu, aby existovalo nějaké zachované svědectví, pokud by režim nakonec protestní hnutí přece jen potlačil. Neústupní revolucionáři ale nakonec dosáhli svého.
Ghannúšího vláda přece jen odstoupila a Tunisko v říjnu zažilo po několika desítkách let totality svobodné volby. Zvítězila v nich islámská strana An-Nahda (Obnova), dříve největší a nejpronásledovanější soupeř prezidenta Bin Alího. Získala 42 procent.
„Volby byly demokratické, ale zápas za svobodu pokračuje. Nejsem příznivcem vítězné strany. Pokoušejí se různým způsobem omezovat svobodné vyjadřování. Proto jsem rád, že jsem Fallegu natočil. Aby bylo zaznamenáno, proč a za co se tenkrát demonstrovalo - aby to neupadlo v zapomnění," říká Tunisan.
Tunisko se nyní potýká s rostoucí agresivitou početně malé, ale velmi hlasité skupiny radikálních islamistů, takzvaných salafistů. Vehementně protestují proti všemu, co podle nich odporuje zásadám islámu, což se samozřejmě velmi týká i filmu, umění nebo žurnalistiky.
Například vysílání komiksového filmu Persepolis Marjane Satrapiové, kde hlavní muslimská hrdinka rozmlouvá s Bohem, vyvolaly násilné potyčky.
„Nebezpečí od těchto lidí existuje a je tu i ohrožení pro svobodnou uměleckou tvorbu v Tunisku. Věci se zneužívají politicky. Persepolis se v Tunisku vysílal už dříve a nikomu to nevadilo. Teď ano, protože to bylo týden před volbami."
